FAITH NO MORE - King For A Day, Fool For A Lifetime
Zásadní událostí období před začátkem raných příprav na následující řadové album byl odchod kytaristy Jima Martina, nebo lépe řečeno jeho vyhazov, jehož důvodem byly údajné neshody v otázkách nejen dalšího hudebního směřování, ale i co se týče vztahů a zdravého fungování uvnitř kapely. Do té doby poznávací znamení a zakládající člen FAITH NO MORE se ještě v roce 1997 předvedl obstojným sólovým albem, aby posléze zmizel v nenávratnu, údajně se věnujíc svému dalšímu koníčku - lovu divoké zvěře. Jeho post tedy za krátko obsadil Trey Spruance, Pattonův spoluhráč z řad MR.BUNGLE, který zprvu počítal spíše jen s pozicí krátkodobého záskoku během již domluvených kratších koncertních štací či úvodních studiových sessions, aby posléze nabídku na nahrávání páté řadovky „King For A Day, Fool For A Lifetime“ přijal. Kapela avizovala znovu zcela odlišný materiál a své slovo dodržela, protože novinka představovala další odklon od konformity běžného rocku, kde by hlavní roli hrála sólová kytara a přímočarý tah na výrazný refrén, naopak se do popředí čím dál více dostávaly prvky, vycházející jak z jazzové sféry, tak z oblasti latinských rytmů, svůj prostor dostal také punk, ale i hudební styly aktuální hodně dávno - swing, šlo zkrátka o prapodivný mix, který dokonale naplňoval legendu o tom, že FAITH NO MORE jsou stále tou nejnevyspitatelnější rockovou kapelou, která se v poslední době dostala na vrchol mainstreamových žebříčků.
Nahrávalo se tentokrát v Bearsville studios v New Yorku pod dohledem Andyho Wallacea, kterému opětovně nedělalo problém směr bláznivých Kaliforňanů posunout. Na albu je poznat, že jak producent, tak kapela byli nalazeni na podobnou notu a šlo jim o co největší stylovou diferenciaci mezi charaktery songů. Deska je vlastně plná rozporů a prapodivných kontrastů. V jistém směru lze říci, že zde na úkor kytar vystupuje do popředí Roddy Bottum se svými klávesami a také samozřejmě Pattonův hlas, protože se zde Mike doslova vyřádil v nepřeberném množství nově zvládnutých poloh. Chvíli jsem z něj měl pocit, že se snaží především zdolat jakési nové mety a vyždímat ze sebe vše, co by mu umožnilo hlavně posunout mantinely jeho pěveckých schopností. Skvělý je zejména v pozvolnějších, jazzem či swingem ovlivněných písních, na druhou stranu, když jde o nějaký hlučnější kytarový kousek, mám z něho a vlastně z celé desky pocit, že takhle agresivně Mike Patton ani FAITH NO MORE dosud nezněli. Tak si z toho guláše prostě něco vyberte. Album je to každopádně velmi dospělé, velmi neprvoplánové a zejména totálně nadžánrové.
Rozumné je nakonec asi tvrzení, že se nahrávka stala hodně nepředvídatelnou kombinací celé řady jindy nesourodých prvků, hudebních směrů (rock hraje vyrovnanou partii s všemi méně komerčními žánry) a metropolitně znějících kontrastů. Proč by jinak vedle sebe mohly fungovat šílenosti typu „Star A.D.“, kde je nervní atmosféra umocněna vstupy jazzového orchestru, zlověstná Cuckoo For Caca“, nebo „Caralho Voador“ s Pattonem zpívajícím v Portugalštině, aby záhy kapela excelovala poklidnými songy v pomalejším tempu, plujícími na klidných vodách akustické kytary – titulní „King For A Day“ nebo famózní tradicionalistická věc „Just A Man“? Do toho připočtěme punkově skočnou hitovku „Digging The Grave“, která se stala pilotním singlem a zřejmě také nejvýraznějším hitem FAITH NO MORE právě v tomto období, dále pak ladnou „Evidence“, která připomene spíše časy nočního barového jazzu pro intelektuály a návštěvníky newyorských galerií z prvé půle šedesátých let, a pak samozřejmě také parádní „Ricochet“, kterou do podoby výtečné alternativně rockové věcičky dopomáhají dostat plíživě vystavěné klávesy s orientálními motivy.
Album celkově charakterizuje dynamická a ostrá rytmika Gould/ Bordin, stále fantastický Mike Patron, který se nebál nových výzev a hlasového rozvoje, což (jak už jsem výše zmínil) na nových skladbách, díky jejich stylovému rozpjetí, plně odzkoušel a pak ještě klávesy Roddyho Bottuma, které se mají prostor dostatečně předvést - zde kolikrát spíše coby pianové party a jazzově pojatá preludia, než aby prostor plynule vymalovávaly. Album má celkově pročištěnější ráz, ve srovnání s atmosférickou výpravou surrealistického předchůdce „Angel Dust“. Kytarista Trey Spruance zde prostě odehrál, co se mu řeklo a do mírného popředí se dostával hlavně v dynamičtějších (crossoverově štěkavých) momentech.
Z dnešního pohledu je album mezi fanoušky hodnoceno velmi kladně, ačkoliv si mnohé kritiky i posluchače muselo pracně získávat až postupem času. Z počátku jej totiž mnozí, včetně vždy přísné britské i americké hudební kritiky, vůbec nepochopili a vypisovali kapele rádoby vtipné epitafy a malovali nad ní kříže. Dle mého jde o zajímavý pomník své doby, na kterém se chtěli FAITH NO MORE vzdálit komerčním sférám rockové hudby, proto zní album tak neprvoplánově a celkově také jaksi chaoticky. Nicméně čas ukázal jeho sílu.
21.02.2015 | Diskuse (6) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Valič | 26.02.2015 16:36 |
Tohle album mě v době vydání dost zklamalo a ani s odstupem času jsem mu moc nepřišel na chuť a to podotýkám, že předchozí Angel Dust považuji za jedno z nejlepších alb všech dob (bez ohledu na žánr). Následující Album Of The Year už se mi líbilo o něco víc, ale plné hodnocení bych mu asi taky nedal (to by ale určitě dostala první a třetí řadovka Mr. Bungle, ostatní Pattonovy kapely a projekty mě jinak moc neberou, celkem se mi líbila snad jen deska Directors Cut od Fantomas). |
DarthArt | 21.02.2015 21:41 |
Zítra stovka, Fejti to zvládli až do konce fenomenálně! |
Stray | 21.02.2015 21:22 |
Chlapcí, víte co? Nechte se překvapit zítra. :-) |
Demonick | 21.02.2015 21:08 |
Tak toto je pre mňa ťažká podpásovka. Roky to skúšam opat, opat a opat, ale vzdy to končí mojou obrovskou porážkou. 5/10 iba z úcty k legende. Nasledujúci počin je úplne o niečom inom. |
adam | 21.02.2015 20:18 |
Skvělé album... ale říkám si, že Album Of The Year asi na víc než 60%, nedosáhne :) |
DarthArt.. | 21.02.2015 08:57 |
Opět dobře vyjádřeno, Strayi. Tahle deska je nesmírně rozervaná, nálady vyhnané do krajnosti s ní mlátí z jednoho rohu do druhého, jako by se zrodila z duše maniodepresivního šílence, který je buď v tvrdých depresích, je agresivně nasraný a jedovatý nebo odevzdaně padne a rezignovaně čeká na konec. Rozervané položky jsou strašně intenzivní, každá minuta zní opravdovějc než všechna další hudba ve vesmíru. Vlastně většinou jednoduché (ovšem skvělé, skvělé!) hudební nápady jsou tak fantasticky zaranžovány, jako by to tu tahle ještě nikdy nebylo. Nejlepší položky: Get Out, Ricochet, Evidence, Gentle Art, Star A. D., ... NEMÁ TO SMYSL VYJMENOVÁVAT, TADY NENÍ VTEŘINA SLABŠÍ !!! |