Last Hardrock Outsider

MOTHER LOVE BONE - Apple

Na začátku všeho byli GREEN RIVER, pionýrská kapela ze Seattlu založená v rámci divoce bující nezávislé scény roku 1984. Už v jejich zbustrovaném zvuku se zračila veškerá špína později příznačná pro grungeové kapely z tohoto amerického města na severozápadě Států. Spolu se SOUNDGARDEN patřili GREEN RIVER v osmdesátých letech k hlavním klubovým atrakcím spadajícím pod malé nezávislé vydavatelství SubPop, kde jim v roce 1988 nakonec vyšla debutová deska Rehab Doll, jakási pocta neučesanému zvuku THE STOOGES, braná coby anti-teze k vyšlechtěným produkcím tehdejšího metalového mainstreamu. V ten samý rok se GREEN RIVER rozpadli, aby si jejich zpěvák Mark Arm postavil nový band, MUDHONEY, se kterým by pokračoval v podobném duchu, tedy vydal se cestou hlučných zbustrovaných kytar a nespoutaných klubových koncertů. Arm si na novou palubu přizval z GREEN RIVER již v roce 1985 vyhozeného parťáka, kytaristu Steva Turnera, aby si i sám na krk pověsil šestistrunku (u GREEN RIVER pouze zpíval) a jal se tvořit ten nejobhroublejší klubový kravál, jaký americká nezávislá scéna na sklonku osmdesátých let mohla nabídnout. My se však vydáme jiným směrem a zacílíme na jeho ex-spoluhráče, kteří šli zajímavější a více cool cestou...


Několik dalších ex-členů GREEN RIVER na to šlo jinak než Mark Arm a toužilo založit band, jehož tvorba by byla mnohem okázalejší a záhadnější, než cokoliv mohla nabídnout americká nezávislá scéna dané doby. Už od roku 1987 hráli Stone Gossard (kytara) a Jeff Ament (baskytara) souběžně s GREEN RIVER také v cover kapele LORDS OF THE WASTELAND, kde s nimi působil i dvacetiletý extravagantní zpěvák Andrew Wood a bubeník Regan Hagar (oba byli členy zen-rockové kapely MALFUNKSHUN). Když se v roce 1988 do sestavy připojil druhý kytarista od GREEN RIVER Bruce Fairweather a Hagara nahradil za bicími Greg Gilmore (ex-SKINYARD), kapela začala zkoušet vlastní repertoár a přejmenovala se na MOTHER LOVE BONE, což se událo souběžně s rozpadem oněch, několikrát výše zmíněných GREEN RIVER. Hudba MOTHER LOVE BONE v roce 1989 ovládla všechny vyhlášené kluby v Seattlu a severozápadních částech USA. Nešlo o úplně typický příklad alternativní kapely, na to byli muzikanti již hodně vyhraní a jejich skladatelský talent cepován léty působení v předchozích kapelách. Většinu členů spojovala nejen láska k hardrockové klasice let sedmdesátých, ale také záliba v basketbalu. Svým způsobem lze říci, že kapela překypovala vitalitou a budoucnost se zdála být zářivá, tak jako u správných idolů studentské mládeže. Jak tedy zpětně charakterizovat hudbu MOTHER LOVE BONE? Šlo o americký hardrockový či hair-metalový band konce osmdesátých let, do jehož zvuku problesovaly prvky blues-rocku, psychedelie, funk-metalu a alternativního rocku. Výstavba skladeb byla určitě mnohem barvitější a jejich struktura méně přímočará než u kapel ze SubPop, vždyť také MOTHER LOVE BONE razili jinou cestu a zanedlouho byli zbystřeni opravdu velkými nahrávacími společnostmi.


Smlouvu nakonec podepsali u vydavatelství Polygram, pro které se v druhé polovině roku 1989 nahrával ve studiích v Sausalitu poblíž San Francisca materiál připravovaný pro debutové album. Mělo jít o velkou věc, předznamenanou EP Shine, a kapela byla producentem Terry Datem připravována pro vpád do nejvyšších příček americké scény, jenže, jak už dávno víme, všechno nakonec dopadlo úplně jinak. Extravagantní zpěvák Andy Wood, proslulý svým volnomyšlenkářstvím a zájmem o východní mystiku, byl zároveň velkým obdivovatelem britského glam-rocku ze sedmdesátých let (hlavně T-REX, David Bowie...), a tak z okázalé londýnské scény třpytivých ohozů a lascivních hitů pro svou prezentaci přejímal také potřebu experimentovat s lecčím, netušíc, že mu již v březnu 1990 jeden takový heroinový úlet přeruší životní pouť. Stalo se tak jen několik dní před vydáním debutové desky Apple, jejíž realizace byla, díky této tragické události, pozdržena až do června, aby samotná kapela bezprostředně po Woodově smrti už v březnu 1990 ohlásila rozpad. Deska je tak jediným důkazem hudebního potenciálu jednoho přerostlého dítěte, ale také dvou členů pozdější sestavy slavných PEARL JAM Stone Gossarda a Jeffa Amenta. Z dobových materiálů lze vytušit, že Wood byl sice těžko zvladatelná a renesančně extravagantní osobnost, ale určitě ne odevzdaný závislák. O to je celá věc smutnější.


Zvuk MOTHER LOVE BONE nebyl stylově úplně jednoznačný, ale o to dnes působí zajímavěji. Já sám mám tuhle kapelu radši než projekt TEMPLE OF THE DOG a nebýt prvních dvou řadovek PEARL JAM, tak bych si dovolil říct, že asi nejvíc z toho, co muzikanti jako Gossard a Ament kdy dali dohromady. Nemluvě o tom, že nahrávkou prostupuje jakýsi závoj tajemství a ezoteriky, má dílo své velké charisma. O Apple se nedá bezpečně říci, že jde o hardrockovou či hair-metalovou desku a už vůbec se nedá srovnávat s pozdějšími alby stylu grunge, které od roku 1991 zaplavily západní pobřeží USA. Zvuk MOTHER LOVE BONE nebyl tak hrubý, ráz skladeb nebyl přímočarý, ale naopak se toho v nich dělo docela dost. Na místě je možná srovnání s produkcí kalifornských šarlatánů JANE´S ADDICTION, spřízněnost slyším i se zvukem anglo-amerických desperátů THE CULT, ale to je tak asi všechno. Jiskrný hlas Andrewa Wooda na podkladě příjemně zurčivých a často sólujících kytar ještě více posiluje onu duchovní atmosféru nahrávky. Texty jsou často opatřeny tématy sociálního rázu - dost často do nich probleskují zážitky z dětství, z života hudebníků, jejich cest, sem tam dojde i na téma spojená s drogovou scénou a celkově s užíváním návykových látek. Většina lyriky má abstraktní ráz a zazní v ní celá řada smýšlených jmen odkazujících na nějaké konkrétní postavy z života hudebníků.


Svým způsobem považuji za silnější ty věci, které mají rozepjatější strukturu a gradují z úvodní pozvolné akustické fáze až do velkolepého finále. Patří mezi ně skladby jako Bone China,Stargazer“ nebo závěrečná suita Crown Of Thorns. Opakem budiž skladby, které skrze zvuk MOTHER LOVE BONE promlouvají v lehce funky-rockovém stylu, rytmičtější groovy položky jako This Is ShangrilaHoly Roller“ nebo Mr.Danny Boy. Asi nejvýraznějším flákem se stala hymna Stardog Champion, což byla strhující rocková jízda, dostatečně barvitá a ve svém zvuku velkolepá, kde se MOTHER LOVE BONE podařilo zachytit ducha blížících se devadesátých let, čemuž jsou přizpůsobeny i ponuřejší riffy a vygradovaný zpěv. Ten je navíc v závěru umocněn účastí velkého školního sboru, který skladbu posunuje mezi nezapomenutelné chorály. Velice se mě líbí komorní píseň Man Of Golden Words, kde slyšíme pouze Woodův zpěv na podkladě tónů piána, skladba pojednává o drogové scéně v Seattlu a zmiňuje osobu dealera Andymu dobře známého. Ostatně právě v této písni zazní i ono osudové sousloví (...Temple Of the Dog...), na motivy kterého později vznikl projekt, který o rok později uctil jediným albem památku zesnulého zpěváka. V jednorázové kapele TEMPLE OF THE DOG se tehdy potkali dva členové SOUNDGARDEN Chris Cornell a Matt Cameron s třemi hudebníky později proslulými v řadách PEARL JAM Stone Gossard, Jeff Ament a Mike McCready. V projektu TEMPLE OF THE DOG se v jedné skladbě mihl i Eddie Veder, neboť PEARL JAM tou dobou, hezky stranou mediálních tlaků, jako absolutně neokoukaná nová kapela Gossarda s Amentem, již připravovali svůj velký debut Ten. Smutný příběh Andyho Wooda se tak přetransformoval do velkolepějšího pokračování, které zná už takřka celý svět.



01.03.2019Diskuse (18)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Josef II.
21.03.2019 20:01

Co ale čekat od někoho, koho nechtějí už ani v Metalopolisu ;)

 

Josef II.
21.03.2019 19:56

Co odešel Darth a Valic tak to tu nestojí za zlámanou grešli.. :) Zajímal by mě kontext té hádky, ale nějaký hrdina s přemrštěným egem neustojíce, že je někdo lepší než on, to už smazal.. :D

 

Josef
03.03.2019 20:10

DarthArt: Co vím tak In Utero byla druhá verze desky první vydavatelství geffen zamítlo. Jasný Nevermid byl mainstream, ale skvělý ty písně jsou jednoduchý a mají atmosféru.

 

DarthArt
03.03.2019 18:21

No, jak to vezmeš - z hlediska undergroundu je to naopak návrat nahoru a Nevermind považují za ústřel. Samotná kapela v tý čistý produkci evidentně bejt nechtěla a tak to udělala po "subpopsku"

 

Josef
03.03.2019 16:57

Mě se třeba In Utero moc nelíbí asi to bude tou produkcí oproti Nevermid skok dolů.

 

DarthArt
02.03.2019 23:24

stefanos: Teď to dočítám, ano, výborná záležitost. Ten člověk fakt ví, o čem mluví. Je to ale pěkně bezútěšné...

 

stefanos
02.03.2019 22:19

Tak ta Nirvána byla v ´92 všude, tomu se nešlo schovat, já si to oblíbil až se Superunknown a paradoxně i se Stiltskin díky zpěvu. Stylu grunge byl věnovaný jeden článek v R&P Neznámé slasti, tam jsou i Mudhoney a výborný čtení je Come as You Are, Michael Azerrad.

 

DarthArt
02.03.2019 21:48

Pozor, dvojka taky hodně v rukou Andyho Wallace. Ten tomu dal ten světovej sound. Albini naopak podzemí jak sviňa. Více za dva až šest týdnů.

 

Sagi
02.03.2019 19:07

Ještě k Nirvaně, debut Bleach zněl poměrně dost metalově (hodně riffů, málo vybrnkávaček), to až na dvojce z toho producent Albini udělal grunge pop

 

J.Rose
02.03.2019 18:28

Hudba více než solidní, ale vokál je hrozný. Chyba je na mé straně. Už jsem to tu kdysi z někým řešil. Jak mi nesedne zpěv, tak jde vše do kopru.