Last Hardrock Outsider

RED HOT CHILI PEPPERS - One Hot Minute

Jasně že členové téhle kapely nikdy nepatřili zrovna k svatouškům, ovšem uprostřed turné na podporu „Blood Sugar Sex Magik“ se nezvladatelné chování Johna Fruscianteho doslova vymklo kontrole a kytarista, který dokonce začal sabotovat některé koncerty, definitivně uvízl v drogové pasti, což bylo záhy nutné řešit. Prohlubující se závislost na heroinu nakonec ukončila na sedm let jeho krátké působení u Paprik. Zatímco John nabytou slávu zvládal velmi obtížně, Antony Kiedis se postupně ze svého drogového rauše spíše vysekával a podstoupil v první polovině devadesátých let určité odvykací procedury. Zbytek turné s kapelou dojel jistý Arik Marshall, aby byl posléze nastálo přijat Dave Navarro, skvělý kytarista s velmi originálním vřeštivě hlučným (v sólech) a rtuťovitým (v riffech) pojetím hry, jenž byl znám z řad tehdy již pár let rozpadlých nespoutanců JANE´S ADDICTION, kteří na konci osmdesátek napomáhali šířit slávu a rozmach alternativního rocku. Rovněž on měl z minulosti nemalé zkušenosti s drogami, ale v době nástupu k Paprikám působil už mnohem zdravěji. Jeho úplně první koncert s RED HOT CHILI PEPPERS proběhl na festivalu Woodstock v roce 1994, kde kapela v roli headlinerů upoutala nástupem v kombinézách a s obřími žárovkami na hlavách a nakonec svým setem nic netušíc dělala kulisu řádění stovek či dokonce tisíců vandalů, kteří svátek svobody a moderní hudby proměnili v ohnivé bitevní pole. Tvůrčí proces nadcházející řadovky by se dal nazvat velmi obtížným, protože Navarrův pohled na skládanou hudbu byl hodně odlišný od toho, jaký měli Flea a Kiedis. Zatímco dřív byl středobodem ostrý funk-rock, u připravované desky byl rázem patrný větší příklon k stylové eklektičnosti, temnějším kytarovým partům, zvukové abstrakci, snovým halucinogenním pasážím, ale rovněž i k řízně metalové kytaře, jenž svým vřeštěním posouvala materiál do hodně zajímavých oblastí. Vše navíc umocňoval i prapodivně pojatý booklet desky, který se skládal z kreseb dětských postaviček a zvířátek zastávajících role dospělých lidí, jenž byl zřejmě přejat z nějaké pohádkové knížky pocházející z poloviny dvacátého století.


 

 

Album „One Hot Minute“ sice neznamenalo vyložený komerční provar (čtyři milióny prodaných kusů), ale v porovnání s předchůdcem šlo o poloviční úspěšnost. Jednoznačně ubylo hitů a jen několik chytlavějších položek, např. Aeroplane“ nebo „My Friends“, zde bylo obstoupeno v podstatě velmi neprvoplánovým materiálem, který si kladl úplně jiné cíle než ty komerční. Osobně tohle album však miluji, protože z kombinace rytmicky vyšlehaného feelingu Paprik s Navarrovou hřmotnější kytarou vznikl hodně odvážný, zvukově zajímavý groove a skladby, jenž tak snadno nešly zařadit do nějakého stylového chlívku, Šlo zkrátka o velmi pestré a moderní alternativně rockové album. Desce ještě dnes rozhodně nelze upřít evoluční potenciál, přestože se v diskografii RED HOT CHILI PEPPERS vyjímá jako ta, které není podobný ani materiál předchozí, natož pak ten pozdější. Nahrávalo se na počátku roku 1995 ve studiích Sound Factory v Los Angeles a producentem byl znovu Rick Rubin.

 

Materiál tedy charakterizuje podstatně metalovější kytarový zvuk nástroje Davea Navarra, což potvrdí již úvodní nabušená jízda „Warped“, ale také mnoho abstraktních snových pasáží, které stojí v kontrastu k oné tvrdosti a dělají z desky poněkud barvitější a psychedeličtější záležitost čerpající z odkazu historie rocku. Navarro každopádně právě zde potvrdil svou velkou hráčskou úroveň a všestrannost. Je zjevné, že „One Hot Minute“ hlavně pro metalovou komunitu patří mezi nejzajímavější alba RED HOT CHILI PEPPERS. Pokud se vrátíme k oněm halucinogenním fázím, pak skladba „Deep Kick“ proslula přesně takovým ponurým úvodem, ve kterém Kiedis vypráví příběh spadající mezi střípky jeho složitého dětství. Song ve své střední fází upoutal napumpovanými riffy a typicky úsečným kiedisovým frázováním, ale i pozdější stylovou proměnlivostí. „Aeroplane“ se vlastně stala flagboatem alba, šlo o štěbetající funky popěvek, jenž kromě své chytlavosti nabídl i instrumentální pestrost a skrze bizarní obrázky vycházející ze zkušeností s užíváním zakázaných látek gradoval k jiskrné zpěvnosti, v průběhu skladby došlo i na mnohočlenný dětský sbor skládající se ze spolužáků Fleovi dcery Clary.


Tributem nedávno předtím zesnulého herce Rivera Phoenixe, Fleova kámoše, se stala skladba „Transcending“. Nádhernou fázi desky představuje „My Friends“ opatřená výraznou akustickou kytarou a silnou zpěvovou linkou, kde Kiedis pěje o bratrství a semknutosti uvnitř komunity, ale svým způsobem je adresátem sám a ne lidé z okraje společnosti, jenž jej obklopovali v době dospívání. Jde bezesporu o vrcholný okamžik této netradiční etapy tvorby Paprik a nakonec také bezesporu největší hit Navarrova období v kapele. Skladba se stala klasikou alternativního rocku poloviny devadesátých let. Další chytlavější věcí je „Tearjerker“, která představuje vzpomínku na Kurta Cobaina a jeho krátký tragický příběh.

 

Nejdynamičtější je patrně „Coffee Shop“, kterou opanuje nekompromisně pulzující groove dua Chad Smith/ Flea, Navarrova tvrdá zeppelinovská kytara a velmi bojovně naladěná kapela v čele s Kiedisem. Dojde i na vokální debut Fley a sice v akustické blbůstce „Pea“. Zvuk nástroje Davea Navarra vycházel ze vzorů jakými byli Jimi Hendrix a Jimmy Page a oba tyto vzory v podstatě potvrdil i ve skladbě „One Big Mob“, kde střídal přesné riffovité party s onou abstraktní neučesaností a eruptivní instinktivností. Jeho zvukové brebentění zde zaujme v další z psychedelických pasáží, v jistém momentu totiž upoutá pozornost jakési simulované sténání dítěte prostřednictvím Navarrova nástroje. Bezstarostná „Walkabout“ představuje čistý retro výlet do hájemství velkoměstského funku a černošské hudby. Deska je tedy ve své podstatě velmi pestrá, co se týče přínosu i hodně odvážná a umělecky hodnotná, bohužel si však dlouhodobě nezískala početnější fanouškovskou oblibu. Scházelo větší zastoupení výrazných singlů. V roce 1998 se tak Dave Navarro z řad Redhotů poroučel a ti stáli před dalším velkým úkolem či zkouškou. My už dávno víme, že výzvy se chopili se zanícením a komerční žně na ně tudíž teprve čekaly.


09.08.2016Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

prasezlesa
10.08.2016 14:06

*milejší než následná tvorba

 

prasezlesa
10.08.2016 14:05

No, taky to nějak extra neřeším, není to podle mě zas něco, co by hudbu zcela ničilo, jak někteří tvrdí. Jinak OHM mám taky rád, upřímně je mi možná i milejší následná tvorba Redhotů. Podle mě měli ideální styl na BSSM, kde byla rovnováha mezi tvrdostí/divokostí a melodičností. Tvorba od Californication dál už je převážně taková libozvučná a popová bez kontrastu.

 

Stray
10.08.2016 13:53

Už 25let z 99% z CD. Předtím kazety. Gramec mám teprve letos od ledna. Rozdíl dynamiky vnímám. Mírně mi to vadí, ale nehnipu se v tom. Důvod? Pousloucham většinou starou hudbu.

 

prasezlesa
10.08.2016 12:21

Strayi, z čeho vlastně posloucháš hudbu? Z vinylu/CD/FLAC? Pokud ne vinyl, nevadí ti u nových nahrávek nízký dynamický rozsah?