STONE TEMPLE PILOTS - Core

80%

STONE TEMPLE PILOTS, alias STP, jsou zřejmě největší z těch grungeových kapel, které vlastně grungové ani ve své podstatě nejsou. Teď jsem velice volně parafrázoval jednoho hudebního novináře, jehož myšlenku jsem pochopil až po mnoha letech a nepřímo mu dal za pravdu. Ano, zvukově se na nejednom albu STP velice blíží grungeové vlně, ale to co je pod tím, melodika, styl hraní, inspirace, to všechno kapelu definuje spíše jako zástupce „classic“ rocku, kteří se ve svých začátcích nějakým řízením osudu přifařili ke grungeovému hnutí. Druhou věcí na STP, kterou jsem docenil až po letech, je jejich obrovský talent a profesionalita. Ano, měl jsem je samozřejmě rád od prvních singlů, protože jsem byl „grungeové“ dítě, a jejich extrémně chytlavé songy, podpořené extravagantním výzorem zpěváka Scotta Weilanda byly něčím, co na teenagera začátkem devadesátek zabíralo na první dobrou. Když jsem ale s věkem postupně pronikal hlouběji do jejich muziky, začaly se otevírat obzory technické a skladatelské geniality celé kapely, která pod slupku melodických a zpěvných songů dokázala ukrýt hráčskou virtuozitu, specifický cit pro songwritting a upřímnou lásku k muzice.

Bratři Dean a Robert DeLeo, budoucí kytarista a baskytarista, vyrůstali v New Jersey. Jejich hudební svět formovali často protichůdné vlivy, které se ale v budoucnu měly v jejich vlastní tvorbě propojit a přispět k vybroušení unikátního projevu. Klasický rock od Jimiho Hendrixe, přes THE DOORS, LED ZEPPELIN, AEROSMITH a RUSH se potkával s typicky černošskou muzikou kolem vydavatelství Motown a to vše se míchalo s jazzem a blues. Oba se nakonec přestěhovali do Kalifornie, kde se Robert díky práci v obchodě s hudebninami začal seznamovat s místní hudební scénou. Jako slušného basáka si ho amatérské kapely občas půjčovali na nahrávaní různých demáčů. Tímto způsobem se seznámil i s o několik let mladším zpěvákem Scottem Weilandem, který v té době měl už svou kapelu. Scott se ho snažil headhuntovat, ale Robert se úplně neztotožňoval s hair rockovou stylizací kapely, takže zatím to zůstávalo jen v rovině občasných výpomocí. Postupně se ale mezi nimi vytvořil přátelský vztah a oba cítili, že by spolu rádi založili novou kapelu. Bubeníka Erica Kretze sehnali přes inzerát a byla to trefa do černého. Vynikající bubeník, který ale dokázal přispět i doprovodnými vokály, měl i skladatelské schopnosti. Ze začátku hráli s bývalým kytaristou ze Scottovy kapely, ale nebylo to ono, proto Robert navrhl jeho výměnu za svého bratra Deana. Ten se v té době věnoval muzice spíše jen jako občasnému koníčku a měl naopak rozjetou seriózní businessovou kariéru. Pod názvem MIGHTY JOE YOUNG teda vzniká nová kapela, která si postupně buduje svou pozici od píky. Malé kluby a bary jsou jejich první štace, kde prezentují svojí představu alternativního rocku, který v té době začíná prorážet do mainstreamu a oslovuje nastupující generaci hudebních fanoušků. Robert si mezitím vybudoval i malé improvizované nahrávací studio, kde kapela nahrála první demo. A někdy v této době je po jednom z koncertů v L.A. oslovil hledač talentů od Atlantic Records a rovnou jim nabídnul smlouvu. Mladé, amatérské kapele, která se do té doby ještě ani nepodívala mimo Kalifornii. Která měla jedno demo, ale zatím žádné nahrávky třeba u nezávislých labelů. Prostě asi jako by jste vyhráli Jackpot ve Sportce. Podmínkou ale bylo, změnit si jméno. To aktuální už používal jistý bluesový hudebník a v Americe se nikdo nechce soudit (nebo každý chce?). Scott si vzal inspiraci z loga STP, což je firma vyrábějící motorové oleje. První verze SHIRLY TEMPLE´S PUSSY neprošla, kromě toho že byla infantilní, by s ní určitě měli problém i prudérní média. Ale druhá verze už se líbila všem – STONE TEMPLE PILOTS.

V květnu roku 1992 kapela míří do studia nahrát debutové album. Od známého dostali tip na jistého Brendana O´Briena, který se stává producentem desky. Brendan je zajímavým týpkem sám o sobě. Producent, mixer, zvukový inženýr. Za těch 35 let se z něj už stala živoucí legenda, která má na svém seznamu bezpočet legendárních alb kapel jako PEARL JAM, RAGE AGAINST THE MACHINE, KORN, THE OFFSPRING nebo INCUBUS. Má specifický styl práce. Pracuje rád rychle, přímočaře, žádné crcání. Nesnaží se kapely měnit, nenutí je dělat věci jinak, naopak, snaží se je zachytit co nejvěrněji a co nejblíž jejich živému hraní. Vycházelo se z dema, které se ukázalo jako překvapivě životaschopná nahrávka, z níž se značná část materiálu použila i na debut. Tři týdny ve studiu byly velkou školou pro kapelu, která poprvé dostala možnost nahrávat v profesionálních podmínkách. Kolekce dvanácti songů byla mimořádně povedená. Nabídla dramaturgicky pestrou směsici písniček, v které jste našli jasné hitovky, experimentálnější kousky i „obyčejné“ poctivé rockové songy. Zvuk je přiměřeně syrový, neuhlazený, někdy až téměř agresivní. A skutečně má blízko k zvuku kapel ze Seattlu. Jestli to byl záměr, nebo jen dobové mimikry, je asi ve finále nepodstatné. Počítá se výsledek a ten je parádní. Najdeme zde odkazy na hard rock, aktuální alternativní rock, jemné psychedelické momentky, ale někdy dokonce až téměř metalové ozvěny, nebo naopak poprockové pasáže. Rádi v rámci dramaturgie songů pracují s dynamickými změnami, střídají agresivní a jemné pasáže, nechávají prostor instrumentálním mezihrám, rozvíjejí písničky do košatějších struktur.

Čtveřice hudebníků vytvořila perfektně fungující těleso, kde se jejich rozdílné povahy a energie dokonale vyvažovaly a zhmotňovaly ve velice přitažlivé muzikální produkci. Scott Weiland byl archetypem velké rockové hvězdy. Divoký, provokující, hladový po úspěchu. Výborný zpěvák a velice schopný skladatel, který přicházel s neobvyklými melodickými nápady, které dokázaly posluchače zasáhnout na první dobrou, i když při hlubším zkoumání člověk zjistí, že k přímočaré popovosti mají daleko. V Deanově kytarové hře jsme mohli objevit spoustu odkazů na velikány klasického rocku sedmdesátých let. Máme tady jasné riffy, oldschoolová sóla, spousta vkusných výplní a ornamentů, nebo třeba i slide vsuvky. Jeho brácha Robert je pak basové monstrum. Asi jako by jazzový basák vypil karton Red Bullu a pak začal hrát hard rock. Často si hraje svoje party úplně mimo zbytek kapely, a když se pak potkají, je to neskutečně silné spojení. Všechny ty kudrlinky a vyhrávky, co dokáže do songů vtěsnat, efektivně vyplňují prostor, který mu Dean otevírá při svých atmosféricky pojatých pasážích. A tohle všechno jistí Eric, jehož styl bych popsal jako úsporný. Ačkoliv mám slabost pro aktivní bubeníky, kteří se nebojí vystoupit z role „držet rytmus“ a převzít iniciativu, Erica jsem měl vždy rád a nějak podvědomě cítil, že jeho hraní netrpí deficitem schopností, ale naopak je výsledkem promyšleného a zejména procítěného skladatelského umu. On přesně ví, kdy má, ale hlavně kdy nemá hrát, kdy tam ten přechod padne vhod, a kdy naopak by tam jen překážel. Často hraje jednoduše, ale přitom extrémně účelně. Pomalejší a valivější songy svou mírně línou hrou dokáže zpomalovat a dodávat jim na zemitosti, a pak v rychlejších kouscích nakopne rytmiku a táhne za sebou zbytek kapely.

Tři singly „Sex Type Thing“, „Plush“ a „Creep“ jsou skutečnými perlami alba, které byly snad přímo vesmírem samotným odsouzeny stát se hity. „Sex Type Thing“, relativně přímočará vypalovačka s dynamickým riffem, se věnuje zneužívání síly a kontroly vůči jiným. Ačkoliv byla primárně myšlena v kontextu se znásilněními a sexuálními útoky, dala se odvodit i pro jiné situace, např. policejní brutalitu, která vedla v té době k rasovým nepokojům v Los Angeles. Houpavá „Plush“ nás unáší ve středním tempu přes různé mezihry v zeppelinovské atmosféře až k velkému finále, kde kytara přitvrdí do pěkně agresivní nálady. Hlavní motiv skladby vymyslel Robert při nahrávání pro kapelu svého kamaráda, ale hned pochopil, že je v něm potenciál a tak si ho nechal pro STP. Skladba byla inspirovaná příběhem o unesené dívce, která byla později nalezena mrtvá. Scott ale dodával, že to není přímo jen o ní, spíše je to metafora pro ztracený vztah a z ní pramenící posedlost. Baladická „Creep“ pak postihuje nejistoty mladého člověka, který se mění z kluka na muže. Zde zřejmě nejvíc vystupují do popředí jazzové elementy, které kapela zapracovává do alternativně rockové konstrukce. Košatá skladba prochází několika fázemi, mění nálady, intenzitu a dokazuje, jak vyzrálá skupina byla už při debutu. Další songy pak pokrývají pestrou dramaturgickou paletu. Od hard rockově hutných a valivých „Dead And Bloated“ nebo „Wicked Garden“, přes rychlou vypalovačku „Crackerman“ až po agresivní, lehce psychedelickou „Sin“. Nikdy jsem úplně nemusel roztěkanou „Naked Sunday“, které chybí jednak výraznější riff, tak i melodicky není nijak objevná. Je to spíš takový pološílený experiment. Naopak výborná je metalově laděná „Piece of Pie“ s agresivním a hutným hlavním riffem. Závěr pak obstará těžká a valivá „Where The River Goes“, která nás opět vrací k hardrockovým kořenům.

Album se po vydání v září 1992 nesetkalo se zvlášť pozitivní reakcí kritiky, naopak. V té době už byla naplno rozjeta alternativní revoluce a zejména grunge ze Seattlu ovládl mainstream. Tisk STP označoval za plagiátory, za vykrádače grunge, za levnou kopii PEARL JAM. Zřejmě je hodně provokoval i samotný Scott, který se nemínil tvářit jako typický grungeový outsider, introvertní, citlivý, těžce odolávající každodennímu tlaku společnosti. On byl rocková hvězda a nestyděl se za to! Lidem to ale evidentně bylo buřt a jejich alba si kupovali na kvanta. Kvanta myslím doslovně, prodeje se dostaly až někam k 8 milionům. V roku 1993 jejich hvězda začala rychle stoupat, jednak díky intenzivní rotaci singlů na MTV, jednak díky předskakování na turné MEGADETH. Ze začátku zde bojovali s fanoušky, kteří je moc neznali, a ani to nebyl thrash metal, na který se těšili. Postupně, jak se jejich písničky stávaly obecně známější, se situace měnila. A určitě tomu pomohla i živelná prezentace kapely, kdy zejména Scott se svými tanečky, poletováním po pódiu a show hodné rockové hvězdy první kategorie dokázal fanoušky strhnout. Zároveň se ale blížila zlomová událost, která tragicky poznamená budoucnost kapely.

24.05.2025	Diskuse (2)	Tomáš