Last Hardrock Outsider

NIRVANA - Nevermind

Když dne 24. září 1991 vyšlo druhé album kapely NIRVANA, očekával se od něj středně velký úspěch, zhruba 250 tisíc prodaných nosičů a opatrný vstup nezávislého rocku do mainstreamové pop music. „Nevermind“ se ale nečekaně stalo obrovskou mediální bombou a prodalo se ho neuvěřitelných 30 milionů kusů. Album je dnes vnímáno jako jedna z nejvlivnějších nahrávek v rockových dějinách, která pomohla nasměrovat celou jednu generaci muzikantů i fanoušků. Fenomén „Nevermind“ je popkulturní příběh jako hrom a napsaly se o něm mraky článků i celé knížky, mě osobně na něm ale nejvíc fascinuje jiná věc .... jeho naprostá nepravděpodobnost!


Ze začátku totiž všechno vypadalo úplně jinak. NIRVANA po vydání debutu „Bleach“ a šňůře klubových koncertů připravila nový materiál, který hodlala zvěčnit na druhém albu pro nezávislý label SubPop. Pravda, nové věci byly trochu jiné – hlavní skladatel Kurt Cobain v té době poslouchal hodně melodické muziky, což se promítlo i do jeho nových skladeb, které byly více písničkové a hitové. V dubnu 1990 byla kapela jakžtakž připravena a vydala se do studia ve Wisconsinu k producentu Butchi Vigovi. Muzikanti ale přece jenom ještě neměli úplně jasno o tom, co chtějí sdělit světu a první nahrávky byly od pozdějších finálních verzí dost odlišné, včetně textů a názvů skladeb – například pozdější slavná „Stay Away“ měla pracovní označení „Pay To Play“. Pro vznik alba asi ještě nenastala ta správná doba, nahrávání se souhrou několika okolností přerušilo a nakonec ani nedokončilo. Také se proslýchalo, že firma SubPop ztratí nezávislé postavení a stane se součástí nějakého mamutího labelu, takže se NIRVANA rozhodla použít dosavadní nahrávku jako propagační demo a podepsat kontrakt přímo s nějakou větší firmou. V té době se ale udála ještě jedna zásadní věc – bubeníka Chada Channinga v sestavě vystřídal charismatický Dave Grohl, jehož talent a dynamit v rukou slibovaly velké věci!



Doba pro hledání major labelu byla mimořádně příznivá. Duch osmdesátých let se pomalu vytrácel, velkolepé produkce předchozí dekády přestaly zabírat a kapitáni gramofonového průmyslu intenzivně hledali nějaký stimul, který by opět roztočil kolečka šoubyznysu. A v tu chvíli se před jejich kancelářemi objevila parta týpků v kostkovaných košilích, kteří všechno fuckovali, sypali ze sebe frustrace a dokonale se identifikovali s právě dorůstající generací, kterou se hudební baroni chystali podojit. Sami členové NIRVANY si zřejmě ani moc neuvědomovali, do čeho se je manažeři v rollsech a jaguárech chystají zapojit, každopádně ale kapela dostala řadu nabídek, ze kterých si vybrala smlouvu se společností Geffen.


Začalo se schylovat k novému nahrávání. Firma skupině nabídla několik producentů, NIRVANA ale trvala dále na Butchi Vigovi, s nímž už byla dobře sehraná. Točilo se tentokrát v květnu a červnu 1991 v kalifornských studiích Sound City a šlo o velmi zodpovědnou práci – producent držel kapelu pořádně u huby a ve studiu se makalo, až se ze všech kouřilo. Natáčelo se prý až deset hodin denně a hodně se pracovalo s aranžemi, aby hitový potenciál skladeb měl šanci vylézt z původního punkového chuchvalce. Postupovalo se taky dost instinktivně – když se třeba nedařila nahrát sekvence některé skladby, přešlo se hned na jiný kousek, aby proces neztratil spontánnost a uvěřitelnost. A když se pak kapele ani producentovi nepozdával mix, byl povolán studiový génius Andy Wallace, který pomocí různých krabiček a hejblátek albu vtiskl naprosto dokonalý zvuk – čistý a použitelný do rádia, na druhou stranu ale pořád znervózňující a nezávislý. Tady je vidět, jak moc důležitý je právě studiový personál, na který se později při „udělování medailí“ většinou zapomíná – sázím boty, že bez Viga a Wallace by „Nevermind“ bylo „jen“ dalším podzemním albem se slušným, ale ne moc využitým potenciálem.



Zvuk je jedna věc, nejdůležitější jsou ale písničky. A dostáváme se k triumfu desky – nebojím se prohlásit, že „Nevermind“ je jednou z největších sbírek hitů v dějinách pop music. Na tomhle albu prostě není slabší místo a ať ho nasadíte do stroje v kterékoli chvíli, ocitnete se v epicentru strhujících melodií a skvělé atmosféry. Když pomineme dvě niterné a na španělky hrané skladby „Something In The Way“ a „Polly“ (jediná nahrávka na albu, která pochází ještě z Wisconsinu), všechny ostatní skladby jsou dokonalou sestavou výbušných riffů, jako břit ostrých bubnů, rebelantského, ale kultivovaného vokálu .... a především oněch geniálních melodií! Hitem všech hitů je samozřejmě „Smells Like Teen Spirit“ – hymna devadesátkové mládeže a skladba, kterou zná pravděpodobně každý obyvatel planety, který se někdy setkal s populární hudbou. V první řadě ale naprosto skvělá písnička, která vám okamžitě vleze do hlavy a už ji nikdy neopustí!


Jenže totéž můžeme říct snad o každé skladbě na „Nevermind“ – o „In Bloom“ s naprosto geniálním refrénem, o „Come As You Are“, kde úvodní motiv NIRVANA zřejmě opráskla od KILLING JOKE, jinak je to ale vynikající práce, i o „Lithium“, která stejně jako předchozí kousky patří mezi základní stavební kameny devadesátých let. Zbylé písně na albu tolik slavné nejsou, dovolím si ale tvrdit, že jen díky tomu, že k nim nebyl natočen videoklip. Jsem si skoro jist, že kdyby takové „Drain You“ nebo „Lounge Act“ prošly rádiovou a televizní rotací, byly by z nich rovněž globální hity. „Nevermind“ je opravdu mimořádně vyrovnaná kolekce, samozřejmě s výjimkou závěrečného experimentu „Endless, Nameless“, podzemního bordelu, který je na album přilepen jako skrytý bonus.



Fenoménem se stal i obal desky. Cobaina inspiroval jakýsi televizní dokument o porodech dětí do vody a cover tak zdobí fotografie miminka vznášejícího se pod hladinou za rybářským háčkem s napíchnutou dolarovkou. Firma Geffen sice ze začátku měla strach, aby obrázek nahého dítěte nepopudil nějaké mravokárce, kapela se ale podobným obavám vysmála. A spokojený může být i Spencer Elden, ono vyfocené dítě, které prý dnes jako dospělý muž na celou záležitost úspěšně balí holky!


Všechno na světě ale má i své temné stránky. Výbuch hysterie kolem „Smells Like Teen Spirit“ sice dokázal prodat ohromné množství „Nevermind“, taky ale kapelu nahnal někam, kde se vůbec nechtěla octnout. Většina z nás před čtvrtstoletím „nirvánománii“ zaznamenala osobně a určitě si o ní popovídáme v diskusi. Třeba o fanatických fanoušcích tábořících před hotelovými pokoji a o povrchních médiích, která si z NIRVANY udělala užitečné pouťové cingrle. Nebo o kýčovitých reklamách, které hudbu Cobaina a spol. postavily na roveň coca-coly a kačera Donalda. A nebo třeba o holkách z diskoték, které na televizní povel opustily bravíčkářský svět a staly se přes noc „rockerkami“. To všechno se tehdy dělo v neskutečné míře a v historii pop music je vlastně velmi málo okamžiků, kdy se nezávislá rocková kapela takhle absurdně a proti své vůli stala značkou tupého, ale výborně prosperujícího byznysu. Pojďme se však na závěr soustředit na to důležitější – že svět spolu s „Nevermind“ dostal opravdu famózní desku a dění okolo ní velice zjednodušilo cestu jiným kapelám k dobrým smlouvám s bohatými firmami. A že NIRVANA fanouškům z celého světa pomohla otevřít dveře do světa „grunge“ a dalších úžasných kapel ze Seattlu a okolí !!!


16.07.2019Diskuse (27)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Konnie
19.07.2019 14:42

To lukáš:
Od Soundgarden doporučuju Badmotorfinger nebo Superuknown. Takže spíš ty starší... Nebo zkus Audioslave. Tam se mi Cornell líbí možná ještě víc.
Čest jeho památce...

 

Avram
19.07.2019 08:48

To ano, ale na středoškolské internáty dorazil její vliv se zpožděním (ještě nějakou dobu poté, co si to Kurt nechal projít hlavou).

 

Stray
19.07.2019 08:37

No tak NIRVANA hrála v úplně jiných letech, než šlo v telce Eso. :-) To podle mne začalo až tak koncem roku 1994 a boom mělo o tři roky později, kdežto NIRVANĚ patřilo období: podzim 1991-podzim 1993. Jestli něco poslouchali diskofilové v časech NIRVANY, tak SNAP, LONDON BEAT, apod.

 

Avram
19.07.2019 08:28

Nirvanu mám za kapelu, která část fanoušků těch DJ Bobů a dalších Eso-hvězdiček přivedla ke kytarové hudbě. Holt vlasatí pětatřicátníci už puberťačky a puberťáky ohromit nemohli, a tak si holky vybíraly mezi rozervanými kluky ve flanelových košilích a tančícími cukrouši v teplácích (Backstreet Boys, Lunetic) :-)

 

DarthArt
18.07.2019 19:18

Teda pardon, spokojenej s průběhem toho koncertu, když vyšel na desce, byl už KC samozřejmě mrtvej.

 

DarthArt
18.07.2019 19:17

zdenos: Jasně, další perla do sborníku nejlepších stefových hlášek!!!

Josef: On byl Cobain vlastně nespokojenej vždycky - Bleach chtěl mít víc melodický, Nevermind naopak míň. In Utero udělali tak prasácký, že ho firma zakázala vydat a donutila je na albu dál pracovat. Nakonec asi nejspokojenější byl s unplugged, pokud ještě vůbec byl duchem na této planetě.

 

josef
18.07.2019 19:07

Darthart: Já mám knížku Nirvana-příběhy nahrávek a tam je jasně řečeno , že Andy Walace byl pro desku nejlepší.Jenom nechápu Kurtovi se napřed zvuk líbil a pak ho odsoudil.

 

zdenos
18.07.2019 17:35

tady mě nejvíc baví stefanos o tom, že se k této hudbě nemusíte moc mýt. :)

 

stefanos
17.07.2019 00:40

Jo, Basket Case, Self Esteem, krásná doba

 

Nathan
17.07.2019 00:37

Procentuální hodnocení jsou dost ošidna,hlavně tedy v retrospektivních recenzích, není-liž? Kolegové rockeři. Nemůžeme v jistém slovasmyslu srovnávat kapely Nirvana, Soundgarden, Alice in Chains a Pearl Jam a nezapomínejte na ty Stone Temple Pilots 😀 Prosím.
Dyť jejich desky které vyšly kolem roku 1991/1992 nás nějakym zvraceným způsobem zasáhly všechny, nebo se pletu? A co Iluze, Black album, No More Tears, Angel Dust, Innuendo,Out of time a já nevím co ještě. Promiňte, možná blabolim, ale tyhle kapely, co měly v tomto čase fazonu a co říct, nebyly marný a nahrály v tom čase vynikající a nestárnoucí muziku! Ta paralela mezi Nirvanou Pistolema a Doorsama je skvěle myšlená.
A kurňa,dyť i ty "blbý" Green Day nebo Offspring byli dobří.