TOMAHAWK - Tonic Immobility

60%

Nebudu předstírat, že bych byl kdovíjak nadšený z projektů Mike Pattona. Jeho nejsilnější momenty budou vždycky spjaté s FAITH NO MORE, což by Mike pravděpodobně rád změnil a zbavil se slavného stínu na úkor současné tvorby. Budiž mu ke cti, že se prakticky v žádném následujícím angažmá nevydal přístupnější a uhlazenější cestou, přestože má schopnosti na to, aby si svým barytonem podmaňoval masu střední třídy. Namísto toho se vrhal a vrhá do víru fúzí a crossoverových experimentů. Snad jako by chtěl pokračovat v odvážném průlomovém kurzu tam, kam už se FAITH NO MORE ve svých hudebních pokusech neodvážili vkročit. Jestli se jedná o hranice, které byly zapovězené právem nebo ne, už je asi na hudebním vkusu každého posluchače. V případě recenzovaných TOMAHAWK platí, že jde o jedno z nejpřístupnějších Pattonových angažmá, a tedy o jakési umělecké dveře do mnohdy bizarního světa tohoto nesmírně talentovaného zpěváka.

Půdorys nového alba „Tonic Immobility“ načrtl opět kytarista Duane Denison, jinak člen provokativních rockových alternativců JESUS LIZARD. Jeho muzikantský vklad pro TOMAHAWK se výrazně neliší od projevu v domovské kapele, maximálně je ještě víc odvážný a otevřený. Možná i díky klasickému hudebnímu vzdělání dokáže Denison snadno kombinovat rockové linky s tradičními jazzovými nebo reggae prvky a k tomu přimísit něco post-hardcoreové současnosti. Přestože má bezpochyby zkušeností i talentu na rozdávání, je to vše tak nějak ploché a bez hloubky. Kytarové nápady se točí v kruhu nervních pulsujících riffů, které vybuchují do dynamických refrénů. Občasná prog rocková intermezza jsou fajn, ale samy o sobě nestačí na rozhýbání zatuhlého hudebního mechanismu. Z experimentů se stala rutina a výsledku už chybí překvapení a efekt novátorství. Co bylo v devadesátkách revoluční může být dnes stále přitažlivé, ale je to trochu málo na 40 minut zábavy.

Samotný vokál Mika Pattona je v případě TOMAHAWK svébytným hudebním nástrojem. Pohybuje se na specifických harmonických vlnách, které si nedělají starosti s kopírováním reliéfu muzikantského základu, ale tvoří si vlastní proměnlivé křivky melodií. Jeho rozsah je obdivuhodný, hluboké cavevovské hlubiny se v mžiku mění v závratné výšky, hip hopový přednes nebo v širokou plejádu výkřiků a řevu. Celý pěvecký projev občas zavání až exhibičním vystoupením jakési hudební formy slam poezie, kdy improvizující muzikanti slouží pouze jako stafáž pro zdůraznění mistrových veršů. Patton zde dokazuje, že je stále nesmírně charismatický frontman a neztratil nic ze svého pěveckého portfolia. Zároveň ale už jen stěží ohromí někoho jiného než své zaryté fanoušky nebo posluchačské panice.

Všechny party na „Tonic Immobility“ jsou samozřejmě výborně zahrané, nasnímané a nazvučené, ale tak nějak neatraktivní. Kaleidoskop nablýskaných nápadů a zvuků, který se opakuje a občas i zasekává. Třeba je na vině fakt, že hudba byla kompletně hotová už před čtyřmi lety, ale kvůli Pattonovu časovému vytížení čekala nahrávka u ledu. Členové kapely se navíc drží současného trendu a komunikují spolu převážně na dálku posílajíc si navzájem hudební domácí úkoly. Taková forma spolupráce rozhodně není pro každého a může se ve finále projevit uměleckou chladností, která budí minimum emocí. Což je případ právě novinky TOMAHAWK. Jejich hudba neburcuje, neudivuje ani neteskní, zjednodušeně není dostatečně silná a přesvědčivá. Skladby se střídají a v paměti zůstávají jen nejvýraznější z nich, které se něčím vymykají. Zádumčivý epos „Doomsday Fatigue“ nabízí výraznou cinematickou atmosféru a věrný názvu se pohybuje vpřed skrze zastřené kytarové linky a sborové vokály jako apatický jezdec projíždějící mysteriózním postapo světem. Podobný soundtrackový feeling nabízí ještě song „Howlie“, ovšem ve výrazně napjatější a ostřejší rovině. Vzpomínaní FAITH NO MORE vykukují zpoza tónů v uvolněném a téměř baladickém kusu „Sidewinder“, v „Tattoo Zero“ se zas po živelném heavy refrénu rozezní hravá progresivní kytara. Téměř všechny písně z alba celkem vzato slušně fungují, pokud jsou vypreparované a rozporcované na jednotlivé singly. Jakmile se ale postaví do řady za sebou, tak splývají a vytrácí se z nich drive a originalita.

Hlavně za oceánem bývají TOMAHAWK označováni za jednu z mnoha tzv. supergroup. Kromě Pattona a Denisona jí tvoří basák Trevor Dunn (MR.BUNGLE) a bicmen John Stanier (HELMET, BATTLES). Sestava výrazných individualit ale vždy nezaručuje výjimečné skóre. Prosté matematické součty neplatí jak ve sportu, tak ani v hudbě. „Tonic Immobility“ sice nabízí alternativu ke konzervativním osnovám „sloka-refrén-sólo“, ale svěží účinek trvá jen chvilku, než album zabředne do vlastního stereotypu. Je to tak trochu promarněný potenciál a ukolébání se vlastní výjimečností. Od jmenovaných borců bych čekal víc.

29.04.2021	Diskuse (2)	Hivris riha.kamil@gmail.com