FAITH NO MORE - The Real Thing

100%

Pro zaoceánskou hudební scénu velmi nablýskaná osmdesátá léta končila (v této dekádě právě díky MTV převzaly od Británie Spojené státy definitivně nadvládu nad hudebním trhem) a svět se pomalu začal měnit, jak známo nejen na politické a společenské úrovni, ale i na té populárně hudební, tyto změny se týkaly i rockové případně metalové scény. Koncem osmdesátých let vypadala situace asi takto - zatímco hollywoodské rockové chrámy a paláce vyprodávaly kapely typu MÖTLEY CRÜE, POISON či BON JOVI, ve skejťáckých kobkách už bylo pár let zaděláno na silnou undergroundovou scénu. Z nadějné sanfranciské kapely FAITH NO MORE, jejichž hudba byla jakýmsi ztřeštěným mixem punku, hard rocku a funky, byl právě koncem roku 1988 od mikrofonu vyhozen excentrický punker Chuck Mosley. Kapela s ním jen rok před tím bodovala na všech zaoceánských indie-rockových charts a to hlavně díky singlu „We Care A Lot“, který propagoval vcelku zdařilé album „Introduce Yourself“. Náhradou za Mosleyho se však brzy stal devatenáctiletý mladíček Mike Patton z kapely MR. BUNGLE. Nikdo v té době ještě netušil, jak silně se kapela díky němu zapíše do rockové historie. FAITH NO MORE se tedy na počátku devětaosmdesátého na půl roku zavřeli do studia a vyprodukovali desku, která patří dle mého k nejdůležitějším hudebním zlomům posledního čtvrtstoletí. Album „The Real Thing“ bylo ránou pěstí, která knockoutovala už jen převalující se americkou rockovou vrchnost a prvním signálem, jakým směrem se bude ubírat rocková hudba v následujícím desetiletí. Několik měsíců po vydání bylo ticho po pěšině, ale do roka už byli zejména díky skladbě „Epic“ FAITH NO MORE hvězdami. A tak z pohledu člověka sledujícího vývoj mainstreamového rocku mám zaevidováno období kolem roku 1990 jako hodně rekrystalizační a jako dobu plnou obměn. 

Byla to hektická sezóna, kdy rockové zaoceánské scéně ještě vládl street rock a glam metal, ale fanoušky si hromadně získávaly kapely nové, v čele právě s FAITH NO MORE. Pětice byla tak rozdílná od všech těch kapel, kterým přespříliš záleželo na vlastní image. Roztrhaní, pestrobarevní, neholení, nečesaní, rozšklebení. FAITH NO MORE zkrátka působili jako rozesmátá tvář na pohřbu nějakého italského bosse. Cesta vzhůru probíhala asi takto: Když vydavatelská firma zjistila, že prodeje novinky celkem rychle narůstají, nominovala kapelu jako předskokana AEROSMITH, WHITESNAKE a POISON na turné Monsters Of Rock 90´.Tento tah se záhy ukázal jako definitivně rozhodující při upevnění pozic, byť ve své době hodně riskantní. Divoké koncerty, při kterých na sebe strhával pozornost zejména neuhlídatelný cvok Patton, který byl dokonce několikrát vyvedený z pódia ve svěrací kazajce, díky nabádání publika k sabotování hlavních vlasovitých kapel, byly před obrovským publikem tím pravým impulzem k průlomu bariér strnulé „vládní garnitury“.

Album „The Real Thing“ v sobě koncentruje neslýchanou směs funky, rocku a metalu. Je plynule zapadající mozaikou mnoha odstínů hudebních barev. Nikdy dříve ani později jsem neslyšel lepší mix mezi vysloveně protikladnými hudebními směry – rapem a hard rockem, v tak posluchačsky atraktivní nahrávce. Tolik zdomácnělé přirozenosti v tak, na tehdejší dobu, netypické muzice. Při poslechu alba „The Real Thing“ mám pocit, jako by těch deset let před ním prakticky neexistovalo. Nádherná spojení klávesových ploch a hammondů Roddyho Bottuma s mistrnou rytmikou Mike Bordin / Billy Gould, která vytvářela podklady ke kytarovým výpadům surrealisticky vyhlížejícího hnusáka Jima Martina. Vše by však nebylo tak dokonalé nebýt Mika Pattona. To zjevení, ten chlapík ...se během svého zpěvu dokázal smát i vztekat. 

Hitové skladby s parádními klenutými melodiemi „From Out To Nowhere“ a „Falling To Pieces“ se střídají s crossoverovým nátěrem „Surprise! You´re Dead!“ i pomalu rozjíždějícími „Zombie Eaters“ a „The Real Thing“, které narostou do překrásných mnohavrstvých funk-metalových koláží. Zejména „Zombie Eaters“ je kompozicí, kde kapela předvede všechny své triumfy od procítěného úvodu až ke gradujícím refrénovým výpadům. Hitovkou číslo jedna je však „Epic“ – rapová sloka, stupňující se metalový riff, ze kterého tryská fantastický, Pattonem nosově odzpívaný, refrén, aby skladba posléze vrcholila epickým kytarovým sólem. Album obsahuje i předělávku „War Pigs“ od legendárních BLACK SABBATH a mnohavrstvou instrumentálku „Woodpecker From Mars“, ve které se kapela dokonale vyřádí. Orientální klávesové motivy se střídají s plynulými tóny, nad kterými Jim Martin drhne ostře řezané riffy. Poslední skladbou je barová eskapáda „Edge Of The World“, s klavírem a znovu originálním Mikem Pattonem. Zde coby švihákem sinatrovského formátu, avšak notně skouřeným.

Pro mne je „The Real Thing“ vzorem všech průlomových alb. Je tolik jiné od všeho, co v době jeho vydání poskytovaly mamutí vydavatelské kolosy. Hitově atraktivní, přesto nepodbízivé. Stylově různobarevné, přesto ucelené a plynulé. Tolik novátorství a nic na úkor písničkové přirozenosti. Jeho progresi nevidím ve složitosti, nýbrž v originalitě a obrovské nadčasovosti. Tak jako se FAITH NO MORE vždy lišili od zbytku světa, tak se liší „The Real Thing“ od všech jejich dalších alb. Kapela již nikdy (i přes obrovský úspěch desek následujících) nezopakovala ten kolosální moment příchodu něčeho nového a přitom tolik líbivého. Jak se tak říká - jedno z pěti alb, které bych si sebou vzal na pustý ostrov (pokud by tam tedy byla možnost, si jej také pouštět).

Recenze bez jistých nutných úprav již před deseti lety zveřejněna na metalopolis.net

19.02.2015	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz