Last Hardrock Outsider

FAITH NO MORE - Angel Dust

Období, kdy se prapodivný kalifornský kvintet zabydlel mezi největšími jmény tehdejší rockové scény, sebou přineslo ještě jedno čerstvé zjištění, a sice, že Česko zkrátka miluje FAITH NO MORE. Tak nějak to přišlo samo s vydáním dalšího alba „Angel Dust“ v červnu 1992 a také s jejich prvními koncertními zastávkami na našem území (už na jaře téhož roku předskakování GUNS N´ROSES na Strahově a na podzim posléze samostatný koncert v hokejové hale na pražském Výstavišti v doprovodu L7) s tím, že své udělala hlavně mnohem větší dostupnost jejich hudby v době, kdy popraskaná socialistická krusta začala dozajista a definitivně opadat. Fakt, že právě „Angel Dust“ mělo nakročeno stát se jedním z vůbec nejvlivnějších alb své doby, je ještě dnes zřejmý. V případě téhle party však nešlo o nějakou vítěznou bitvu vyřízenou přes noc, ale o úspěch, za kterým se pomalu propracovávala dlouhé roky. Na sklonku osmdesátých let se FAITH NO MORE stali doslova zjevením, které uhranulo zástupy nových fanoušků a to zejména díky neortodoxnímu přístupu k vlastní tvorbě, která stála daleko od všeho, co diktoval tehdejší hlavní proud, vyžívající se stále ještě v zaběhlých rockových klišé. Všem bylo rázem jasné, že se zde rodí něco opravdu zajímavého a velkého. FAITH NO MORE definitivně prorazili až s jejich třetím albem „The Real Thing“, které položilo základy crossoveru a celému obrozeneckému hnutí devadesátých let. Jeho surrealističtěji pojatý následovník byl tudíž velmi očekáván a i přes to, že se nakonec jednalo o méně přístupný materiál, lze právě období okolo alba „Angel Dust“ považovat za umělecký vrchol kapely.


Už skutečnost, že tahle parta, složená z pěti naprosto odlišných osobností, spolu dokázala úspěšně fungovat mnoho let, je z dnešního pohledu neuvěřitelná. Bylo to však právě napětí, vycházející jak z rozdílných charakterových vlastností každého z členů, tak i z různých pohledů na jejich výsledný hudební produkt, co nekompromisně hnalo FAITH NO MORE k dobývání stále neprobádaných stylových hájemství. Pravda, vše musel pracně dirigovat Billy Gould, jakási klidná síla uvnitř kapely, třímající kormidlo a udržující semknutost a rovnováhu, ale i tak každý z tohoto kvintetu zanechal na výsledku svůj nesmazatelný otisk. Vzpomínám si, že právě před vydáním alba „Angel Dust“ nikdo z nedočkavých fans nedokázal ani omylem odhadnout, s čím novým tahle bláznivá sebranka přijde. A přesně podle předpokladů došlo k mnoha změnám. Šlo jen o otázku - jakým změnám? Přes počáteční rozpaky, způsobené úplně novou formou, se však dostavil obrovský celosvětový úspěch. Ostatně i má první reakce po setkání s tímto albem v červnu 1992 (tedy zhruba v době, kdy už jsem dva roky obdivoval velkou jízdu kapely „The Real Thing“), byla asi taková: „Ale vždyť tam nejsou skoro žádné hity?“ Nakonec jsem vydržel a byl jsem odměněn.



K zmíněným novinkám. Předně je třeba říct, že Mike Patton zde definitivně nalezl svůj nezaměnitelný hlasový projev, který jej reprezentoval i na následujících albech. Jeho výraz vycházel z nižších a mnohem sytějších poloh, než jakými se do té doby prezentoval. Naopak kytarista Jim Martin jakoby právě tady trochu ustoupil do pozadí a sice na úkor rytmické sekce Billy Gould/ Mike Bordin, která v nových skladbách vystavěla doslova nerozbitné kostry. Že by si však Jim Martin trochu odlehčil, to se v žádném případě nedá říct, jen některá jeho kytarová sóla, tolik typická ještě pro období „The Real Thing“, byla při studiových pracech zbytkem skupiny rázně svržena ze stolu. Nespokojený morous, který byl do té doby nejvýraznějším poznávacím znamením FAITH NO MORE, se musel spokojit pouze s prací ve prospěch celku. Tedy hlavně s ostrým riffováním, které ve spojení s klávesami Roddyho Bottuma vytváří doslova fantastické zvukomalby. Bottumův nástroj se pak stal tou určující silou, která stanovila charakter a pravidla tohoto psychotického výletu.


Album z celkového pohledu působí jako dokonale poskládaná koláž plná prapodivné atmosféry, v které se pojí určitá nervnost spojená se surrealistickými zvukomalbami. Stylové rozdíly mezi jednotlivými skladbami zde drží pohromadě neuvěřitelně kompaktní zvuk a klaustrofobická atmosféra plná napětí, mnohokrát umocněného Pattonovými mnohobarevnými výlevy a majestátností Bottumových kláves. Producent Matt Wallace odvedl skutečně mistrovskou práci a nebál se ve studiu experimentovat. Vyplatilo se, protože „Angel Dust“ nastartovalo obrovskou vlnu zájmu o nový žánr - crossover. Jde přesně o tu nahrávku, které musíte dát trochu více času, než se v ní definitivně zabydlíte a začnete jí navždy milovat. Oba singly („Midlife Crisis“ a „A Small Victory“) představují to nejschůdnější, co nakonec album narvané surrealistickými symboly nabídlo, i přestože v porovnání s kultovním megahitem „Epic“ nejde o tak výrazné šlágry. Ostatně, podstata „Angel Dust“ na nějaké hitovky vůbec nehraje, jde spíše o fantaskní výlet pestrou krajinou, kterému je nutné nechat volnost snu bez hranic. Přechody mezi extrémy jsou zde naprosto přirozené a motivy vycházející z odlišných žánrů jakoby k sobě patřily od nepaměti. Nazlobené skladby jako „Malpractice“ a „Jizzlober“ fungují i vedle tak vyklidněných čísel, jakými jsou valčík „RV“ a kokainové funky „Crack Hitler“. O závěrečné melodii z filmu Midnight Cowboy ani nemluvě. Za nejvydařenější položky, které dokonale vystihují komplexnost tehdejších FAITH NO MORE, však považuji rozmáchle vrstevnaté věci plné tribálních rytmických vsuvek, domorodých zpěvů, nervních riffů i kuriózních surrealistických momentů - např. skřeky exotické fauny nahrané zřejmě někde v ZOO, tohle všechno je totiž k nalezení ve skladbách jako Caffeine“, „Everything´s Ruined“, „Smaller And Smaller“ nebo „Kindergarten“. Trochu stranou stojí nekompromisní funky song s partem dětského sboru - „Be Aggressive“, zvláštnost, jenž představuje pomyslnou třešničku na dortu. Generační album se vším všudy!


20.02.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Demonick20.02.2015 19:12

10/10...tu nemá cenu nič viac dodávať :)

 

DarthArt
20.02.2015 11:35

Desku komentovat nemá cenu, to udělal nejlíp Stray. Přidám jen jeden postřeh, který se váže k Angel Dust - je zajímavé, jaká se tehdy na Strahově setkala neuvěřitelná sestava. 1/ Gáni, kteří byli samozřejmě na vrcholu, ale jak už s odstupem víme, byla to vlastně jejich labutí píseň v pozici světových tahounů měkčího metalu (Špagety a Demokracii už vůbec nepočítám), a vlastně jako by se loučili s érou stadiónových vytleskávaček a pompézní show. 2/ Fejti, kteří byli evidentně ve strašlivé formě, a kteří vpodstatě převzali kormidla právě od Guns. I když ten pravý JEJICH koncert nastal až právě ve sportovce s L7. 3) Soundgarden, kteří sice nezačínali, ale jejich pravá sláva měla teprve přijít, aby jako jedni z vlajkonošů seattleské grunge scény tvořili alternatiivu ke crossoveru, ale byli docela přátelští sousedi. Mám pocit, že nic podobného se už pak nezopakovalo a všechny kapely na turné byly tak nějak blíž k sobě (třeba o něco pozdější Aerosmith/Extreme). Jo, dobrej rozdíl byli taky Kiss/Waltari nebo AC/DC / Rammstein. Ale to až zas tak přelomové koncerty nebyly, i když určitě dobré. P.S. Zapomněl sis vyplnit jméno, tak jsem tam doplnil na základě znalosti čtenářů tohle, snad jsem se nespletl. :-) Stray