Last Hardrock Outsider

STONE TEMPLE PILOTS - Stone Temple Pilots

Ono nastoupit do světově proslulé kapely k mikrofonu po takových výrazných personách, jakými jednoznačně byli Scott Weiland nebo Chester Bennington, není zrovna jednoduché. Od Jeffa Gutta se asi nečekalo, že je překoná nebo že dostane do zvuku STONE TEMPLE PILOTS stejnou dávku osobitého charisma jako jeho předchůdci. Ano, neděje se tak, ovšem na druhou stranu musím s jistotou říct, že jeho pěvecký výkon je velmi dobrý a určitě je příslibem do budoucna. To samé však jde říct o novinkové desce, již druhé bezejmenné nahrávce v diskografii této kalifornské kapely. Nahrávka je to totiž velmi slušná, plná chytlavého rockového materiálu a skladeb, které určitě mají na to, aby dost lidí bavily, nicméně desce schází aura naprosté bomby srovnatelné s prvními dvěma řadovkami, jmenovitě „Core“ a „Purple“, z nejúspěšnějšího grungeového období čtveřice.

 

Když tak nový materiál poslouchám, uvědomuji si, že tahle kapela pravděpodobně ani nikdy v začátcích neplánovala, že se stane jednou z úderek vzedmuvších se okolo anti-hrdinského hnutí ze Seattlu. Na tento reklamní balast je totiž za přispění studiových fachmanů navlíkli v raných devadesátkách tehdejší trend-makeři. STONE TEMPLE PILOTS měla být vždy formace hardrocková a já věřím tomu, že někdy v roce 1991 šlo patrně o ty nejambicióznější rockové čekatele na úspěch. Dovedu si dokonce i představit, jak se jejich podpis smlouvy na debutovou desku tehdy kryl s úspěchem kapel ze Seattlu jako PEARL JAM a ALICE IN CHAINS, a že je jistí lidé do povědomého zvuku doby šikovně navlíkli a kapele se to navíc líbilo. Proč by také ne, vždyť se jenom debutu prodalo několik milionů kusů jenom ve Spojených státech.


 

Právě novinka odhaluje, že STONE TEMPLE PILOTS jsou zkrátka klasičtí rockeři, kapela spíše na způsob moderních hardrockových štik 21.století jako VELVET REVOLVER, AUDIOSLAVE nebo THE DEAD DAISIES, než nějaká parta vyvrhelů obhajující takřka punkové ideály studentícko-popelnicové scény. Jsem přesvědčen, že tihle chlapci chtěli nosit volné plandavé oblečení snad naposledy někdy v první polovině devadesátých let a dnes se této své divné stylizaci smějí.:-) Jenže abych pořád nechválil, musím říct, že největší slabinou nahrávky je její konformnost a určitá absence většího risku. Jasně že zde kalifornská kapela potvrzuje svou výjimečnou kvalitu, jak ve vokální, tak instrumentální rovině, ale desce by opravdu neuškodila větší dávka bordeloidnějších emocí. Skladatelská stránka je sice také slušná, ale pořád je tohle deska, jakých vyjde v daném stylovém ranku za rok deset až dvacet. Představme si tedy materiál.

 

Po razantnějším úvodu v podobě „Middle Of Nowhere“, jenž mne trochu připomněla Weilandovské eskapády s VELVET REVOLVER, se dostáváme k dvěma nejdominantnějším hitovkám „Guilty“ a „Meadow“ představujícím zde rozepjatější hardrockové výrazivo, kde si muzikanti dělají i trochu více prostoru a chtějí ukázat, jak na tom jsou, když opravdu netlačí na pilu. Oběma skladbám je vlastní chytlavost, skvělé hráčské výkony a, i díky přímočarosti a výrazným tahům na bránu, celková přijatelnost pro rocková rádia. „Just A Little Lie“ platí za zdařilou hypnotickou baladu, kterou krátce na to střídá riffovější věc „Six Eight“ ve stylu AUDIOSLAVE. Následuje „Though She´d Be Mine“, což je perspektivou rockového mainstremu dalece nejpřijatelnější píseň, zkrátka skladba, u které si stále marně říkáte, kdy už jste jí někde slyšeli (nejmenovala se ta kapela STEREOPHONIC?), a její party patří k těm v rockovém éteru dalece nejobvyklejším, což nemyslím vůbec ve špatném slova smyslu. Zdařila se i „Roll Me Under“ s frenetičností patrnou třeba JANE´S ADDICTION. Naprostým vrcholem alba je zřejmě dandyovsky rozhoupaná „Never Enough“, která opravdu ví, jak gradovat. Za zmínku však stojí také další balada „The Art Of Letting Go“ a vlastně i několik dalších položek, včetně závěrečné „Reds And Blues“ představující zde zemité písničkářství na bázi amerického kytarového folklóru.

 

Zkušená trojice Dean DeLeo (kytara), Robert DeLeo (baskytara), Eric Kretz (bicí) tak, dle mého, moc chtěla pokračovat v kariéře s jejich STONE TEMPLE PILOTS, jejich společnou a dříve slavnou kapelou, která byla v minulosti donucená, zejména díky Weilandovým drogovým peripetiím, dlouho pauzírovat, že vrhla všechny síly do připraveného materiálu. Troufám si říct, že s Jeffem Guttem mají šanci konečně přejít k větší pravidelnosti vydávání alb a hraní koncertů, než tomu bylo v minulosti. Jeff sice není žádný světově proslulý vokalista, ale jeho projev je příslibem. Ono naskočit do podobně známé grupy po dvou nedávno zesnulých rozervancích a v podstatě již legendách rockového hlasu opravdu není nic jednoduchého. Za mne prostě dobrá rocková deska, někdy sice až moc úhledná a předvídatelná, ale dost skladeb se prostě hezky poslouchá.


25.04.2018Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz