STONE TEMPLE PILOTS - Tiny Music ...

80%

„Their most grunge-free album“ (jejich nejvíce bez-grungeový album). Takhle to popsal jeden hudební novinář v době, kdy album vyšlo. Mě se to vrylo do paměti. A skutečně, když jsem „Tiny Music…“ slyšel poprvé, byl jsem zmatený, možná až trochu vyděšený. Materiál na něm byl totiž na hony vzdálený od prvních dvou desek, jak hudebně, tak dramaturgicky. Nebudu vám lhát, nebyla to láska na první poslech. Ale jak roky plynuly, našel jsem si k němu postupně cestu a pochopil jeho kvality.

Album se nerodilo lehce. Vlastně to byl i malý zázrak. Po vydání „Purple“ se totiž Scottova závislost naplno rozjela a začal sabotovat koncertní aktivity, ale i běžné fungování kapely. V průběhu koncertního turné situace dospěla až do komunikačního ticha, kdy se Scott prakticky přestal bavit se zbytkem party. Začátkem roku 1995 se sice STP pustili do příprav nového materiálu, ale dva týdny práce ve studiu se díky totálnímu rozkladu Scotta mohlo hodit do koše. V květnu to vše resultovalo v jeho zatčení za držení heroinu a kokainu a následné nařízení povinné odvykačky. V této etapě utrácel za svoje „hobby“ tři tisíce dolarů týdně. A v té době měl dolar ještě docela slušnou hodnotu. V říjnu 1995 to konečně vypadalo, že se snad vše v dobré obrátí. Kapela si pronajala obrovskou usedlost v Saint Ynez Valley v Kalifornii, kterou přetvořila v nahrávací studio. Bylo to cílené rozhodnutí. Jednak se inspirovali u svých oblíbených kapel šedesátých a sedmdesátých let, které podobným způsobem nahrávaly, jednak se chtěli znova stmelit. Usedlost jim nabízela vše – možnost nahrávat, bydlení, plus i volnočasové aktivity, aby nikam nemuseli chodit a mohli se plně fokusovat na přípravu alba. Měli i dostatek času, netlačil je termín, a to pak skončí vždycky stejně. Dejte kapele obrovský barák, spoustu času a různé nástroje a techniku a tím v nich s pravděpodobností blížící se jistotě oživíte dítě, které si chce hrát. A dokonce ani soustředěný a cílevědomý rychlík Brendan O´Brien s tím teď nic nesvedl. Nebylo ale vše jen uvolněné a ideální. Scott se velice brzo zase vrátil ke svému „hobby“ a jeho použitelnost při nahrávání byla řekněme kolísavá. To samozřejmě generovalo různé konflikty, až nakonec Brendan musel pohrozit odchodem, jestli se kapela nedá dohromady a nebude mít snahu dokončit nahrávání.

Improvizované studio kapela zaplnila mikrofony a nahrávací aparaturou. Než by používali technické studiové efekty, hráli si s akustickými možnostmi usedlosti. Každá místnost zněla samozřejmě jinak. Vůbec se tak neostýchali postavit bicí i na trávník před barákem. Došlo k tomu při nahrávání skladby „Bing Bang Baby“. Všechno to samozřejmě ovlivnilo výsledný zvuk nahrávky. Ta výrazně opustila hutné a svalnaté grungové odstíny a zamířila víc směrem k psychedelii, street rocku, ale i shoagaze a glam rocku. Mě album přišlo při prvních posleších jako vyměklé a málo mohutné proti předchůdcům. Samozřejmě to byl jen klamavý pocit. Žádný popík to rozhodně nebyl. Co se ale rozhodně nezměnilo byl silný songwritting, cit pro melodickou stránku a zejména skvělé instrumentální výkony kapely.

Po sedmdesátkovém instrumentálním intru album ve velkém stylu otevře syrová a hlučná „Pop´s Suicide“. Tahavá melodická linka možná lehce připomene grungeové časy, jinak jsme blíže garážově pojatému glam rocku. Ještě syrovější je následující „Tumble In The Rough“. Za nosným riffem, velice jednoduchým a úderným, stojí samotný Scott. V době nahrávání se učil hrát na kytaru a tohle vymyslel. Hrdý na svůj počin tak dlouho otravoval zbytek kapely, až z toho udělali song. Samozřejmě Dean pak kolem riffu vystavěl spoustu dalších kytarových elementů, sól a vyhrávek. Výborná je i další „Bing Bang Baby“ s dalším lehce rozpoznatelným riffem, propracovanou gradující melodickou linkou a parádní psychedelickou mezihrou. Asi nemusím opakovat, že Robert na basu zase jede svojí ligu, nekouká doprava, nekouká doleva, on vlastně nekouká ani na tu svojí basu. Když člověk na videu sleduje, co to vlastně hraje, zakroutí se mu z toho hlava. Strukturou blízká klasickému rocku je pomalejší skladba „Lady Picture Show“ s krásně atmosférickými rozsáhlými kytarovými plochami a bublající basou. Že má kapela blízko k jazzovým sférám dokazuje pomalá „And So I Know“, která možná není zvlášť výrazná, ale specifickou krásu jí upřít nemůžeme. 

A zpět do kolotoče. „Trippin On A Hole On A Paper Heart“ je pořádná riffovačka, slušné tempo, agresivní náboj, stadionový refrén. Na koncertech dokázala dav pořádně rozpohybovat. Podivnost, která mě ale vždy maximálně bavila, se jmenuje „Art School Girl“. Kombinuje sladkou sloku, v téměř artovém indie stylu, a superagresivní refrén, animální, hlučný, ukřičený. V druhé části skladby pak ten šílený refrén prokládá ambientními pasážemi. Je to celé tak divné a nesourodé, že je to ve finále perfektní. Kdyby to nahráli PIXIES, ani bych se nedivil. Rozmáchlou rockovou baladou je „Adhesive“. Na každém albu mají podobnou skladbu. Postupně budovaná košatá struktura, dynamické změny, dramatická atmosféra. „Ride The Cliche“ je trochu utahaná, prospělo by jí rychlejší tempo a nějaký nápad, který by jí oživil. Zato závěrečná „Seven Caged Tigers“ je trochu ztracenou a schovanou perlou na konci desky. Nostalgický song má perfektní zvuk, zajímavou melodiku a specifickou atmosféru. Ne celém albu je slyšet dostatek času, který kapela měla k dispozici. Songy jsou zvukově bohaté, zejména kytary v každém songu jsou skládané z riffů, sól i mnoha podpůrných textur, které vytváří zajímavou mozaiku. I zvuky samotné, tím jak byly nahrávané na různých místech, nabírají různé odstíny. Každopádně to neubralo nic na obvyklé přístupnosti materiálů a pořád se jedná primárně o klasické rockové songy, z nichž nejeden má jasné hitové ambice. Scott se v jednom interview ke konci STP dokonce vyjádřil, že „Tiny Music…“ je jeho oblíbená deska, a ostatní členové kapely taky rádi vzpomínají na její nahrávání.

Album vychází v březnu roku 1996. Název je šílený, přitom vznikl (minimálně tedy jeho první část) náhodně. Na ledničce měli magnetky s různými slovy a při hraní si s nimi spojili právě dvě, které zněly „Tiny“ a „Music“. Kde se ale vzal ten ulítlý zbytek ...Songs From The Vatican Giftshop, to bohužel netuším. Trochu méně šílený je cover art, který se nese v duchu coverů sedmdesátkových psychedelických alb. Bohužel se nahrávce nedařilo podle představ kapely, přestože konečně přišlo uznání od kritiků. Hlavní problém je znám, a já se nebudu stydět, a řeknu to jméno - Scott. Kapela musela kvůli jeho závislosti a pravidelným rotacím v rehabilitačních centrech zrušit části turné v letech 1996 a 1997, tím pádem propagace alba nedostala takovou podporu, jakou by zasloužila. Výsledkem byly prodeje jen lehce přes 2 miliony kopií.

07.06.2025	Diskuse (2)	Tomáš