STONE TEMPLE PILOTS - No.4

100%

Na jaře roku 1999 jsme v našem dětském pokoji se ségrou měli puštěnou nějakou hudební televizi, když se na obrazovce najednou rozjel temný klip. Hrůzostrašné intro s mohutným rockovým nástupem, střídaném hororově šeptaným povzdechem. To okamžitě zaujalo mojí pozornost. Když pak odpálili masivní, těžký a ničiví riff, tak jsem si musel sednout. O to větší překvapení bylo, když jsem záhy zjistil, že právě poslouchám nový singl STP „Down“. Temná a bezútěšná skladba, ostrá a tvrdá, syrová a nekompromisní. Perfektní ve všech ohledech. Jsou zpět! A v parádní formě. Album, které následovalo, nezklamalo velká očekávání nastavená prvním singlem. Mám ho stejně vysoko jako „Purple“ a kdyby mě posílali na opuštěný ostrov s nutností volby vzít si sebou jen jedno z nich, prošel bych si Sophiinou volbou.

STP jsme opustili v roce 1997, kdy jejich vyhlídky vůbec nevypadaly růžově. Kapela se prakticky ocitla v klinické smrti. Problematický Scott se úplně odstřihnul a v roce 1998 vydal sólovku „12 Bar Blues“, která díru do světa neudělala, a celkem oprávněně. Zbytek kapely se mezitím rozhodl spojit síly s novým zpěvákem jménem Dave Coutts, s kterým už od roku 1995 průběžně fungovali po názvem TALK SHOW, a v roce 1997 vydali i stejnojmenný debut. Je to opět alternativní rock, zvukově podobný albu „Tiny Music..“, což není překvapivé, protože songy vznikali víceméně zároveň a pak se rozdělovali směrem k STP nebo k TALK SHOW. Ačkoliv album sbíralo slušné kritiky, kapela vyjela i na turné společně s FOO FIGHTERS a AEROSMITH, prodeje nijak zázračné nebyly a šlo to celé do ztracena. A ve světle těchto separátních cest se STP nečekaně, nebo možná nevyhnutelně, znova dali dohromady. 

Konec devadesátých let z pohledu hudební scény představoval období změn. Nu-metal nebo různé formy alternativního metalu znovu navrátily tvrdou muziku do mainstreamových vod a spousta alternativně rockových kapel naopak začalo experimentovat s elektronikou. Alba jako „Ava Adore“ od THE SMASHING PUMPKINS, „Up“ od R.E.M., nebo „Pop“ od U2 opouštěla klasický zvuk rockových nástrojů a hledala nové obzory za pomoci počítačů a různých krabiček. Oba tyto faktory měly vliv na nové album STP. Z prvního si vzali inspiraci v tvrdosti, z druhého si přesvědčení, že to takhle dělat nechtějí. Jsou přeci rocková kapela, hrají rockovou muziku a ta se dělá se živými nástroji. U koho jiného by pro tyto myšlenky mohli najít více pochopení, než u Brendana O´Briena. „No.4“ zní jako návrat ke kořenům STP s tím, že syrovost „Core“ zaměnili za tvrdost. Ačkoliv je album temné a skličující, vznikalo paradoxně v pohodové atmosféře. 

Scott se poslední roky pohyboval po sinusoidě těžká závislost-odvykačka-produktivní fungování. A v průběhu nahrávání se kapela trefila přesně do okna produktivního fungování. Z alba je to cítit. Je soustředěný, ve výborné hlasové kondici a v plném nasazení s nezastavitelným tahem na branku. Písně odrážejí jeho neradostné životní období, je v nich spousta agrese, špíny, tíživé atmosféry, prokládané tesklivými a nostalgickými baladami plnými výčitek a možná i snahy o omluvu. Tohle okno se po nahrávání bohužel opět zavřelo a návrat k drogám vyústil v další zatčení a soudní tahanice. A opět to mělo dopad na propagaci alba, když jen pár dní před vydáním byl Scott Weiland poslán na rok do vězení. Po pár měsících byl zpátky, opět na chvíli čistý a ve formě, aby kapela stihla alespoň část plánovaného turné. Na něj vzpomínají jako na svůj hudební vrchol, kdy byli nejsilnější, Scott atakoval nejvyšší mety rockové hvězdy, fantasticky zpíval, k tomu přidával parádní show, všechno fungovalo jak mělo. A pak zase návrat k sinusoidě…

Dramaturgie alba osciluje od i na STP extrémně tvrdých songů, přes více alternativnější a popovější kousky, až k nádherným baladám. Mezi ty první kromě zmiňovaného singlu „Down“ můžeme zařadit agresivní riffovačku „Heaven And Hotrods“, v refrénu odlehčenou psychedelií nasáklou jemnou pasáží, nebo temnou a hlučnou „Pruno“, střídající opět klidnější a extrémně agresivní pasáže ničící vše živé v dosahu. Fantastický Scottův výkon se v těchto písních projevuje naplno. Jeho přechody mezi jemný a hřejivým zpěvem, pevným rockovým výrazem až k dravému vokálnímu útoku, jsou absolutně přirozené a bezchybné. Dále sem patří i „No Way Out“, která se po tajemném klidném intru přelije ve valivou temnotu plnou kovových zvuků. Ano, melodicky to není žádný hiťas, ale vynahrazuje to ponurou atmosférou a nekompromisním drivem. 

Garage rockově pojatá „MC5“ je nervózní a neukotvená, neustále mění nálady a tempa. Pozitivnější stránkou alba je „Church On Tuesday“, kde si kapela odskočí do powerpopových vod doplněná nádhernou baladickou „Sour Girl“. Pulzující basa a atmosférické kytarové textury nás ukolébají s pocitem klidu a bezpečí, jasné melodické linky dodávají hitový potenciál, kytary jsou méně agresivní. „Sex And Violence“ je poctivý alternativní rock ve stylu předchozího alba „Tiny Music…“. Hard rockově pojatá „Glide“ přináší košatější strukturu s jasnou melodickou linkou, v rozumných mezích dávkovanou teatrálnost i zemitější a civilnější zvuk. Jediným slabším songem alba je dle mého názoru „I Got You“. Sloka zní jak levná odrhovačka nasáklá country atmosférou, a celkem povedený indie rockový refrén to pak už nezachrání. Na úplném konci alba pak objevíme poklad. „Atlanta“ je balada nejvyšší kvality. Scottův procítěný zpěv, připomínající Jima Morrisona, postupně rozvíjí melodickou strukturu, nespěchá, přidává elementy, připojí se orchestrace, a graduje v pasáži, která je spíš emotivní než dramatická.

Album vychází v říjnu 1999 a postupně se ho prodalo kolem 1,1 milionu kusů. Určitě za to částečně může i zmíněná neadekvátní propagace, ale zároveň jsme v době rozvíjející se krize hudebního průmyslu obecně. Kauza Napster v té době spustila revoluci a propad prodejů nosičů napříč žánry byl jedním z důsledků. „No.4“ je zároveň výjimkou potvrzující pravidlo. Žádný z coverů alb STP se mi moc nelíbí, až na tento. Obyčejná bílá hvězda na černém podkladě, název kapely, název alba. Jednoduché, účelné, výstižné. A jak se ukázalo, i problematické. V podstatě na vlas stejný vizuál má totiž debutové EP „Election Day“ garáž rockové kapely z Washingtonu D.C. POWER LLOYD z roku 1998. Ti se samozřejmě bránili, ale z managmentu STP nikdo nereagoval. Až když jejich právníci poslali na Atlantic Records žádost o soudní zablokování vydání alba se ledy pohnuly a dospělo se k dohodě. Album zachytilo zeitgast nejen konce roku 1999, ale konce celého století a symbolicky i předchozího desetiletí. 

V paranoické atmosféře očekávaného zhroucení počítačů s příchodem roku 2000 se pokoušelo v posledním vypětí připomenout „období grunge“ a zároveň otevřít dveře pro nastupující novou vlnu alternativního metalu. Propojení těchto dvou světů zafungovalo skvěle. Přestože na desce nejsou tak výjimečné hity jako na „Purple“, je velice solidní a perfektně drží pohromadě. Sázka na tvrdost se vyplatila, v této poloze kapela působí absolutně přirozeně a věrohodně. Nikdy se mi nepovedlo zažít STP naživo, ale jestli bych si mohl vybrat, určitě bych z celé jejich kariéry zvolil turné právě k „No.4“.

14.06.2025	Diskuse (1)	Tomáš