Boomer Space

LIFE OF AGONY - A Place Where There´s No More Pain

V devadesátých letech patřili LIFE OF AGONY k stěžejním kapelám newyorské scény a prostřednictvím svých tří alb tehdy žali úspěchy po celém světě. Osobně jsem však tehdy mezi jejich příznivce nepatřil, protože mi jejich hudba připadala depresivní, negativistická a přehnaně naléhavá. Docenil jsem ta alba až postupem dalších dvaceti let a dnes LIFE OF AGONY považuji za jedny z nejcharismatičtějších vlajkových kapel Roadrunner Records (spolu s takřka bratrskými TYPE O NEGATIVE) a americké metalové scény poloviny devadesátých let. Zkrátka drželi prst na tepu doby, výrazně ovlivnili zvuk i trendy na tehdejší metalové a hardcore scéně a ještě po třech kvalitních řadovkách v roce 1998 vystihli okamžik, kdy bylo dobré se zdekovat, což se také dá ocenit. V roce 2005 sice ještě došlo na comeback s albem „Broken Valley“, které však kultovnosti a kvality riffovitého debutu „River Runs Red“, emocionální dvojky „Ugly“ nebo asi nejpestřeji uchopeného třetího alba „Soul Searching Sun“ nikdy nedosáhlo. V oněch devadesátkách bylo na jejich tvorbě rovněž pozitivní, že se dokázali muzikantsky i zvukově vyvíjet, nefungovali jen povrchně a prostřednictvím póz a neopájeli se lacině příslušností k novému trendu depresivních kapel, ani svou výsadní pozicí během změn v hudebním průmyslu, kdy se hledaly nové, vesměs zdeptaně klišovité hvězdičky, ale vždy do nahrávek dali kus sebe. Každá jejich nahrávka přinesla trochu novější, pestřejší a vlastně i melodičtější pojetí jejich hlubinného groovu a skladeb ukotvených na hranici metalu a hardcore a posedlých představou, že svět je jakýmsi reálným peklem na zemi.



Zpěvák Keith Caputo se dokonce rozhodl před pár lety svůj zápas s démony vyřešit změnou pohlaví, takže mi tímto činem trochu potvrdil, proč jsem se už tehdy necítil být příliš spřízněn s emocemi a mindráky, které texty LIFE OF AGONY vždy v počátcích opanovávaly, ale na druhou stranu, co je komu do toho, že jo? Chápu, že tohle je dost razantní otázka otevřenosti a míry předsudků, a tak se dokážu ztotožnit se všemi, pro které tahle kapela tímto skončila. Mám však tu výhodu, že nejsem jejich die-hard fanoušek, takže se s něčím podobným jako úvaha o návštěvě koncertu vůbec nemusím prát. Každopádně všichni tři spoluhráči – skvělý kytarista Joey Zampella, baskytarista Alan Robert a bicman Sal Abrucato stojí za svým lídrem i v roce 2017, nyní tedy už coby Mínou Caputo. Kapela se nyní znovu rozhodla aktivně přistoupit ke kariéře a opětovně vstupuje na scénu a to již se svou pátou deskou. Pokud jim dáte šanci, tak musím potvrdit, že jde v případě „A Place Where There´s No More Pain“ o skutečně silný materiál, kterým LIFE OF AGONY potvrzují další růst a vývoj, jejich nové skladby totiž rozjitřují podobné pocity, s jakými zacházely grungeové kapely, zejména pak seattleští ALICE IN CHAINS v jejich současnější etapě.


Když zacílím jen na hudební stránku, musím zde s nadšením sdělit, že Newyorčané složili album, které zraje s každým poslechem, je více rockové a vlastní barvitější skladby. Materiál má bezesporu potenciál růstu a je za ním poznat odevzdání a opravdovost. Dominantní jsou tklivé melodie, jež se pomalu ovíjí kolem typicky pomalých a vesměs pošmourných songů, rozdíl proti minulosti je v tom, že naléhavý hlas Míny Caputo působí rozmanitěji než kdy dříve, a je zde umístěn tak nějak více do popředí. Podařilo se každopádně složit přímočaré a chytlavé skladby, kterým je vlastní i rozmanitá kytarová práce. Někdejší hutné riffy už nehrají zas až takový prim, protože Joey Z potvrzuje svůj hráčský přesah a schopnost songy posouvat svou originální hrou. Velmi vyrovnaná sbírka určitě nezapadne a z mého pohledu minimálně drží krok se starší tvorbou, je stejně hluboká, navíc přidává pestrost, rockovější feeling, harmoničnost a melodie, které v uších pomalu rostou a to album z počátku vůbec nepůsobí násilně či bůhvíjak chytlavě. Kdo čekal zbytečné album od přežité kapely, ten se tentokrát šeredně zmýlil, protože tohle je povedená jízda amerického rocku…


04.05.2017Diskuse (4)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

sicky
04.05.2017 15:57

jinak ještě třeba zmínit, že zpěv je proti starším kvalitnější, vyzpívala se nám, holka :-)

 

sicky
04.05.2017 15:54

na poslech příjemná, optimistická deska, která funguje možná až moc na první poslech. což je ovšem v případě Life Of Agony trošku problém :-) nějak mi tam totiž ta tíha (deprese) starších nahrávek chybí..

 

Stray
04.05.2017 12:35

Každopádně rockové, takové ovíjivé - něco jako ALICE IN CHAINS s DuVallem, leze to pod kůži, uvažoval jsem i 80%, ale nějak jsem nechtěl dát stejně jako těm CRAZY LIXX. Má to tvanlivější charisma a hloubku, žádnej lacinej škvár, jako když se vrátí kapely typu DOG EAT DOG a snaží se navázat na rok 1995.

 

spajk
04.05.2017 10:39

Takže už to není hardcore a je to spíš rockové? Bych mohl zkusit, protoze solo desky od Keitha nebo Miny jsou příjemné.