Last Hardrock Outsider

ARCTIC MONKEYS - AM

První co vás při poslechu nové, již páté řadové desky britských ARCTIC MONKEYS udeří do hlavy, je uvědomění si té změny, jakou tahle stále ještě mladá kapela absolvovala od roku 2006, kdy se svým debutem na Ostrovech naplno zabodovala a prostřednictvím internetových kanálů se rovněž stala nejprodávanější debutující kapelou britské rockové historie. Dnes už jsou chlapci ze Sheffieldu opravdu někde jinde než v těchto časech jejich punkového poflakování a frackovsky řízného rocku, jakým se vykazovali ve svých počátcích. S dalšími alby se u nich naplno projevila touha svůj styl rozvíjet, i když to v některých případech zrovna nebylo to pravé ořechové (třetí album „Humbug“). Umělecky ambiciózní muzikanti však nepolevili ze své cesty a pokračovali v nastoleném směru hledání.  Ačkoliv letošní novinka má o dost blíže právě k nepříliš úspěšné a ujasněné nahrávce „Humbug“, kterou mimochodem produkoval  Josh Homme z QOTSA, než k jejich prvním dvěma mládeží milovaným fošnám, je poznat, že se kapele dostavil tvůrčí přetlak a vše funguje jak má. Lze říci, že až z touto pátou řadovkou nalezl Alex Turner a jeho kumpáni potřebný klid k tomu, aby zhudebnili své touhy po změně vlastního hudebního směru. Vše je totiž o skladbách, jakmile nemáte skladby, nepomůže materiálu ani sebelepší stylizace a právě skladby letos u ARCTIC MONKEYS nechybí.

 

 

 

 

Patrný je znovu příklon k americkému pojetí rocku s výraznými  vlivy rhytm´n´blues a soulu, takže rozhodně pokračování cesty naordinované před pěti lety Joshem Hommem, velkým přítelem a fanouškem této kapely. I když Josh dnes již nestojí za tvorbou tohoto díla, je poznat kým se Angličané v současnosti velmi inspirují – dřevní zvuk, pozvolná tempa, kdy skladby samotné působí jako výpovědi unavených, vedrem ošlehaných, po poušti se potácejících postav, suše nazvučené bicí a důraz na nepřikrášlované rockové písničkářství v tom nejryzejším americkém „retro“ stylu, to všechno  jasně ukazuje k Hommeově kapele QUEENS OF THE STONE AGE. Na rozdíl od předchozích dvou alb je to tentokrát dobře, protože skladbám nechybí nápady, jsou různorodé a obsahují momenty, co působí svěže, přirozeně a jednoznačně zaujmou.

 

Hned pilotní singl „R U Mine“, který je prořízlý neotesaným kytarovým riffem, nezakrývá svůj obdiv k americké scéně a především právě k směru Hommeových QOTSA. Naopak „One For The Road“ je poctou velkoměstskému zvuku a svým soulovým pojetím připomene společensky revoluční a proměnlivou éru let šedesátých, kdy i tehdejší „nová“ hudba zasahovala do silného proudu tehdejšího celosvětového dění. A pak je zde třeba překrásná balada s klavírem - „No.1 Party Anthem“, která u mne evokuje vzpomínku na jednu z největších hudebních ikon dvacátého století a sice na samotného Johna Lennona. Perlou je rovněž „I Wanna Be Yours“, což je pošmourná věc připomínající trochu tvorbu Nicka Cavea. Podobných okouzlujících položek je zde celá řada, takže třeba „Fireside“ nebo „Snap Out Of It“ vypovídají o pravém opaku k výše zmíněným baladám, rovněž o určité rozdováděnosti a z toho zároveň plynoucí pestrosti letošního celku.


16.10.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz