WALTARI - Global Rock

80%

Na nové desce WALTARI je znát, že hoši uplynulých pět let neseděli jen tak s rukama v klíně. Naopak, řečeno slovy klasika, makali, aby nás překvapili osobitou kolekcí obsahující všemožné odstíny (nejen) rockové hudby. Napříč žánry rozkročené a do detailů propracované album opět potvrzuje schopnost Finů spojit nespojitelné a použít nečekané s tím, že tentokrát jsou to místy opravdové audio orgie. Název „Global Rock“ je dle mého zbytečně skromný. Deska je crossover jako řemen.

Předem považuji za vhodné upozornit čtenáře, kteří mají WALTARI spojené s jejich klasikami „So Fine“(1994) a „Big Bang“ (1995)“ že novinka, byť tuto etapu ctí, je trochu jinde. Dovolím si říct, že dál. Rozjařené písničky typu „Misty Man“ nebo „Piggy In The Middle“ jsou opravdu už delší roky minulostí a nové album, jakkoli obsahuje dost vtipných momentů, je v globálu seriózní a sofistikovaný počin, který nezastírá umělecké ani progresivní ambice.

Už přísně zařezávající riff v úvodní „Postrock“ naznačuje, že tahle jízda bude více navážno. Tvrdý a svižný rytmus, strohý, úderný text plus mocné sólo v druhé polovině dělá ze skladby otvírák jak hrom, jaký Finové neměli od roku 1994. Další kus „Metal Soul“ opět rozjíždí hutný kytarový zvuk, tentokrát však skladba už tolik přímočará není. Zhruba po minutě principál zvesela zanotuje „pap páda pap pap padáda“ a song nabere očekávaný (hitový) průběh. Kytara v mezičase vždy zahřmí, je však kombinovaná se vzdušným, chytlavým refrénem, který ze skladby dělá pro WALTARI typicky pestrou a optimistickou koláž. Další vrchol desky a pro mě hned druhý důkaz, že „Global Rock“ se povedlo.

Poté, co úvod alba je spíše o kytarách, přichází na řadu tanečnější věc. „Skyline“ je dancefloorem šmrncnutá záležitost s velkou porcí kláves, samplů, elektro beatů a rozmáchlým popovým refrénem, který se neskonale rychle zavrtává do paměti. WALTARI ale tenhle druh popíku prostě umí. Následuje eklektická „The Way“, kde nad metalovým riffem Karsty několikrát změní styl zpěvu. Jde o trochu zadumanější track, ovšem opět s typickým rukopisem kapely. Tato skladba by z fleku mohla být singlem z „Big Bang“.

Druhou třetinu pak rozbíhá asi nejvíce metalová a zároveň nejméně hitová věc „No Sacrifice“. Znovu dominuje tvrdý riff tentokrát provázený i ostřejším vokálem. Kytaristé přes sebe mastí sóla, které se zajímavě proplétají s klávesy, je tam i špetka orchestrace a výsledkem je solidní progressive metal nepřekvapivé kvality. Tím se dostáváme k položce č. 6, a sice třetímu vrcholu, baladě „Sick And Tired“. Pamatujete text, který svého času hojně rezonoval éterem, a sice „The Stage, is already here..“ ? Tak tohle je volné pokračování. Krásně kýčovitá balada, kterou už týden nemohu dostat z hlavy.

Album zatím budí dojem rekapitulace, kdy každá skladba odkazuje na trochu jinou tvář finských chameleonů. Nesmí tedy samozřejmě chybět ani pořádná disko-tucka s hostující zpěvačkou, aby si na své přišli i příznivci „Space Avenue“ (1997). Její aktuální verze má název „Boots“. Předesílám, že song obsahuje i kytary a je hozený trochu do stylu jaký svého času razili APOLLO 442, takže to nakonec není až zas taková nechutnost, nicméně opět se mi potvrzuje, že tahle verze WALTARI není mnou oblíbená. Osobně preferuji spíše ty plastičtější, více kytarové věci, kterých je na albu zaplaťpánbůh většina. Co chybí dál? Neměli jsme tu ještě tradicionál nebo gospel, že? Tak ten přichází vzápětí a má jméno „Going Up the Country“. Jen pro informaci, jsme u položky č.8, a zatím je každá skladba jiná.

Aby však nedošlo k nedorozumění. Kapela střídá různé polohy a dost odlišné styly, ovšem míchá je dohromady tak, že to nepůsobí nepatřičně. Jsou zde jednotící prvky jako zvuk, zpěv, kytary, rytmus, harmonie, takže pocit, že by Finové skákali z extrému do extrému, se nedostavuje. V tom nakonec právě spočívá jejich mistrovství, že vaří dort jak pejsek a kočička, finální produkt však působí velmi přirozeně.

Zbývá mi dál ještě vypíchnout skladbu „Orleans“, což je klasický WALTARI crossover, jaký mám rád. Jsou zde ostřejší kytary, melodický refrén, sem tam sampl (tento mi trochu připomíná Becka), kousek rapu, kratší sólo a vtípek v podobě pedal steel brnkačky naroubované do přísně metalového riffu. Pěkné. Uznávám ale, že každá věc není za 1. Kupříkladu zpívánky „Had It All“ mě i přes pěkný úvodní klavír nebaví stejně jako trochu na sílu tlačená „And The“. Druhá polovina celkově mi přijde, že trochu ztrácí švih. Album má tak lehčí mínus v podobě své délky, protože těch šedesát minut se ke konci zdá přeci jen trochu dlouhých. Být album o tři věci kratší, bylo by hodnocení vyšší.

Co říci závěrem? Asi tolik, že WALTARI shrnuli a vyleštili svoji tvorbu plus přidali i věci nové. Vzali nás na exkurzi do svého světa, kde vyhrávají všechny možné rockové i nerockové druhy hudby a oni z nich s lehkostí mixují koktejl výrazné chuti, který ovšem není pro každého. „Global Rock“ je po stránce nápadů a hudebního provedení určitě parádní, pro člověka WALTARI neznalého však může působit trochu neuchopitelně. Nějak si totiž nedovedu představit cílovou skupinu, pro kterou je tato fúze popu, rocku, avantgardy a metalových kytar určená. (Prog-) metalisté ji podle mě moc nepoberou, na to je album dost zpěvné, taneční s velkým množstvím kláves a pop-rockové publikum zase nebudou bavit tvrdé metalové bicí, kytary a sóla. Hodně skladeb má však vyloženě hitový potenciál, takže mohou ve finále zaujmout všechny. WALTARI ale naštěstí takto neuvažují a příslušnost k nějaké scéně už roky neřeší. Osobně jsem za to rád, protože jen díky tomuto přístupu si mohu užívat takto originální, pestré a strhující album. Podobných totiž v současnosti moc nevychází.

06.04.2020	Diskuse (5)	Sicky