Boomer Space

WALTARI - So Fine!

Prosím, poraďte mi někdo! Jak napsat recenzi na nejlepší album od své nejoblíbenější kapely? Aby to nebyla jen sprška superlativů, u které si čtenář poklepe na čelo s tím, že se recenzent úplně zbláznil. Jde to vůbec? Já nevím ... a nikdo mi zatím neporadil. Ani na psychiatrii ne! Takže to holt ze sebe musím vysypat přesně tak, jak se to uvnitř mele, kdykoli tohle album slyším. A kdyby to nepřineslo nic jiného, minimálně budete mít na papíře, jak kouká oddaný milovník WALTARI na album „So Fine!“, které ho chytilo za srdce někdy v půlce devadesátých let a až do dneška ho ne a ne pustit!


Před měsícem jsme si začali o raných deskách WALTARI povídat prostřednictvím Strayovy recenze na průlomovou fošnu „Torcha!“. V roce 1992, kdy vyšla, se stala naprostým zjevením a spolu s pár prvními souputníky i dokladem, že je skutečně možné, míchat navzájem zcela odlišné hudební styly. Dnes takových kapel máme spoustu a záleží spíš na cítění posluchače, jak divoké křížení žánrů mu je ještě příjemné. Já mám v tomhle hranici posunutou hodně daleko a u zmíněného alba „Torcha!“ pro mě skutečný crossover vlastně teprve začíná – přebírám tedy dneska štafetu a pouštím se do recenze legendárního „So Fine!“, desky, která míchá doslova všechno se vším dohromady.



Na začátku musím zopakovat tisíckrát obehranou znělku, že se WALTARI se svým kultovním albem trefili do nejlepšího možného okamžiku. Přesně takhle to ale je - tehdy před půlkou devadesátek Finové mohli vylézt prakticky s čímkoli a abnormálně otevřené uši posluchačů jim vyšly vstříc. Nastavení doby samozřejmě pomohlo i mnoha jiným kapelám a řada z nich dosáhla nesrovnatelně většího úspěchu než WALTARI. Právě oni jsou ale v crossoverových kruzích považováni za mistry experimentování a navíc se to v jejich případě všechno kříží v naprosté symbióze a harmonii. Deska „So Fine!“ se už tehdy na začátku kariéry WALTARI stala jejich vrcholným počinem – do drážek je tu vepsáno snad úplně všechno, co bylo v populární hudbě kdy vymyšleno. Death metal a rap, severský folklór a thrashové riffy, bluesové smutnění a taneční hopsání ... a alespoň pro mě vždycky naprosto přirozeným a uvěřitelným způsobem!


Důležitým klíčem pro kvalitní výsledek „So Fine!“ byla také muzikantská stránka věci. Na svém třetím albu byli WALTARI už zcela vyzrálí hráči, kteří měli své instrumenty naprosto v paži. To pochopitelně dává hudbě, která je chvíli taková a chvíli maková, ohromnou sílu navíc a u jednotlivých párů rukou máte pocit, že takhle hrají odjakživa, ať se jedná o deathmetalový fofr, funkovou pohodičku nebo gothic-rockové zasnění. Mistrovství na „So Fine!“ předvádějí zejména dokonalý bubeník Janne Parviainen a samozřejmě kytarista Sami Yli-Sirniö, kterého německý časopis Rock Hard před časem trefně označil jako „zapomenutého kytarového hrdinu“. No a je tady samozřejmě také vokál Kärtsyho Hatakky, který se svým tisíc a jedním odstínem v jednu chvíli žvatlá jako malé děcko, jindy přednáší strhující melodie a do třetice třeba chroptí jako deathmetalový pomatenec (to trošičku méně uvěřitelně).



Při vyjmenovávání magického koření, ze kterého je sestaveno album „So Fine!“ a vůbec celá tvorba WALTARI, ale nesmíme zapomenout na to hlavní – Kärtsy a spol. dokážou vymýšlet neuvěřitelně chytlavé melodie! Na některých albech je jich třeba trošku méně, zrovna na „So Fine!“ ale vybuchují snad v každé minutě a většinou je to motiv, který člověka strhne do divokého tance a pustí ho až se šťastným pádem do bezvědomí. Někdy i pěkně rafinovaně – v kousku „Celtic Funk“ třeba WALTARI nasazují ultra ostré riffy a thrashově/industriální rytmus, aby z něj vystřelil tak melodický refrén, až jeden nechce věřit. V písničce „Misty Man“ je naopak melodie zasazena do naivní, puberťácké struktury, která se ale kolem jakkoli starého posluchače opět dokonale ovine a nepustí ho, dokud sama nechce. Nebo dokud ji nevystřídá jiný, stejně dobrý nápad.


Že jsou to přehnaná tvrzení? Dost možná, ale já to prostě přesně takhle mám – poslech „So Fine!“ je pro mě vždycky absolutně bezstarostná jízda po horské dráze, která se mnou vláčí ze strany na stranu a já se jen přiblble usmívám a užívám si každou vteřinu. Vezměte si už jen začátek desky – první okamžiky se ohlásí divně ozvučeným death metalem, aby po pár vteřinách vybuchl do parádní melodické písničky „The Beginning Song“, kde Kärtsy jede fantastickou zpěvnou linku, kluci šestistrunní ho metalově doprovázejí a patrně Sami do toho kreslí jednoduché, ale geniální sólo, které chci, aby nikdy neskončilo. Pak se kytary rozpustí do rozmazaného předělu ... a během chvilky se zase potkají ve funky genialitě „Mad Boy“, kde hned s prvním taktem máte pocit, jakoby WALTARI nehráli nikdy nic jiného. Pod Kärtsyho vokálem je posazena skvělá slapující basa, kytarista Jariot Lehtinen a kolega Sami odsekávají typické rytmy a nemají problém je prošpikovat zcela nečekaným melodickým sólem, vypáleným naprosto, ale naprosto od boku. A podobným způsobem to jede celou desku.


Když se zeptáte na WALTARI někoho, kdo je zná jen zběžně, pravděpodobně vám řekne něco ve smyslu „jo, to je ta kapela, která míchá metal s folklórem“. Sranda je, že na „So Fine!“ má skupina takovouhle polohu jen v jedné skladbě. Jasně, jde zrovna o titulní kousek a nejslavnější píseň WALTARI vůbec, kterou kapela ve studiu splácala s holkama ze souboru ANGELIN TYTÖT (později známými jako ANGELIT). Všechny ostatní pecky na desce jsou ale úplně jiné. Aby ne, když v těch třinácti dalších písničkách zaznívá snad celá existující škála zvuků a rytmů zaznamenatelných lidským sluchem. Já osobně mám nejradši kousky, které se nesou v introvertní, melancholické atmosféře – ať už jde o památnou coververzi „A Forest“ od britských THE CURE, o zasněnou, ale nesmírně intenzivní „(Your) Nature Is Wild“ nebo o monumentální „Autumn“, kterou mám obrazově zasazenou někam do skandinávských lesů plných mlhy, ptačího zpěvu a mokrého listí. Stejně tak mi ovšem sedí úplně opačná, veselá tvář kapely – už zmíněná zamilovanost „Misty Man“ nebo totálně kolotočová „Piggy In The Middle“, která by si dokonale sedla k jízdě na lochnesce a zněla by tam tisíckrát líp než nějaké „Nonstop“ nebo „Dávej, ber“. Ale pryč od nechutností - švédský (pardon, finský!) stůl made in WALTARI nabízí další lahůdky!



Třetí sortu skladeb bych zařadil do kategorie „čiré experimenty“. Jde o písničky-nepísničky, které na desce fungují jako určité spojovací články, ale díky kouzlu okamžiku i ony perfektně zapadají do celkového komplexu. Jmenovitě industriální vsuvka „Freddie Laker“, více písničková „To Give“ (zase se skvělou melodií) nebo relativně blbost „Rhythm Is A Cancer“, ve které se kumulují death/grindové riffy a vokály, aby v nečekané chvíli překvapily už tak dost ohromené posluchače. Do celkového mišmaše můžeme připsat také country/bluesárnu „4S“ a závěrečnou „Mysterious“, jejíž fórek spočívá v tom, že se na konci postupně natahuje až do nerozeznatelného zvukového slizu. Po chvíli ticha pak zazní ještě krátká grindová vysekávačka, WALTARI do mikrofónu se zacpaným nosem zahulákají jakési nejapnosti a je konec zábavy!


„So Fine!“ a vlastně i další alba WALTARI patří k těm, u kterých si jako fanoušci chrochtáte blahem a pravděpodobně se vám nikdy neoposlouchají. Na druhou stranu, pokud tahle hudba není vaší krevní skupinou, budete mít asi pocit, že její protagonisté právě uprchli z ambulance a nikdy nepochopíte, jak si podobné „skrumáže nesouvisejících zvuků“ může někdo dobrovolně pouštět nebo je mít dokonce rád. Tahle rozpolcenost je taky asi důvod, proč se WALTARI nikdy nestali globální hvězdou a zůstali v podstatě lokální lahůdkou populární hlavně ve Finsku a v České republice. A proč právě u nás? Snad proto, že se jejich geniální crossover vyloupl jen pár let poté, co jsme vyhnali bolševiky a nadšeně otevřeli náruč všemu novému okolo sebe. A WALTARI do toho tak nějak přirozeně vklouzli. Třeba tím, že u nás už v první půlce devadesátek byli jako jedna z mála „západních kapel“ pečení vaření. Možná ale ty důvody byly i jiné. Třeba na ně narazíme příště u recenze na album „Big Bang“


11.08.2020Diskuse (71)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Mickej
26.08.2020 19:05

Čo sa týka toho zberateľstva, viem o tom svoje, v rodine ide už dlhé roky obchod s umením. Ale čo je zaujímavé, napríklad nemecký Mediamarkt dlhé roky robí pravidelne výpredaje starých CD a pravidelne tam človek narazí na raritky. Takto som tam nakúpil CDs ešte z osemdesiatych rokov, ktovie kde sa to tie roky valalo. Prvé vydania Sodom, Joy Division, Cynic, Suffocation, Kreator a podobne som nakúpil po štyri Eurá.

 

Valič
26.08.2020 17:35

Ty statistiky se dají u každého titulu najít po rozkliknutí konkrétní verze někde na pravé straně. Já podobné stránky a případně diskuse a online live chaty těch notorických sběratelů monitoruji spíš z vědeckého zájmu (asi jako amatérský entomolog, který chodí s lupou do lesa pozorovat vzácné chrobáky). Nemyslím samozřejmě lidi, kteří chodí do zdejších diskusí, to jsou pořád ještě normální hudební fanoušci. Mám na mysli takové ty zradikalizované fanatiky, kteří by byli schopní prodat obchodníkům s orgány i vlastní ledvinu, jen aby měli doma na poličce pěkně srovnané diskografie Burzum, Mayhem a Darkthrone na originálních vinylech. :-)

 

Mickej
26.08.2020 17:09

Tak potom beriem, pokiaľ je to údaj zo štatistiky. Na druhú stranu, naozaj je to často tak, že sa niečo za určitú cenu predáva, ale nekupuje. Z iného súdka. Hodinarska firma Seiko prestala po 25 rokoch vyrábať kultový model skx a všetci odrazu ponúkajú jazdenky za 400/500 eur aj keď pôvodne šli ako nové tak za 190, no a samozrejme ich za tie prachy nik nekupuje. To bolo na margo toho, čo som podotkol nižšie.

 

Valič
26.08.2020 14:27

Mickej: To samozřejmě je, ale bavíme se o cenách, za které se podle statistik na Discogs ty věci v minulosti reálně prodaly (nevidím důvod, proč by si ty údaje provozovatelé těch stránek vymýšleli). Je samozřejmě možné, že se ty konkrétní tituly za podobně vysokou částku už nikdy znovu neprodají. Z pohledu toho maníka, co si ten vinyl Satyricon koupil v polovině devadesátých let za běžnou cenu a teď ho prodal za dva tisíce EUR to rozhodně dobrá investice byla, bez ohledu na to, jestli se ten prodej uskutečnil přes internet nebo v nějaké hogo fogo aukční síni. :-)

 

DarthArt
26.08.2020 14:15

Mickej: Pravda, ale vzhledem k tomu, že Valič mluvil i o "Dark Medieval Times", který na Discogs v nabídce nebyl, tak to asi někdo vážně koupil. Fakt ale je, že šílenců, kteří jsou za stejný prachy ochotni koupit místo auta desku s komickým obrázem rytíře, je asi hodně omezené množství. Ale co my víme, třeba je Bill Gates fanatický sběratel severského black metalu a chce mít doma všechny výlisky true norwegian black metalu z první edice :)

 

Mickej
26.08.2020 13:49

Je ešte nutné dodať, že medzi pojmami predáva sa a kupuje sa je rozdiel.

 

DarthArt
26.08.2020 13:07

Valič: Já to s tím textem myslel malinko v nadsázce, ale v principu jsi mi určitě rozuměl. Klasická díla jako obrazy, kresby apod. se dají koupit sběratelsky nebo jako investice, která se dá kdykoli dobře střelit. Nejsem si ale jist, jestli se dá podobně investovat, ukládat peníze, do Darkthorne v NSBM období. Na aukcích s bílými límečky, pultíkem a vyvolávací cenou se artefakty od Moonfog Productions nebo Deathlike Silence Records asi příliš často neobjevují :)

 

Valič
26.08.2020 12:29

Nemyslím si, že by v případě Darkthrone tu cenu nějak výrazně ovlivnil zmíněný dementní nápis. Původní verze CD kultovních kapel z devadesátých let se za obdobné částky celkem často prodávají (zvlášť v případě, že vyšly v malém nákladu u nějaké nezávislé podzemní firmy (viz třeba debuty finských death metalových kapel jako Demilich, Xysma nebo Demigod). V některých případech se může jednat o jedinou oficiální verzi (třeba album islandských Sororicide se prodává za hodně dlouhé peníze, i když se hudebně jednalo o celkem průměrnou grupu), jindy sice deska vyšla v několika re-edicích, ale ten remasterovaný zvuk se od původního dost zásadně liší, např. rané nahrávky Emperor, Limbonic nebo Arcturus (Garm na debutu dokonce znovu nazpíval některé vokály, protože ty původní byly údajně falešné, což já se svým hudebním hluchem můžu dost těžko posoudit).

První dvě desky Satyricon vyšly oficiálně na vinylu pouze jednou, všechny ostatní verze jsou pirátské. Satyr sice začal vydávat re-edice svých starých desek, ale zatím jsou venku pouze Nemesis Divina a Rebel Extravaganza. Je to hrozný perfekcionista a jejich příprava mu prý trvá skoro stejně dlouho jako nahrávání nového alba. Ty částky jsou samozřejmě šílené, ale třeba druhé album Dissection na modrém vinylu se pohybuje v podobné cenové kategorii. Za tyhle obnosy se neprodává dokonce ani legendární „žlutý kozel“ (prvních vylisovaných 1000 kusů debutu Bathory, u kterých byla za účelem snížení výrobních nákladů na obalu místo původně zamýšlené zlaté barvy použita obyčejná žlutá).

Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že já sám žádné nesmyslně předražené vinyly ani CD rarity nekupuji a jako slušný rozumný člověk „s těmi sviněmi nemám nic společného“. :-)

 

DarthArt
26.08.2020 08:37

Valič: No ty vole, to jsem netušil, že Discogs je elektronickou verzí časopisu Dikobraz. Skoro 2000 EUR, to je 50 litrů, se někdo posral, ne? OK, takže za stejný prachy můžu mít buď tištěnej obal s tím komickým rytířem nebo originální kresbu nějakýho hodně známýho malíře třeba z první republiky ... no to snad není možný. A to si představ, že by si na ten obal SATYRICON ještě napsali, že jsou "norský árijský black metal" ... to by sis za jejich vinyl koupil ostrov někde v Tichomoří. No jo, ale když k tomu přidáš, že časopis Spark některá svá stará čísla na webu prodává za dva tisíce (ještě jednou: ZA DVA TISÍCE), není se čemu divit. Lidi maj prachů jako sraček, kdyby je radši poslali hladovějícím v Africe nebo mě !!

 

DarthArt
26.08.2020 08:24

Aldys: K té nedošlo, protože Stray dělal recenzi na "Torchu" a já pak navázal. Ale co si budem povídat, "Monk Punk" je takovej hodně hodně ranej začátek, tak k ní ta recenze ani není nutná...