Last Hardrock Outsider

ALICE IN CHAINS - Dirt

„Dirt“ vyšlo v samotném závěru září roku 1992, tedy konkrétně ode dneška před čtyřiadvaceti lety a třemi dny. Je dodnes považováno nejen za nejlepší album od ALICE IN CHAINS, ale také za naprosto nepřekonatelnou klasiku celé vlny grunge. Zde se kapela vydala z nejlepšího a díky specifickému zvuku, atmosféře rozkladu a intenzivnímu prožití skladeb, většinově vypovídajícím o hněvu, frustraci, heroinové závislosti, sociální vyloučenosti, blízké smrti a jiných neradostných tématech, se vyprofilovala v hudební artikl světového významu. Jen tak pro zajímavost - alba se dodnes prodalo přes pět milionů kusů. Pamatuji, že již bezprostředně po vydání mne tohle dílo svým zvukem doslova paralyzovalo, což se vlastně v té době nepovedlo žádné jiné nahrávce z oné seattleské vlny. Ke všem ostatním milníkům grunge jsem si totiž nacházel cestu až s určitým odstupem, ale s „Dirt“ to bylo jiné, byl to osudový dotek s něčím dosud neslyšeným. Intenzivně prožitá, temná,  niterná výprava na území beznadějných fóbií a vnitřních strachů. Z desky doslova vystřeloval neklid a jed a byla opatřena pozoruhodným halucinogenním zvukem připomínajícím mlhavý, čímsi infikovaný opar. Tohle dílo vždy vážně působilo jaksi bez výhledu, prosté nadějí, jakože za ním, po proudu času, už nic dalšího nepřijde a ani přijít nemůže. Tak jsem totiž „Dirt“ vnímal už tenkrát a přiznám se, že mne vážně následná třetí deska (navzdory faktu jak moc jsem byl z „Dirt“ unešen) vlastně ani nezajímala. Vše bylo zde.


 

Producentem druhé desky ALICE IN CHAINS se stal znovu Dave Jerden a jeho spolupráci s kapelou později negativně ovlivnila Staleyho drogová závislost. Tvrdí se, že si Layne dokonce několikrát aplikoval heroin přímo ve studiu a všichni ostatní mu jistým způsobem museli přizpůsobovat časový harmonogram natáčení. I ostatní členové se prali se svými démony, z nichž nejčastějším prvkem rozbrojů byl alkohol. Columbia Records však stála o nové album stůj co stůj, tak kapela v časovém omezení a pod velkým tlakem vyprodukovala jedno z nejparádnějších rockových alb celých devadesátých let. Největší drogovou klasiku, jaká kdy v metalové hudbě byla nahrána.

 

 

Texty prolezlé negacemi, dost často konfrontovaly posluchače s obrazy, o kterých by člověk mimo drogovou závislost neměl potuchy, tohle zde potvrzovala minimálně trojice skladeb „Junkhead“, „Sickman“ a „God Smack“, které zde patřily k nejdepresivnějším. Faktem však zůstává, že ze sebe kapela v atmosféře stresu dostávala velké věci. Mnoho zdejších písní je stále považováno za nejen žánrovou klasiku. Tou největší je zřejmě Cantrellova skladba „Would?“, složená jako pocta a připomínka jeho kamaráda Andrewa Wooda, rok předtím zemřelého zpěváka seattleských MOTHER LOVE BONE. Jerry Cantrell se v písni uvede rovněž jako částečný zpěvák, kdy se ujme zpěvu v krátkých slokách, aby vygradovaný refrén nechal až hrozivě se lepšícímu Staleymu. Skladba byla rovněž uvedena jako stěžejní píseň filmu „Singles“.


 

 

Bezprostředně s vydáním alba byl do pozice nejfrekventovanější pecky dosazen hned úvodní vál „Them Bones“, song postavený na tvrdých riffech a Staleyho výkřicích v jeho úvodu, který ke kapele přitáhl řadu fanoušků z metalové scény, rozněcoval atmosféru smrti a rozkladu. Stěžejní orientální kytarovou vyhrávkou vešel ve známost titulní vál, skladba která prakticky definovala depresivnost a beznadějné pocity rozdmýchané celou touhle deskou a to úplně nejdokonaleji. Mezi nejtvrdší songy patří „Dam The River“, jenž byla napsána v průběhu rostoucího a znovu utišovaného studiového konfliktu mezi Seanem Kinneym a Jerrym Cantrellem, kdy došlo dokonce na mrsknutí tácu s šálky kávy. Epičtější a emotivně hodně vygradovanou věcí je „Rooster“, píseň vycházející z příběhu Cantrellova otce, bývalého vojáka nasazeného ve Vietnamské válce. Prostřednictvím této písně Jerry toužil urovnat vztah s ním. Z mého pohledu šlo dost možná o životní pěvecký výkon Laynea Staleyho. Sám Staley dodal další nezapomenutelnou pecku – „Angry Chair“, která se svým houpavým tempem noří do halucinačního oparu a určitý zvuk kytary v ní simuluje vyzvánění umíráčku odkudsi z dáli. Druhý song s Layneho autorstvím („Hate To Feel“) už není tak povedený. Fantastická je ospalá polo-akustická balada „Down In A Hole“, kde se zpěvák znovu blýskne, ale díky kouzelně bezstarostnému sólování se vydává z nejlepšího i Cantrell.

 

 

Po nahrávání „Dirt“ se ALICE IN CHAINS nacházejí ve stavu totálního rozkladu, Staleyho závislost se prohlubuje, navíc do drog padá i Mike Starr a brzy je vyhozen. Jeho místo až na sklonku roku 1993 obsazuje Mike Inez, baskytarista od Ozzyho Osbournea. Americké koncerty před Starrovým vyhozením se pohybují (díky kondici některých členů) mezi vynikajícími a vcelku průserovými, následně je kapela nucena rušit svoje evropské štace, protože není schopna podstoupit několikaměsíční martyrium s přesunováním z místa na místo v jednom autobuse, Staley je na odvykačce, znovu zbytečně. Šlo tak patrně o nejhektičtější období, jaké si kdy do dnešních dnů ALICE IN CHAINS prožili. Na všem co tehdy vzniklo, je však onen tlak, nadčasovost, omračující síla, intenzita a opravdovost velmi znát. Pokud se nějaké album ALICE IN CHAINS bude moci ještě i za několik dekád nazvat klasikou a nesmrtelným milníkem, pak je to jen a pouze tohle.


02.10.2016Diskuse (77)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Všetíček24.03.2018 20:54

Vracím se po letech k téhle recenzi , Strrayi s tím háčkem ve studiu není tvá doměnka, ale pravda. Konkrétně Angry Chair a Down in the hole. :-)

 

Imothep
06.10.2016 20:52

carcass: asi ano, nemam dobre zkusenosti s prenosem v psanem projevu, zvlast, kdyz spolu diskutujici v leccems nesouhlasi. Snadno pak na obou stranach dochazi k dezinetrpretacim a nepochopeni toho ci onoho sdeleni. Jsem si temer jist, ze pri osobnim setkani bysme se shodli ve vic vecech, nez jsme puvodne doufali.

 

carcass
06.10.2016 20:37

tahle diskuse se furt točí v kruhu, nejlepší by asi bylo, abychom si všichni sedli k jednomu stolu a tam to nad nějakým řemeslným pivem v klidu rozebrali. Já stále tvrdím a jsem o tom přesvědčen, že ti "umělci" by ve své tvorbě byli úspěšnější, kdyby tvořili čistí - a stále k tomu přidávám DŮLEŽITÝ DODATEK - místo stimulu z drog, který v jejich mysli vytváří jen zmatek - oni jej sice subjektivně považují za něco "povznášejícího" a "hlubokého", ale je to jen chaotický kaleidoskop náhodných obrázků, tak kdyby místo téhle sračky si tu svou mysl byli schopni vyladit jinak, tak by jejich tvorba byla mnohem lepší - byly by v ní totiž SKUTEČNÉ emoce a SKUTEČNÁ atmosféra. Zároveň, a to se už opět opakuji, tohle nijak nesoudím, nikomu tohle nevnucuju, jen říkám, jak to je. A opět se opakuju - chápu, že slaboši a lenoši raději sáhnou po chemickém oblbováku, než aby tvrdě pracovali s myslí a dosáhli tak její skutečné jasnosti, v níž jsou nekonečné možnosti tvorby, oni si vybrali snadnější cestu, nic proti tomu nemám, ale vážím si mnohem více té první cesty, a umění tvořené pomocí sraček, v níž ty sračky cítím, mně fakt nebere, zároveň chápu, že ti, kdo nemají mysl vyladěnou na podobnou frekvenci (každý jde svou cestou životem), tak je to může naplňovat. Snad to dává nějaký smysl.....

 

Valič
06.10.2016 17:47

Mě se při čtení těch úvah, kam to mohli ti muzikanti dotáhnout, kdyby zůstali čistí, vybavila pointa jedné anekdoty: https://www.youtube.com/watch?v=jzxq1yw0iTw

 

Louža
06.10.2016 17:31

...a ono to není jen o fetu. Někdo potřebuje na kvalitní výstup čas, z někoho vyrazíš kvalitu jen pod tlakem a v časovém pressu. Někdo tvoří na první dobrou a jak se nad tím zamyslí, celý to dodatečnými úpravami podělá, někdo ladí formu roky a musíš mu práci vyrvat z ruky. Drogy jsou jen jeden ze stimulů. Chápu sice kam carcass míří, ale otázka "Kde sem mohla bejt kdybych byla nesztloustla?" se hodí tak leda do Homolků.

 

Imothep
06.10.2016 17:19

carcass: Ja netvrdim, ze kazdy clovek a ze musi byt totalne sjety, ale proste ber to tak, ze nekomu to takto funguje a jinemu ne. Neni to univerzalni, stejne jako nejsou lide. Kazdy je original. Proste nekdo tvori pod vlivem, nekdo cisty. Najdu ti klidne vic dukazu o bezradnosti umelcu pri tvorbe, kdyz vysadili nebo uplne prestali. Ja to v zadnem pripade neobhajuji, ale me zas prijde jako strasne pitome sirit dogma, ze "JEN TAKTO TO MUSI BYT A JE, PROTOZE JEN TAK TO MA BYT A JEN TAK JE TO SPRAVNE", kor v tam abstraktni oblasti umeni, jako je hudba. Nejen z vlastnich zkusenosti vim, ze to tak neni a v podstate je to jen o tom, ze ty veci tak prote plynou a funguji bez ohledu na to, jestli to akceptujes nebo ne.

 

carcass
06.10.2016 15:37

to Imothep - docela mě děsí vědomí, že si někdo upřímně myslí, že člověk dokáže být uvěřitelný a umí vytvořit atmosféru jen když je sjetý......tohle je tak strašně pitomý názor, že ho dále nebudu komentovat, bo bych ti asi nenapsal nic příjemného....

 

spajk
05.10.2016 22:34

Dobře Valič, samý špeky! Klucí se nastřelili, pustili na magiči REC a improvizovali. Celá scéna kolem labelů Ohr a Brain stojí za to.

 

Valič
05.10.2016 22:33

Tak zrovna Hawkwind je jedna z mála starých kapel, u kterých mě baví poslouchat i novější desky (letos jim vyšlo nové album The Machine Stops). U většiny podobně laděných kapel poslouchám pouze desky z první poloviny 70. let.

 

Bluejamie65
05.10.2016 22:31

To Valič: ale máš přesnou trefu - v tomhle případě je jednoduchý chytit mě na švestce = je mnoho těch kterým jsem to prominul bez mrknutí oka, glam je glam https://www.youtube.com/watch?v=XNkwe86LY6Q