Last Hardrock Outsider

MICHAEL MONROE - One Man Gang

Ta desetiletá řada čtyř vysoce nadprůměrných sólových alb, které někdejší frontman finských sleazy rockerů HANOI ROCKS vydal po druhém rozpadu své mateřské kapely, svědčí o vynikajícím nadání a profesionalitě tohoto dnes již velmi zkušeného rockera, showmana a obstojného hráče na saxofon. Všeho, pro co jsem měl rád tvorbu Michaela Monroea, ať už v rámci HANOI ROCKS nebo jeho přeci jen o něco punk-rockovější sólové dráhy, toho se vám zde letos opět dostane přehršel. Letošní sbírka „One Man Gang“ je zcela typickou deskou tohoto matadora. Když jsem Michaela Monroea viděl před čtyřmi lety na jeho koncertní mnichovské zastávce v klubu Backstage, totálně mě odrovnal svou přesvědčivostí a ničím nezakaleným entuziasmem po ryzím rock´n´rollu. Ten večer jen krátce po něm vystupující Švédové HARDCORE SUPERSTAR mě už prakticky nezajímali, tak jsem byl jeho bezmála hodinovým výstupem nasycen. Představte si o dvacet let mladší obdobu Micka Jaggera, kterak na pódiu dovádí a svým pověstným chraplákem zpívá songy Oněch špinavých ulic a do toho je ještě schopen hrát na saxofon či foukací harmoniku. Neustále v pohybu, neustále v dobré náladě, prostě rockový muzikant poctivé staré školy. Když k tomu připočteme skutečnost, jak dobrou má dnes k dispozici sestavu, že v řadách jeho sólového bandu již přes pět let působí americký kytarista Steve Conte, který je znám z comebackové sestavy NEW YORK DOLLS, pak musí mít excentrický Fin další důvod k radosti z vítězného tažení. Album „One Man Gang“ jej od začátku do konce ukazuje ve vynikající formě, neboť z oněch dvanácti skladeb byste vyřadili pro nepatřičnost jen stěží nějakou. Je to zkrátka jízda!



Směs THE ROLLING STONES se sedmdesátkovým punk-rockem vždycky patřila k oboru všech hejsků vzešlých od HANOI ROCKS, nejinak je tomu u Michaela Monroea, který tvořil vždy o něco hrubiánštější a punkovější sólové desky, než tomu bylo v rámci tvorby jeho mateřské kapely, ve své době řazené i do ranku glamu. Na novince se najdou styčné body spíše se surovější hudbou, s MOTÖRHEAD, RAMONES, BAD RELIGION, FOO FIGHTERS a podobnými, je to vlastně jedno jakou hymnickou, odsejpající kapelu z ranku příbuzného k punk-rocku uvedete. Nejvýrazněji je tomu tak v případě rychlých výplachů „One Man Gang“, „The Pitfalls Of Being An Outsider“ nebo „Black Ties And Red Tape“. Zejména prostřední jmenovaná věc je skutečná monster vypalovačka, která bude patřit k ozdobám mých podzimních poslechových večerů. Asi největším hitem se stane bodrá halekačka „Last Train To Tokyo“, prostřednictvím té je totiž vzdán hold hlavnímu městu Japonska, kde je Michael Monroe už od osmdesátých let považován za hvězdu. Albu opět pomáhá, že jej kromě lídra aktivně skladatelsky jistí zkušený kytarový tandem Steve Conte/ Rich Jones, vlastně se tento tandem předvedl již v případě předchůdce. U baskytary je opět Sami Yaffa, Michaelův spoluhráč od HANOI ROCKS, který šéfa provází prakticky valnou většinou jeho dráhy, např. byl v polovině devadesátých let rovněž součástí hrubiánského punkového projetu DEMOLITION 23, který oba Finové rozjeli v roce 1994 v New Yorku.



Na novince se sice také objeví i nějaká ta jemnější skladba v odlehčenějším tempu – konkrétně nostalgické vzpomínky „Midsummer Nights“ a „In the Tall Grass“ nebo stonesovsky vymazlená „Wasted Years“, ale to rozhodně není na škodu, neboť se prostřednictvím těchto skladeb materiálu dostane potřebné šťavnatosti. Zvláště v případě odlehčeně riffující „Wasted Years“ si ten Keithovskej feeling nesmírně užívám. Celek působí prostě správně rockersky. Když se prostorem rozezní parádní boogie „Junk Planet“ se vstupy foukací harmoniky, je to ten nejlepší štempl a důkaz, že poctivá rock´n´rollová klasika má stále šanci na přežití. Špatná rozhodně není ani poslední třetina alba. „Hollywood Paranoia“ je song se správně drsným punkovým riffem a bodrou hospodskou náladou, následné „Heaven Is A Free State“ neschází svěží nápad v podobě zakomponování hispánských motivů hraných trumpetou, ale i optimistický ráz, parádní melodika a v neposlední řadě výborný text. „Helsinki Shakedown“ je rovněž perfektní zábavovka plně charakterizující hudbu tohoto nezdolného týpka. „Low Life In High Places“ má v sobě půlnoční ponurost někdejších hymen HANOI ROCKS a já díky ní přemýšlím, jak by se asi zamlouvala jejich někdejšímu kytaristovi Andymu McCoyovi a to včetně onoho znamenitého, kaskádově pojatého hymnického závěru, který mne připomněl právě jeho někdejší skladatelský rukopis. Za mne je „One Man Gang“ naprosto skvělou pure-rockovou deskou. Ani jsem nečekal, že tomu bude jinak.


29.10.2019Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

sicky
31.10.2019 18:33

Jako ty Rancid jsem vybral schválně protože, když odhlédneme od klobouků a účesů, tak je to prakticky to samé :) Schválně poslechni celou desku Troublemaker, pestré a muzikální je to cca stejně :)

 

Stray
31.10.2019 18:08

sicky: To je hrubé nepochopení podstaty hudebníků v mé recenzi. RANCID jsou punk, hrubá síla, svižné tempo, šlehání krátkými slogany, ne moc aranží, ne moc pestrá kytarová hra. Michael Monroe a jeho kumpáni jsou o něčem jiném, to je prostě pure-rock, já vím že se to těžko vysvětluje v Čechách - kde ti pod slovem rock vyjedou desítky buranovin nemajících žádný styl, ale tohle je trochu o něčem jiném, nečekám že to doceníš když nikdy nepřemýšlel nad tím, jak si upravuje pověstný účes služebně nejmladší Stoun Ron Wood. RANCID nevypadaj moc dobře, nehrajou moc melodicky a pestře a hlavně s tím stylem to taky nejde. Michael Monroe, to je jak o teskných tónech saxofonu v nějakém nostalgickém půlnočním hymnu, ale i o tom co si vzít za klobouk k tej tmavě červenej košili. :-)

 

sicky
31.10.2019 17:52

jako jó, šlape to, ale kluci, ruku na srdce, jsou to halekačky /vodrhovačky :) To byste těmhle pak museli dát 100% :)
https://www.youtube.com/watch?v=PkeApEWU8Pw

 

Fenris 13
30.10.2019 07:11

Neuvěřitelné, jak svěže a energicky zní tohle album. Mladší kapely mohou jen tiše závidět... Black Ties And Red Tape, Last Train To Tokio nebo Heaven Is A Free State, tady prostě není slabších skladeb.