POVODÍ OHŘE - Místo odpočinku

70%

Kapela POVODÍ OHŘE coby senzace posledních šesti let na poli tuzemské klubové scény má venku již svou třetí řadovou desku. Album „Místo odpočinku“ vyšlo na počátku září 2023 u Indies Scope, což je třetí vydavatelství v rámci tříalbového portfolia kapely. Bez větších zádrhelů však dílo navazuje na předešlé dvě práce a odhaluje vývoj k vytříbenějšímu písňovému vkladu, kterému je vlastní přímočarost a cit pro detail. S lehce obměněnou sestavou působí band dnes jaksi usedleji, ale také po skladatelské stránce dotaženěji. Songům je vlastní bezprostřední gradace. Frontman Sisi v nich méně křičí a více zpívá, Bouše drží jejich desperátský ráz zvuky příznačnými pro americký folklór a nově příchozí druhý kytarista František „Kvákadlo“ Štrébl dost možná podpořil v současném zvuku onu bigbeatovější složku.

Jde však samosebou o zcela typické POVODÍ OHŘE, kteří na novince v lyrické složce dost často vycházejí z libreta Eduarda Devrienta, německého umělce, herce, libretisty a barytonisty 19.století, které se nachází v opeře Hans Helsing z roku 1833, věnované historické postavě představující koncem 17.století jakéhosi mýtického ochránce řeky Ohře. Podstatné je, že slova písní se dají snadno aplikovat na současné dojmy a pocity provázející zcela jiné zákonitosti dnešního společenského života.

Pokud bych měl zodpovědět otázku, zdali mi přijde třetí deska nejzdařilejším počinem v krátké historii POVODÍ OHŘE, pak bych odpověděl nejednoznačně a sice, že pokud by všechny zdejší skladby působily jako úvodní skladbová dvojice „Podzemí“ a „Blud“, pak by jistě šlo o vrcholné dílo kapely. Nicméně v souvislosti s pozdějším zmírněním nasazení a úspornější formou nahrávky se budete muset spokojit s tvrzením, že si v rámci vyrovnané diskografie kapela udržuje svoji laťku. Jak už jsem naznačil, nejchytlavěji se mě jeví song „Podzemí“, který může platit za oslavnou hymnu undergroundu, jenž v sobě vlastní potřebný zápal. Hitové ambice v sobě má i následná „Blud“, odhalující upřímnou náklonost k individualismu. Obě pak platí za výtečně šlapající rockové vály. Nic životabudičštějšího již na půlhodinové nahrávce dál opravdu není.

Ležérní únavou je prostoupený song „Jaro“, který úsměvně obklopuje sladký těžký vzduch i decentní náklonnost k blues. Zvláštně rozjařená „Anno“ se pak může nechat vnímat coby políček mocnému, bohatému a prázdnému aktérovi číslo jedna současné tuzemské politiky. Ironizující „Láska a svítiplyn“ šlape pro kapelu dobře známou existencionální stezkou, byť skrz svou tragiku působí vlastně vcelku chytlavě a poeticky, kdežto vyostřená „Díra“ reprezentuje to nejzemitější a nejtvrdší, co deska, o které by se jinak jen stěží mohlo říct, že je divoká a proto-punková, nabízí. „Místo odpočinku“ je zkrátka další povedenou sadou POVODÍ OHŘE a jestli je z té trojice vydaných alb této kapely v něčem nej, tak je asi nejvyzrálejší a nejuhlazenější, dost pravděpodobně i nejvíc písničková, nejlepší však zatím zůstává album předešlé „Dva trámy na kříž“.

01.10.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz