WALTARI - Release Date

80%

Zvláštní deska. Velice zvláštní, i na poměry WALTARI! Má divný obal, ještě divnější název a nepochopitelnou dramaturgii. Na druhou stranu ale opět skvělé písničky, kupu nápadů, které by jiným kapelám vystačily na celou kariéru, a dokonce představuje WALTARI v nové poloze – tentokrát jako prog-rockové génie. Recenze na album „Release Date“ tudíž nebude úplně jednoduchá, když ale použijeme osvědčené metody – instinkt a volný průběh myšlenek – musíme se dobrat zdárného výsledku!

V roce 2006, kdy WALTARI „Release Date“ připravovali, byla kapela zhruba uprostřed svého druhého tvůrčího období, ve kterém byla schopna každé dva roky vydat nové album. Sice střídala vydavatelské firmy jako ponožky (aktuálně to byla malá společnost Dockyard 1), na kvalitu hudby to ale většinou nemělo negativní vliv. Měnila se ovšem filozofie jednotlivých nahrávek – zatímco předchozí „Blood Sample“ se zabývala náladami v různých koutech matičky Evropy, „Release Date“ se na svět dívá trochu obecněji a spíše se zamýšlí, kam to dotáhla moderní společnost. Po zjištění, že se plouží odnikud nikam, nabízí možné východisko z civilizační nouze - návrat k přirozenosti, zvířecím instinktům a harmonii s přírodou. Vše je psáno nebo řečeno v různých abstraktních obrazech, kapela se ale noří do pozice jakýchsi rastafariánů, kteří jako hipíci nebo squatteři odcházejí mimo moderní svět a snaží se pro život najít silnější smysl než jen dojit planetu a hromadit majetek. Kärtsy Hatakka si k tomu nechal dokonce narůst správný rastafariánsky plnovous, takže na koncertech i promofotkách vypadal jako kombinace Rumcajse, Rasputina a Rýbrcoula a od hodiny by mohl úřadovat někde ve finské divočině jako místní bůh lesa, hory nebo jezera.

Co je trochu složitější, je název. Titul „Release Date“ samozřejmě evokuje výraz uváděný při anonci nového hudebního díla, podle Hatakky je to ale všechno trochu složitější. Pod názvem si prý můžeme představit i mnohé jiné věci – propuštění z vězení, rande s pěknou dívkou a kdoví co ještě. Vysvětlení poskytl frontman WALTARI poměrně hodně, nic konkrétního se z nich ale vlastně nedozvíme, takže kapelu skoro podezřívám, že prostě na titulku naplácli, co je první napadlo a později se do názvu snažili našroubovat nějaký smysl. O nic chytřejší nejsem ani z coveru – obaly nikdy nebyly silnou stránkou WALTARI a ani aktuální černé sluníčko na červeném podkladu (i když graficky povedené) příliš nekoresponduje s obsahem desky. Takže pojďme raději k muzice.

Ta je ovšem hned od první noty excelentní! Již tři první skladby nesou razítko „extratřída“, i když je každá úplně jiná. Úvodní „Get Stamped“ klasická riffovačka na první zásek a rozpumpování atmosféry, ovšem pěkně v klidu a ve středním tempu. Dvojka „Big Sleep“ pokračuje v ostrých naboostřených kytarách, mění ale náladu a míří do krásné smutné melancholie. S následnou rychlovkou „Let´s Puke Together“ pak skupina opět přehazuje výhybku, tentokrát směrem k rock/metal/punku s rozezpívaným refrénem a bleskurychlými kytarovými sóly.

Potud standardně dobré album WALTARI. Jenže pak se stane něco zvláštního - od startovní pozice 4 se hudba úplně změní a začíná se rozjíždět prog-rocková hymna „Cityshamanii“ o hrací době 36 minut. Vážně – 36 minut! Kärtsy v rozhovorech osvětloval, že už při psaní „Blood Sample“ se kapela otřela o progresivní rock/metal a dostala chuť věnovat se tomuto pojetí hudby hlouběji, což se v podobě „Cityshamanii“ dokonale povedlo. Skladba je věnována právě onomu rastafariánskému a mimospolečenskému tématu, o kterém jsme již hovořili, a z hudby je to cítit snad v každé vteřině ... celou tu více než půlhodinu se člověk pohybuje někde mimo prostor a čas, obklopený věcmi a bytostmi, které víc tuší než vidí, chvíli v divokém rockovém chumlu, chvíli na uklidňujících vlnách hudebního oceánu … bez přestávky a přesto v dokonalé harmonii. Kompozice je vlastně rozdělena do pěti částí, které mají každá vlastní tvář – úvodní „Night Flight“ je třeba divoký crossover/progress, kde se střídá kupa výtečných motivů z převážně tvrdé muziky, „Good Morning“ spíše scénická hudba odněkud z divadelních pódií a do třetice „The Incarnation Party“ návštěva klubu s podzemní elektronickou hudbou. Celá epopej pak jasně vyvrcholí ve třináctiminutovém kusu „Sympathy“, který si hraje s atmosférou typu PINK FLOYD a několik geniálních melodií rozvádí až do monstrózních rozměrů. Vlastně mi celé tohle „Cityshamanii“ trochu evokuje dávný floydovský experiment „Atom Heart Mother“, i když je hudba WALTARI samozřejmě úplně jiná. Skoro čtyřicetiminutovou skladbu zakončuje nádherný preludující klavír a album by se někde tady logicky mělo uzavřít.

Jenomže následuje dalších pět skladeb! WALTARI podle svého dobrého (nebo spíš blbého) zvyku naplnili nosič opět k prasknutí, přepálili hrací dobu a trochu i narušili předchozí dojem. Po snovém zážitku z „Cityshamanii“ vůbec nemám chuť poslouchat další písničky, které navíc nejsou ani nějak převratné, i když „Wish I Could Heal“ je celkem hitovka a ve „Spokebone“ WALTARI pomáhá slavná VÄRTTINÄ. Jenže je toho na jeden zátah prostě moc! Vlastně by se to dalo říct i tak, že „Release Date“ v celé téhle délce působí dojmem, jako by šlo o nějaké „nice price“ vydání, kdy firma k řadové desce na disk připojuje ještě sbírku singlů nebo EP-čko. Za tenhle dramaturgický kopanec proto musím jinak vynikajícímu „Release Date“ nějaké body ubrat. Vidím to tak na 80 % - méně by byla nespravedlnost, více nesoudnost!

P. S. Ještě pozor, nesmíme zapomenout na důležitou věc – „Release Date“ je prvním albem WALTARI, kde má kapela oficiálně pětičlenné obsazení. Do sestavy byl totiž přizván keyboardista Janne Immonen, který už dříve se skupinou jezdil po koncertech jako klávesák a příležitostný basák. Tak, teď je to vše! :)

25.10.2020	Diskuse (7)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz