Last Hardrock Outsider

FAITH NO MORE - Bratislava, Aegon - hala NTC, 10.června 2015

Když se hradecké vystoupení FAITH NO MORE termínově kříží s plzeňským Metalfestem, nezbývá Plzeňákovi nic jiného, než za kapelou vyrazit v rámci dovolené (o pár dní později) do Bratislavy. Osobně jsem velmi toužil shlédnout tuhle kapelu na právě probíhajícím turné, které se koná za účelem podpory jejich comebackové desky „Sol Invictus“, hlavně tedy z toho důvodu, že opravdu nepředpokládám časté koncertování FAITH NO MORE v následujících letech a samozřejmě také proto, že v době mé mladické rozjívenosti na úsvitě devadesátých let patřila k nejoblíbenějším a formovala hudební vkus mnohých, včetně toho mého. 


Všechny předběžné informace ohledně vizuálu koncertní scény Američanů, jenž byla potažena do posledního detailu bílou látkou a ozdobena květinami, stejně tak jako se samotní členové FAITH NO MORE předvedli v bílých kimonech, to vše ukazovalo znovu na pořádný úlet a musím říct, že v přítmí haly a pořádně nasvíceno, to celé mělo opravdové kouzlo. Jenže v určitých momentech se zašlo ještě dál - když těsně před vystoupením hlavních hvězd a v pauze před jejich přídavkem na scénu vždy vešla pětice bíle oděných bedňáků a techniků, vypadajících jako skupinka nějakých laboratorních zřízenců a začala soustředěně ošetřovat (třeba jen otírat hadříkem) a ladit nástroje svých „pánů“ (občas i někdo z těchto zřízenců obstříkl poblíž stojící květinu osvěžovacím sprejem) mělo to velkou sílu a vtip.


 

Když netrpělivě čekáte na koncert svých hrdinů z mládí, je jasné, že rachotící předskokany RED FANG vnímáte asi jako chuť nudlové polévky před tím, než si dáte nazdobenou pečenou kachnu. Prostě to nějak narychlo sníte a vyhlížíte hlavní chod, pošilhávajíce kuchařovi pod ruce. A to říkám navzdory faktu, že na Brutal Assaultu zmínění sludgeoví vagabundi odehráli vynikající sadu. Zde pro mne neměli valnou cenu, soustředění na příchod party okolo Mika Pattona mě plně zaměstnávalo a mozek pracoval především pro FAITH NO MORE. Snad jen dodám, že předkapela neměla zvuk zrovna nejlepší a celkově se jejich set sléval do jednolité narubané monotónnosti.

 

S příchodem kalifornských matadorů doznal zvuk podstatného zlepšení, přestože jsem slyšel řadu nepříliš nadšených ohlasů, nicméně zvuková stránka mě osobně vůbec nevadila a stojíc zhruba dvacet metrů mírně stranou pódia, nepovažoval jsem ji za špatnou. Každý nástroj byl perfektně čitelný a Pattonův hlas vládnul nad vším jako strategie jeho jmenovce, legendárního generála z druhé světové války, který osvobodil mé město. 


Začalo se pozvolna tedy novinkou „Motherfucker“, která pouze připravila půdu pro následující monstrózní výpady v podobě „From Out Of Nowhere“, „Caffeine“, „Epic“, „Evidence“, „Midlife Crisis“ nebo „Everything´s Ruined“, takže se brzy dostavila euforie. Songy, které mne dokázaly spolehlivě přenést zpět do devadesátých let byly odehrány s naprostým přehledem. V druhé polovině setu pak převzaly žezlo zejména skladby z nového alba, které z mého pohledu nejsou sice úplně špatné, ale samozřejmě do kvalit letitých klasik jim dost schází, takže došlo na umělecky rozmáchlou „Matador“, ležérní „Sol Invictus“ , dravou „Superhero“, post-punk ve stylu Iggyho „Black Friday“ a asi nejlepší věc, klaustrofobicky sevřenou „Separation Anxiety“, nebo také v samotném závěru vystřižené outro „From The Dead“, které bych zde opravdu nečekal, to všechno byly songy reprezentující novinku.


 

Notoricky známá baladička „Easy“, šlágr školní sezóny 1992/93, se pro mne zde stala jedním z absolutních vrcholů večera, Pattonův hlas v ní samozřejmě dominoval a ukázal se v plné síle. Vyváženost všech nástrojů a vcelku umírněný přístup Roddyho kláves zde pouze potěšily, takže se dle mého (předpokládaná) zvuková koule nekonala. 


Komunikace s publikem nebyla bůhvíjak zdlouhavá, ale plnila to podstatné, občas došlo na vtipnou Pattonovu hlášku či průpovídku směrem k některému divákovi, zatímco klávesák Roddy Bottum publiku zejména děkoval. Šéf Billy Gould se s baskytarou držel trochu zpátky a nechal k lidem kromě svého nástroje promlouvat zejména tyto dva své kolegy, stejně jako holohlavý kytarista, jehož jméno jsem si za ty roky nedokázal nikdy natlouct do hlavy (zřejmě slabá vůle), protože jediným pravým kytaristou FAITH NO MORE bude pro mne vždy „ugly“ Jim Martin. 


Mike Bordin je samozřejmě bubenickou extratřídou a i v Bratislavě stavěl bytelné konstrukce všem památným songům. Při pohledu na set-list mám za to, že kapela tentokrát v některých momentech sáhla po méně tradičních skladbách, tak třeba v přídavku zveřejněná „Introduce Yourself“ byla zcela jistě zařazena na místo mnohem hranější „We Care A Lot“. Vynechání „Sunny Side Up“, nejlepší skladby z novinky, také nepovažuji za zrovna prozíravé, každopádně kapela chce jednotlivá vystoupení diferenciovat a stále ozvláštňovat změnami v programu, nezbývá než se tedy modlit, aby výběr skladeb v daném městě sedl do vkusu a očekávání většiny příchozích. V druhé půli vystoupení nechyběly ani vrcholné okamžiky alba „Album Of the Year“ jako „Last Cup Of Sorrow“ nebo „Ashes To Ashes“, takže kdo ten večer navštívil halu národního tenisového centra Aegon, nemusel vůbec litovat.


17.06.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz