Last Hardrock Outsider

WALTARI - Rare Species

Už jsme si v našem seriálu o WALTARI asi stokrát zopakovali, že devadesátá léta byla pro finské crossoveristy požehnaným časem. Na co sáhli, to se jim dařilo, skoro bez přestávky chrlili výtečná alba a na alternativní tvrdé scéně patřili mezi zářivé klenoty. Jenže sotva se kalendář překulil do nového milénia, najednou jako když utne! Rozjetá kapela se zabrzdila, začala se potýkat se zásadními problémy a dokonce se málem rozpadla. Svoji existenci nakonec ustála, ale další řadovou desku vydala až za dlouhých pět let a navíc šlo o výrazně slabší dílo než dříve. Všechno ale postupně!


Nové album sice Kärtsy Hatakka a spol. začali připravovat adekvátně brzy po „Radium Round“, do procesu ale vstoupilo několik neočekávaných věcí. Za prvé – s kapelou se rozloučil bubeník Janne Parviainen. Šéf WALTARI Kärtsy se s jeho odchodem dost těžko vyrovnával a reálně prý uvažoval o rozpuštění skupiny. Naštěstí jeho myšlenky zvrátil management a zbylí spoluhráči – kromě vytrvalého parťáka Jariota Lehtinena i navrátilec Sami Yli-Sirniö, který předtím pár let strávil v Berlíně, kde působil především jako studiový muzikant. Jako host se objevil například na albech „A Deeper Kind Of Slumber“ od TIAMAT a „Solidify“ od GRIP INC., kde na obou obsluhoval exotické sitár. A stačil také nastoupit jako kytarista do slavných KREATOR, u kterých působí až dodnes.



Další velký problém u WALTARI nastal s vydavatelem. Nadšení z nezávislé značky Edel Records rychle vyprchalo a kapela si zřejmě nedokázala najít odpovídající nový label, protože album „Rare Species“, které dnes recenzujeme, je oštemplováno téměř neznámým pojmem Vindauga Music/XIII Bis Records. WALTARI jakoby tehdy překročili bludný kořen, protože až dodnes vlastně neustále střídají firmy a vždycky se jedná o lokální label, se kterým se nedá na nějakou první ligu vůbec pomýšlet. Dneska už je to asi jedno, ale pokud budeme hledat hlavní důvod ústupu skupiny ze slávy, viděl bych ho především tady.


Teď už ale konečně k „Rare Species“. Nové skladby vznikaly postupně v letech 2000 a 2001, přičemž ve druhém jmenovaném roce se z dosavadní práce vyklubalo nečekané EP-čko. Sympatický počin nazvaný „Back To Persepolis“ čítá čtyři věci punkově-klubového charakteru, žádné velké umění, nýbrž jednoduché zpěvné písničky, jejichž základy prý byly zaznamenány velice rychle a na první dobrou. Zajímavý počin, který dával naději, že se u WALTARI vrací vše do normálu a nové album bude zase pořádná pecka.


Když kapela začala svou další řadovku nahrávat, měla už pochopitelně nového bubeníka, kterým se stal mladý finský muzikant Mika Järveläinen. Stran samotného natáčení si Hatakka liboval, že měli tentokrát královské množství času a kdesi v lesích u Botnického zálivu album připravovali skoro celý rok 2003. Jenže alespoň podle mne tomu výsledek příliš neodpovídá. Z dvanácti skladeb na desce jsou pouhé čtyři opravdu dobré, několik dalších pak relativně slušných a ... hmm … dobrou polovinu materiálu musím tentokrát označit termínem „vata“! Časy, kdy na albech WALTARI třaskal jeden dynamit za druhým, jakoby najednou odplynuly a vlastně větší část hodinové hrací doby zaplňuje pouze profesionálně udělaná nuda. Možná albu uškodilo až moc dlouhé nahrávání a hnípání se v detailech, „Rare Species“ mi ale přijde zbytečně přeprodukované a chybí mu ona uvolněnost a energie, které z desek WALTARI vždycky doslova sršely. Smutná slova, ale bohužel nemůžu jinak!



Začátek desky je přitom naprosto v pohodě. Úvodní „One Day“ je typická hitovka s geniální melodií, fantastický otvírák koncertů a bez pochyby jedna z nejlepších skladeb WALTARI vůbec! Stejně podařená je i druhá „Life Without Love“ – ta jede na sloku s modulovaným vokálem a strhující rozezpívaný refrén, sám Kärtsy písničku charakterizoval jako kombinaci RAMMSTEIN a CHER. To mi sice úplně nepřipadá, nicméně skladba je vážně povedená a na samostatném CD-singlu se dočkala i zajímavého remixu od Billyho Goulda z veleslavných FAITH NO MORE.


Ani třetí věc není špatná. „Megacity Rain je takový experiment s elektronickými zvuky a cyberpunkovým vyzněním, který by se sice víc hodil do nějakého sevřenějšího konceptu, i takhle solitérně ale celkem funguje. Problém je ovšem v tom, že nenásleduje žádná kvalitní a zapamatovatelná písnička, nýbrž půlhodinová nuda! Je to opravdu tak – od pořadového čísla čtyři se za sebou na albu najednou střídají jedna slabá položka za druhou. Všechny jsou si i typově strašně podobné – po ucouraném úvodu vždycky následují bezvýrazné sloky, které občas oživí zajímavější nápady v refrénu, jenže i ty působí nějak neslaně-nemastně a člověk je odzívá bez většího zájmu. Příkladně třeba v „My Pain“ najdeme poměrně zajímavý melodicko-rytmický motiv, jenže v nezáživném zbytku skladby se úplně ztratí. Jiný kousek „Quick As A Day“ provází zoufale nezábavná znělka jako vystřižená z old-schoolové diskotéky podprůměrné jakosti. Někdy je dobrého nápadu vyloženě škoda – třeba refrén v „Dream“ disponuje nádhernou melodií, jenže i ta je obložena totálně nudnou slokou a tak mě prostě nemá šanci vtáhnout do děje. Nabízí se tu smutné porovnání s filozofií desky - ony „Ohrožené druhy“ z názvu jsou prý sami muzikanti z WALTARI, kteří pomyslně bloudí chladným stereotypním světem a snaží se do myslí lidí vnést aspoň trochu jasné kreativní energie. Já to ale ve většině skladeb na „Rare Species“ nějak nemůžu najít!



V závěru se situace naštěstí trochu lepší – třeba „Alone“ je supr uvolněná jízda na elektrorytmech a Kärtsyho ulítlých nápadech, po šíleně ubíjejícím středu desky už ale skladbu sotva vnímám. Probouzí mě tak alespoň závěrečná coververze, kde WALTARI odvážně smíchali diskotéku „No Limit“ s megahymnou „Symphony Of Destruction“ a vlastními funky rytmy. Výsledkem je naprosto geniální crossover, který šlape jako hovado a finální refrén vypůjčený od 2 UNLIMITED je snad až triumfální!


Pokud vlastníte limitovanou edici alba, budete muset přežvýkat ještě další čtvrthodinu na nelidskou stopáž 71 minut, zato ale na cédéčku budete mít už zmíněné mini „Back To Persepolis“ se čtyřmi povedenými kousky navíc. Což vlastně nabízí celkem elegantní řešení rozpačitého dojmu – na přehrávači si člověk může navolit nejlepší skladby z „Rare Species“, k tomu přidat bonusové EP-čko a ve finále dostane půlhodinku velmi slušné muziky. A může se přitom těšit na další řadové album WALTARI, které se o pouhý rok později povedlo o dost víc!


24.09.2020Diskuse (4)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

seventh
26.09.2020 17:25

DarthArt: je pravda, že jsem se tady teď pár dnů neukázal. A jen co se vrátím a nakouknu do recenzí, objevím články o mých dvou nejoblíbenějších kapelách ze země tisíce jezer:Waltari a Amorphis. No, možná ještě Sentenced, ale nevím, jestli se nebožtíci počítají ;-)
Děláte mi tady všichni moc velkou radost, vážně.

 

seventh
26.09.2020 17:13

Waltari si tady vybrali svou slabší chvilku. Každá kapela má v diskografii nějakě ty nedovařenější kousky, ale většinou je za tím únava materiálu, ponorka, pohodlnost při hledání nových inspirací, nebo naopak nevydařený experiment se změnou hudebního stylu. Tady to nevidím ani na jedno z toho. Spíš mi tahle deska vždycky připadala jako ušitá horkou jehlou a nedodělaná. Něco ve stylu: "ty vole, zítra ráno nastupujem do studia a já mám hotové jenom 3 kousky":-). Zvláštní po pětileté pauze.
A přitom klip k "One Day", který jsem tehdy náhodou zachytil na Óčku (ano, kdysi hrávali i rock),sliboval mnohé. V té době jsem už Waltari považoval za hibernující polomrtvou kapelu a o to větší jsem měl z nové a sakra povedené věci radost. O to větší, že jsem u sólového vesla zaregistroval navrátilce Samiho.
Bohužel to byla přesně taková ta vlaštovka, co jaro nedělá:-(

 

DarthArt
26.09.2020 15:15

Konečně, kdes byl, bratře? :) Mluvíš mi úplně z duše, to s obalem jsem tam nenapsal, ale myslím si úplně to samé. Recenze na další "Blood Sample" už je nachystaná, tuhle desku považuju naopak za jednu z nejlepších od WALTARI. Pak si od W-éček dám dva týdny pauzu, aby recenze nesklouzly do stereotypu, to by mě zrovna u Kärtsyho mrzelo. Ale čekaj nás ještě tři kousky - Release, Ledová planeta a I Am Waltari. Novinka už tady je a takový ty speciálky jsem vynechal, aby těch recenzí nebylo padesát. Mám na mysli "Cover All", druhou "Decade" nebo ty, co už jsem zmínil bokem vždycky v časově příslušný recenzi - "Nordicu", první "Dekádu" a tak. Stejně z toho ale bude desetidílnej seriál, to je slušný, ne?

 

seventh
26.09.2020 14:43

Díky za další díl diskografie Waltari, recenze je za mě trefená naprosto přesně. Lakonicky by se dala deska s chameleónem (paradoxně jeden z nejvydařenějších obalů Waltari vůbec:-) popsat asi takhle: po dlouhém čekání, velké zklamání.
Rare Species je vážně těžce průměrné album. Zvlášť po pětileté pauze, kdy by člověk čekal, že ze všech šuplíků, co Kärtsy a spol. doma mají, se budou nové hudební nápady, jeden lepší než druhý, doslova valit.
První singl a otevírák alba One Day je excelentní, ale dál už to tak slavné není. Vaty a adeptů na "skip" je tady víc, než jsem byl u Waltari zvyklý. Skladby jsou takové nemastné - neslané, nedopracované a dost jednotvárné. Když se skladba rozjede slibnou slokou, zabrzdí ji refrén, když se vydaří refrén, sloka je maximálně průměr.
Kromě prvních tří skladeb (One Day, Life Without Love a Megacity Rain) mám rád ještě Dream a Alone, zbytek obvykle přeskakuju, protože mě jednoduše nudí.
Naštěstí si Waltari po tomhle mírném přešlapu svou reputaci ještě mnohokrát napravili.