Last Hardrock Outsider

IGGY POP - Nezdolný rockový instinkt (1984-1992) 10/12

Vše nasvědčovalo tomu, že stárnoucí rockový beatník už si v postupujících osmdesátých letech neškrtne. Do prostředí napomádovaných uhlazených interperetů se už podobné staré páky příliš nehodily, jenže to nakonec dopadlo všechno jinak. Restart své dvacetileté kariéry už ani sám Iggy Pop vlastně neočekával, byť odkaz jeho dávné tvorby získával v hardcore a punkových kruzích stále silnější pozici nepřekonatelného a poctivě odžitého kultu. Jenže se znovu zjevil spásný anděl David Bowie, tou dobou už pevně usazený na vlnách středního proudu a umírněného pop/rocku, aby zařídil zbrusu novou smlouvu na další Popovu nahrávku, která se v roce 1986 stala jeho do té doby komerčně nejúspěšnějším projektem.


Album „Blah Blah Blah“ charakterizuje na svou dobu velmi moderní a kytarovými synťáky decentně prošpikovaný sound, a také skladby, kterým nechyběl hymnický náboj, silné refrény a celková přijatelnost pro nejrůznější rockové žebříčky. Vlastně jde o plnohodnotný rockový mainstream té doby. Deska se velmi příjemně poslouchá a její nekonfliktnost ve spojení s opravdu dobře zprodukovanými hity tenkrát zabrala.


Dalším muzikantem, který se na nahrávce podílel byl kromě Bowieho britský kytarista Steve Jones, známí již nějaký ten pátek ze svého tříletého působení u SEX PISTOLS. Steve Jones stejně jako David Bowie ukuchtili Popovi velmi chytlavé songy, z nichž se nakonec do povědomí nejvíce zapsala vypalovačka „Real Wild Child (Wild One)“, což byl cover od Johnyho O´Keefa. Song se mimo jiné mihnul ve filmu „Krokodýl Dundee“, ale i v řadě jiných televizních pořadů. Mnoho z dalších nosných hymen obsažených na albu však ani za touto notorickou vypalovačkou nezaostávalo, a tak deska platí, díky skladbám jako „Fire Girl“, „Isolation“ nebo zejména „Cry For Love“, za velmi příjemně poslouchatelný, uhlazený rock, korespondující s hudbou vcelku nekonfliktní poloviny osmdesátých let.



Po dvouleté pauze vyplněné koncerty se Iggy Pop vrací do studia, kde Davida Bowieho v roli producenta střídá jistý Bill Laswell. Kytarista Steve Jones však setrvává v pozici ústředního kumpána a skladatele, což naznačuje mnohem hrubší, hardrockovější ráz následovníka. Je tomu po všech stránkách tak, jak by se dalo předpokládat. Deska „Instinct“ je jednoznačně inspirovaná machovským rockem a na metal orientovanými kytarami, které si berou nemálo inspirací od kapel jako AC/DC nebo THE CULT. Stejně jako předešlá nahrávka vychází „Instinct“ u vydavatelství AaM, které spadá pod kolos Universal, a stejně jako „Blah Blah Blah“ se jedná o vcelku úspěšný projekt. Nahrávce dominuje song „Cold Metal“ s hutným sekaným riffem, naznačujícím, že Iggy i ve svých čtyřiceti touží dělat bigbeat pořádně od podlahy. Vlastně se jedná o rázné bouchnutí do stolu, kterým dvojice Iggy Pop/ Steve Jones dává světu na srozuměnou, kam definitivně patří. Už žádné experimenty, natož uhlazené fígle se syntezátory, ale sebejistě vysekané hardrockové kytary a přímočaré songy. Úvodní zásek „Cold Metal“ byl nakonec nominován na cenu Grammy v oblasti Hard´n´Heavy.


Po dalším dvouletém cyklu vyplněném světovým turné přichází Iggy Pop s deskou, která mu s definitivní platností zajistila slávu. V době, kdy se poctivé a nepřikrášlované rockové muzice začalo blýskat na lepší časy, zásluhou kapel jako GUNS N´ROSES, které vrátily hardrockové hudbě přirozenost a drsnost, bylo právě „Brick By Brick“ velmi vítaným zbožím. Producentem alba se nakonec stal Don Was, což byl dlouholetý fanoušek THE STOOGES. Na nahrávce se nakonec podílelo opravdu nemalé množství hostů a různých muzikantů, z nichž mezi nejznámější patří dvojice Slash/ Duff MacKagan z výše zmíněných GUNS N´ROSES.



Deska je výtečnou oslavou nespoutaného rocku, i když by jí možná slušel důraznější zvuk a větší ucelenost. Vcelku různorodému a na poměry nahrávek Iggyho Popa i celkem dlouhému albu vévodila hitovka „Candy“, kterou Pop odzpíval jako duet s Kate Pierson. Album se dále blýsklo famózní skladbou „Livin´On The Edge Of The Night“, ale i dalšími vypalovačkami, které patří do zlatého fondu amerického rocku počátku devadesátých let. Tedy doby tolik příhodné pro mladou alternativně rockovou krev, připravující se na svůj drtivý vpád do nejvyšších pater mainstreamu. Ať už se zde jedná o důraznější čísla typu „Something Wild“ nebo „I Won´t Crap Out“, melodičtější záležitosti jako „Main Street Eyes“ či „Candy“, nebo naopak zadumanější songy s tak trochu baladickým rázem – „Moonlight Lady“, je zde zkrátka z čeho vybírat. Možná jedinou slabinou „Brick By Brick“ je určitá neucelenost, která tak logicky stojí proti faktu, že je materiál skladbově opravdu pestrý a nástrojově či aranžérsky bohatý. Každopádně se jednalo o úspěch, a tak je možné právě „Brick By Brick“ považovat za nejkvalitnější Iggyho album od časů berlínských nahrávek „The Idiot“ a „Lust for Life“ z konce sedmdesátých let.


09.08.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

 

 

 

TOPlist