FAITH NO MORE - King For A Day, Fool For A Lifetime

80%

Zásadní událostí období před začátkem raných příprav na následující řadové album byl odchod kytaristy Jima Martina, nebo lépe řečeno jeho vyhazov, jehož důvodem byly údajné neshody v otázkách nejen dalšího hudebního směřování, ale i co se týče vztahů a zdravého fungování uvnitř kapely. Do té doby poznávací znamení a zakládající člen FAITH NO MORE se ještě v roce 1997 předvedl obstojným sólovým albem, aby posléze zmizel v nenávratnu, údajně se věnujíc svému dalšímu koníčku - lovu divoké zvěře. Jeho post tedy za krátko obsadil Trey Spruance, Pattonův spoluhráč z řad MR.BUNGLE, který zprvu počítal spíše jen s pozicí krátkodobého záskoku během již domluvených kratších koncertních štací či úvodních studiových sessions, aby posléze nabídku na nahrávání páté řadovky „King For A Day, Fool For A Lifetime“ přijal. Kapela avizovala znovu zcela odlišný materiál a své slovo dodržela, protože novinka představovala další odklon od konformity běžného rocku, kde by hlavní roli hrála sólová kytara a přímočarý tah na výrazný refrén, naopak se do popředí čím dál více dostávaly prvky, vycházející jak z jazzové sféry, tak z oblasti latinských rytmů, svůj prostor dostal také punk, ale i hudební styly aktuální hodně dávno - swing, šlo zkrátka o prapodivný mix, který dokonale naplňoval legendu o tom, že FAITH NO MORE jsou stále tou nejnevyspitatelnější rockovou kapelou, která se v poslední době dostala na vrchol mainstreamových žebříčků.

Nahrávalo se tentokrát v Bearsville studios v New Yorku pod dohledem Andyho Wallacea, kterému opětovně nedělalo problém směr bláznivých Kaliforňanů posunout. Na albu je poznat, že jak producent, tak kapela byli nalazeni na podobnou notu a šlo jim o co největší stylovou diferenciaci mezi charaktery songů. Deska je vlastně plná rozporů a prapodivných kontrastů. V jistém směru lze říci, že zde na úkor kytar vystupuje do popředí Roddy Bottum se svými klávesami a také samozřejmě Pattonův hlas, protože se zde Mike doslova vyřádil v nepřeberném množství nově zvládnutých poloh. Chvíli jsem z něj měl pocit, že se snaží především zdolat jakési nové mety a vyždímat ze sebe vše, co by mu umožnilo hlavně posunout mantinely jeho pěveckých schopností. Skvělý je zejména v pozvolnějších, jazzem či swingem ovlivněných písních, na druhou stranu, když jde o nějaký hlučnější kytarový kousek, mám z něho a vlastně z celé desky pocit, že takhle agresivně Mike Patton ani FAITH NO MORE dosud nezněli. Tak si z toho guláše prostě něco vyberte. Album je to každopádně velmi dospělé, velmi neprvoplánové a zejména totálně nadžánrové.

Rozumné je nakonec asi tvrzení, že se nahrávka stala hodně nepředvídatelnou kombinací celé řady jindy nesourodých prvků, hudebních směrů (rock hraje vyrovnanou partii s všemi méně komerčními žánry) a metropolitně znějících kontrastů. Proč by jinak vedle sebe mohly fungovat šílenosti typu „Star A.D.“, kde je nervní atmosféra umocněna vstupy jazzového orchestru, zlověstná Cuckoo For Caca“, nebo „Caralho Voador“ s Pattonem zpívajícím v Portugalštině, aby záhy kapela excelovala poklidnými songy v pomalejším tempu, plujícími na klidných vodách akustické kytary – titulní „King For A Day“ nebo famózní tradicionalistická věc „Just A Man“? Do toho připočtěme punkově skočnou hitovku „Digging The Grave“, která se stala pilotním singlem a zřejmě také nejvýraznějším hitem FAITH NO MORE právě v tomto období, dále pak ladnou „Evidence“, která připomene spíše časy nočního barového jazzu pro intelektuály a návštěvníky newyorských galerií z prvé půle šedesátých let, a pak samozřejmě také parádní „Ricochet“, kterou do podoby výtečné alternativně rockové věcičky dopomáhají dostat plíživě vystavěné klávesy s orientálními motivy.

Album celkově charakterizuje dynamická a ostrá rytmika Gould/ Bordin, stále fantastický Mike Patron, který se nebál nových výzev a hlasového rozvoje, což (jak už jsem výše zmínil) na nových skladbách, díky jejich stylovému rozpjetí, plně odzkoušel a pak ještě klávesy Roddyho Bottuma, které se mají prostor dostatečně předvést - zde kolikrát spíše coby pianové party a jazzově pojatá preludia, než aby prostor plynule vymalovávaly. Album má celkově pročištěnější ráz, ve srovnání s atmosférickou výpravou surrealistického předchůdce „Angel Dust“. Kytarista Trey Spruance zde prostě odehrál, co se mu řeklo a do mírného popředí se dostával hlavně v dynamičtějších (crossoverově štěkavých) momentech.

Z dnešního pohledu je album mezi fanoušky hodnoceno velmi kladně, ačkoliv si mnohé kritiky i posluchače muselo pracně získávat až postupem času. Z počátku jej totiž mnozí, včetně vždy přísné britské i americké hudební kritiky, vůbec nepochopili a vypisovali kapele rádoby vtipné epitafy a malovali nad ní kříže. Dle mého jde o zajímavý pomník své doby, na kterém se chtěli FAITH NO MORE vzdálit komerčním sférám rockové hudby, proto zní album tak neprvoplánově a celkově také jaksi chaoticky. Nicméně čas ukázal jeho sílu.

21.02.2015	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz