Last Hardrock Outsider

COREY TAYLOR - CMFT

Corey Taylor vrhá do placu svou debutovou sólovou desku, která se opírá především o rockově tradiční kytarový sound a svým charakterem nemá tudíž moc společného s nabombeným metalem jeho veleúspěšné kapely SLIPKNOT a vlastně je svým pojetím vzdálena i nahrávkám jeho druhého dlouholetého projektu, STONE SOUR. Věřím, že realizace díla je i tak pro mnohé Coreyho fans událostí. I já byl docela zvědav, jak si zpěvák z ranku mnohem tvrdší hudby poradí s různorodější škálou ne až tak natlakovaných songů. Pod produkčním dozorem samotného Taylora (a taktéž osvědčeného Jaye Rustona) vznikl materiál, který předesílá jiné hudební cítění a je logicky o poznání uvolněnější, což beru jako dvousečné označení. Mé přijetí desky totiž rozhodně není úplně kladné a spíše přemýšlím nad tím, jaké vlastnosti mne od zcela nekonfliktní desky „CMFT“ ve výsledku vlastně odrazují? Vždyť sám se v současnosti považuji za spíše rockového posluchače než metalového.


Po pravdě, s první polovinou nahrávky vlastně nemám výraznějších problémů, neboť skladby mají švih a jejich poslech v žádném případě neurazí. Ať už jde o svižnou „HWY 666“ s častými sólíčky, kytarovou akustikou, rockabilly prvky a rytmy spokojeně klokotajícími stále vpřed, přes rozmáchlou hymnu „Black Eyes Blue“ s vášnivým hlasem hlavního aktéra a hardrockově vzletnými linkami určujícími její chytlavost a hitový potenciál, až třeba po vymazlenou post-grunge baladu „Silverfish“, kterou řadím k tomu úplně nejlepšímu, co jinak materiál nabízí. To druhá půlka alba už je o poznání horší a přeskakuje od jednoho stylového tématu k druhému ve snaze udělat album různorodé, aniž by na to měla patřičně silný skladatelský potenciál. Country načichlá tradicionalistická odrhovačka „Kansas“ značí převažující marnost, je však střídána groovy riffařinou „The Culture Head“, která pro změnu má jistou nu-metalem šmrnclou příchuť mladistvosti, ale jinak doplácí na nedostatečnou osobitost. Posléze nahrávka přechází do závěrečné fáze, kde mě každý song připadá jako docela ucházející zbytečnost. Rock´n´rollově pojatý kvapík „Everybody Dies On My Birthday“ sice může odvazovější typy zaujmout, ale na druhou stranu song z průměru zaoceánské rockové produkce nevybředne, v případě vyčpěle swingující „The Maria Fire“ se ptám: tohle má koho jako bavit?..., a pro akustickou něžnůstku „Home“ nemám rovněž příliš pochopení. A tak by se dalo vlastně pokračovat až do konce.



V čem je tedy hlavní problém nahrávky? Vždyť některé skladby jsou povedené a jiné zas ne až tolik špatné na to, aby se člověk vyloženě ošíval a celé album zavrhl. Taylorův hlas mě prostě nepřijde zas až tolik magnetizující a charakteristický, aby dokázal obdobně všestranné a ve srovnání se SLIPKNOT jemnější skladby obohacovat a posouvat. Pokud za jiných okolností jeho projev v rámci metalu přispívá v lavině brutálních riffů k zvýraznění emocionální barvitosti, tak zde vyznívá spíše toporně a bez schopnosti křehčí songy správně prodat. Řada skladeb není špatná, ale jejich potenciál není plně zužitkován, tak jako by tomu bylo v případě specifičtějších zpěváků upřednostňujících potřebnou pocitovost a feeling před (u Taylora bohužel tolik zautomatizovaným) tlakem a energičností. Mám na mysli namátkou třeba pěvce typu Stevena Tylera, Glenna Hughese či Bruce Dickinsona, kteří by dozajista podobný materiál dokázali hlasově zpracovat více po svém, tedy ne tak univerzálně ve smyslu rockového fláku pro American Idol Show.


S Taylorem posluchač dostává prostě takové docela neucelené rockové album, s normativním moderně rockovým hlasem, kde je ve výsledku znát nasazení, namotivovanost, ale bohužel také určitý příklon k neoriginálním velkým jménům zaoceánské mainstreamové scény: někde dost možná problesknou NICKELBACK, jinde KID ROCK či špetka FOO FIGHTERS a dalších hvězd posledních dvou dekád. Ve výsledku však zjišťuji, že si po několikanásobném poslechu z alba prakticky skoro nic nepamatuji. V podstatě mne tradicionalisticky rockový naturel desky a změkčení oproti Taylorovým dvěma světoznámým kapelám vlastně vůbec nevadí, spíše mě překáží jeho malá schopnost udělat tyto středněproudé songy zajímavé, na aktuální a zajímavý ROCK prostě musí být zpěvák ještě více opravdová třída než to, co stačí u SLIPKNOT či STONE SOUR.


23.02.2021Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Louža
23.02.2021 09:25

Tohle mi teda dost sedlo. Netušil jsem, že se v dnešní době dá udělat deska aby zněla moderně a nepopřela nic ze základů na nichž stojí. Skvělý americký feeling, uvolněnost. Paráda.