NIRVANA - Bleach

70%

Rok 2019 nám kromě jiných záležitostí přinesl jedno významné výročí – 25 let od sebevraždy Kurta Cobaina. S jeho smrtí se datuje i zánik kapely NIRVANA a i když jde o velmi smutné události, dávají nám dnes příležitost zavzpomínat na diskografii této jedné z nejvýraznějších kapel devadesátých let. Skupiny, která vydala pouhá tři řadová alba a všeobecně známá je dokonce jen dvěma deskami, co se ale týká vlivu a viditelnosti v rockové historii, málokdo ji překoná. Sám Cobain pak byl dlouhá desetiletí figurou, která nenechala snad nikoho v klidu – dokonce i dnes dokáže v pubertálních holkách rozdmýchávat platonickou lásku a vlny nekritického zbožňování, naopak ultra-konzervativní rockeři při vyslovení jména Kurt Cobain dostávají záchvaty zuřivosti. Různých emocí je ale ještě víc – jedni NIRVANU staví na piedestal málem jako nové BEATLES, druzí naopak dávají palec dolů se slovy o nejpřeceňovanější skupině v dějinách hudby. Takhle rozjitřené nálady kvůli třem týpkům v džínách a teniskách jsou snad až nenormální, jenže ruku na srdce – podobnu popularitu, jakou má NIRVANA i čtvrtstoletí po smrti, by si přála lecjaká hvězda pop music i v době největší slávy.

Diskografie NIRVANY není rozsáhlá, s klidným srdcem ale můžeme říct, že každé její album je úplně jiné. Snad žádná jiná skupina během pouhých šesti-sedmi let neprošla od špinavého undergroundu k „first class“ zvuku a vzápětí hned zpátky do kanálu, aby nakonec skončila téměř u ohníčku se španělkami v ruce. V tomhle seriálu proto nebudeme doširoka rozebírat každý detail historie kapely, půjde nám spíš o to, vyjádřit podstatu jejích nahrávek. Dnes se podíváme na debutové album „Bleach“.

První deska NIRVANU zachycuje jako ryze undergroundovou partičku, která hraje po zaplivaných putykách, produkuje elektrifikovaný chaos a snaží se přežít do dalšího dne, případně schrastit nějaký ten dolar na benzín pro dojetí na nejbližší štaci. Může to znít jako klišé, ale skupina ve své rané fázi takhle skutečně fungovala. Kurt Cobain od mládí přežíval různě u příbuzných, kámošů nebo v příšerných podnájmech, kde se v neskutečném bordelu a existenčním chaosu rodila budoucí slavná muzika NIRVANY – podzemní rock/punk posazený na divokém feelingu, výrazných melodiích a rock´n´rollových rytmech. Cobain si z dětství táhl spoustu různých frustrací a hodně brzy se zapletl s drogami, navíc jeho parťák Chris Novoselic byl podobného ražení (i když možná trochu méně sebedestruktivní), takže když tihle dva ze sebe začali pomocí nástrojů vypouštět emoce, docházelo k výbuchům naprostého chaosu, fuck-off přístupu a divokosti. Oba ale byli mimořádně nadaní muzikanti a Cobain navíc geniální skladatel, který dokázal vymyslet ony totálně chytlavé melodie, jimž se ve spojení s punkovou špinavostí nedalo odolat!

Debutní album NIRVANY, které obsahuje všechny výše popsané ingredience, se začalo rodit na sklonku roku 1988. Z předchozích studiových sessions měli už pánové pro desku nachystané tři skladby, většina písniček ale byla na nahrávací pás zapsána mezi Štedrým dnem 1988 a druhou půlkou ledna 1989. Spolu s Cobainem a Novoselicem byl ve studiu třetím do party bubeník Chad Channing, který v NIRVANĚ působil zhruba dva roky a na fotkách ho poznáte podle toho, že vypadá jako punková verze herce Jan Třísky. V bookletu i na obalu „Bleach“ pak najdeme ještě čtvrtého chlapíka, kytaristu jménem Jason Everman, ten ale s nahrávkou nemá nic společného a v kapele hrál jen pár měsíců naživo. Důvod, proč se objevil v bookletu, je malinko bizarní – ostatní prý chtěli, aby se v NIRVANĚ cítil jako doma, hlavně ale zaplatil náklady na nahrávání desky.

Podivných okolnosti vzniku „Bleach“ je ale ještě víc. Deska se původně měla jmenovat „Too Many Humans“, pak ale někde v San Franciscu kapela projížděla kolem plakátu nabádajícího feťáky, aby si před aplikací drog čistili stříkačky. A protože minimálně Cobain byl už v té době více než narkoman-začátečník, bylo o názvu jasno. Zvláštní je i vznik textů – Kurt je prý (nebo aspoň většinu) napsal na jeden zátah v noci před nahráváním. Tématicky jde o různé motivy ze školního prostředí, amerického maloměsta nebo podivných figur v okolí kapely a sám autor s klidem přiznal, že jde v podstatě o úplné kraviny.

„Bleach“ vyšlo v červnu 1989 a kdybych měl najít nějaké klíčové slovo, které by nejlépe vystihlo jeho podstatu, znělo by nejspíš ... underground. NIRVANA už tady na debutu sype své geniální melodie a neodolatelný vokál, oproti pozdějším známějším nahrávkám ale daleko temněji, sžíravěji a neotesaněji. Jakoby ve studiu jen tak zhruba naladili nástroje, zkusili první zvuk – ok, řeže to, dobrý, jedem! A bez ohledu na pozdější dokonalou studiovou práci na slavném „Nevermind“, tohle je přesně ten zvuk, který kapelu proslavil!

Jestli jste ale zvyklí na NIRVANU, kde co písnička, to hit, tak na „Bleach“ trochu pozor! Větší část skladeb totiž obsahuje spíš zatěžkané riffy, depresivní deklamace nebo křik do rytmu. Zpravidla je pak sice proříznou melodické refrény, typických hitovek je na albu zatím jen pár. Shodou okolností se soustředí hned na začátku desky – úvodní „Blew“ s typickou cobainovskou harmonií, parádně melancholická „Floyd The Barber“ nebo „About A Girl“, která se sice globálním hitem stala až později na koncertním unplugged albu, už na „Bleach“ s ní ale NIRVANA ukázala, že má sakra talent na skvělé písničky. Pořádně silné jsou i čtyřka „School“ a pátá „Love Buzz“, která je převzatá od holandských SHOCKING BLUE, ale teprve Cobain a spol. dokázali z původní rozevláté alternativy vykřesat potřebnou jiskru. Ze zbytku skladeb na albu si pak člověk vyzobe spoustu dalších zajímavých momentů (třeba předposlední „Big Cheese“ geniálně graduje), ale jde, jak už bylo řečeno, převážně o undergroundový materiál bez efektu „na první dobrou“. Ve finále to však posluchač má s „Bleach“ poměrně jednoduché – když jde po hitech, pustí si prvních pět skladeb, když chce nasát podzemní smrad, naprogramuje stroj na druhou část desky.

Zbytek roku 1989 NIRVANA strávila hraním v Americe a na podzim i v Evropě, kde třeba v Berlíně vystoupila dva dny po pádu Berlínské zdi. Na klubové scéně se kapela stala poměrně populární záležitostí, všechno se ale pořád pohybovalo hluboko v podzemních rozměrech. Alba se zprvu v Americe prodalo 40 tisíc kusů, díky zázraku jménem „Nevermind“ si ale později „Bleach“ jen v USA koupily dva miliony fanoušků. Že jde o nejúspěšnější desku v dějinách firmy SubPop, to snad ani není potřeba dodávat!

09.07.2019	Diskuse (36)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz