Last Hardrock Outsider

FAITH NO MORE - Album Of The Year

V souvislosti s nahráváním posledního řadového alba před rozpadem se Billy Gould a jeho spoluhráči rozhodli, že bude nejlepší, když si velkou část producentských záležitostí kapela ohlídá sama, takže se tentokrát nenahrávalo v žádném renomovaném studiu v New Yorku, ale kapela zůstala doma v San Franciscu. Vtipně nazvaná deska s fotkou prvního československého prezidenta T.G.Masaryka se stala další nahrávkou FAITH NO MORE, která byla od začátku do konce plná nápadných rozporů. Nepopírám, že pro mnohé fanoušky patří k velmi oblíbených v rámci celé diskografie této prapodivné skupiny, osobně jí však vnímám jako nahrávku, která je nejméně osobitá a přináší nejméně nových zajímavostí, navíc funguje spíše v jednotlivostech, přesněji řečeno - naprosto výborné skladby se zde nachází vedle nepříliš zajímavých. „Album Of The Year“ na mne celou dobu působilo jako souhrn přebytků a všeho, co kapela nashromáždila před ukončením existence a bylo bez problémů použitelné, ovšem je rovněž nepopiratelné, že několik těchto přebytků platí opravdu za skvostné záležitosti. Mám pocit, že během nahrávání alba již FAITH NO MORE věděli, že se brzy rozejdou, takže použili ty nejlepší věci, které se nahromadily v průběhu několika posledních let a snažili se jim dát co nejlepší fazónu. Z nahrávky je však cítit všeobecně menší vůle po životě - po společném fungování, semknutosti, po zkoušení úplně nového, spíše se tak nějak tvarovalo, hladilo a učesávalo stávající.


 

 

Co se týče oněch nejlepších skladeb, šlo hlavně o pozvolné, na Bottumových klávesách postavené, atmosférické věci z Pattonovým sytým hlasem v popředí – „Stripsearch“, „Last Cup Of Sorrow“, „Helpless“ a „Ashes To Ashes“ (pilotní singl). Zde se opravdu kapele podařilo dosáhnout vysoko položené laťky, jaká byla nasazena jejich nejlepšími alby „The Real Thing“ a „Angel Dust“, zbytek však pokulhával ve všech směrech, jako by se FAITH NO MORE nemohli ve studiu zbavit podprahových myšlenek na pustý časoprostor nacházející se před nimi. Hlavním cílem bylo něco v co nejlepší formě nahrát a už konečně jít od válu. Zajímavý byl určitě nápad doprovázející vznik skladby „Naked In Front Of The Computer“, kde se už tenkrát dvojice výhradních textařů Mike Patton a Billy Gould vtipně zamýšlela nad čím dál omezenějšími možnostmi realizace skutečného vztahu v počítačové epoše.

 

 

Psychotické výjezdy jako „Mouth To Mouth“ nebo Collision“ stojí v kontrastu s jazzovou „She Loves Me Not“, mnou vždy o něco méně oblíbené roztěkané nářezy z jejich portfolia zde reprezentuje „Got The Feeling“, což byl punkově laděný, rtuťovitý crossover, tedy styl, který mne (hlavně v případě těch stovek neoriginálních kapel, co fungovaly v závěsu za FAITH NO MORE) nikdy nebavil téměř po celá devadesátá léta a přiznám se, že i od Fejtů jsem byl podobné našlapanější věci nucen také spíše tolerovat, než si je plně užít. Bůh ví, že nemám moc rád hudbu kapel jako CLAWFINGER, byť naživo to celé asi funguje. Opakem je závěr nahrávky, kde jistou ponurost vlastní „Pristina“, jenž v sobě třímá indicie upozorňující na právě ukončenou válku na Balkáně, ale také „Paths Of Glory“ se silně surrealistickou atmosférou po vzoru alba „Angel Dust“. Dle mého má totiž „Album Of The Year“ o něco blíže k „Angel Dust“, než tomu bylo v případě minulého alba.

 

 

Celkově by se dalo znovu říci, že na posledním albu FAITH NO MORE jde právě Patton spolu s klávesami Roddyho Bottuma definitivně do popředí, zatímco kytary nováčka Jona Hudsona jsou upozaděné a mnohdy působí jakože jsou tam jenom proto, protože se to tak obvykle u rockových nahrávek dělá. Bytelná rytmika Gould/ Bordin zas vše spolehlivě jistí, ale pocit blížícího se zhroucení existence FAITH NO MORE nelze zaplašit, na to jsou songy až moc ponuré a odevzdané. A byť se Billy Gould snažil prodlužovat životnost tohoto nesourodého spolku, co mu jen síly stačily, okolo něho již nebylo moc podobné vůle. Při existenci této skutečnosti vlastně nahrávka dopadla velmi dobře, byť se z komerčního hlediska nemohla rovnat nejúspěšnějším věcem z přelomu osmdesátých a devadesátých let. V některých zemích (včetně té naší) si však, co se prodejů týče, vedla lépe než předchozí album „King For A Day, Fool For A Lifetime“.


22.02.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Imothep
23.02.2015 13:44

Nechci rikat, ze FNM prisli na konec s tim nejlepsim, ale fakt je, ze prave tuhle desku od nich asi posloucham nejcasteji.

 

Demonick22.02.2015 10:44

Po "Angel Dust" moje najoblúbenejšie cd od FNM. Kapela odišla na svojom pomyselnom vrchole, za čo má moj obrovský obdiv. "Home Sick Home" je síce troška slabšia, takže dnes je to za 9/10.