STONE TEMPLE PILOTS - Purple

100%

V roce 1994 Billy Corgan, kapelník THE SMASHING PUMPKINS, spřádal plány na další album, ze kterého se nakonec o rok později vylouplo slavné „Mellon Collie And The Infinite Sadness“. Někdy v této době potkal producenta Brendana O´Briena, kterému vyložil svou megalomanskou představu velkolepého, výpravného, obsáhlého a jedinečného díla, určitě dvojalba, které mělo být vypiplané do poslední noty. Brendan si ho vyslechl a pak suše odvětil, že teď právě nahrával druhé album STP a měli to sakumpak nahráno za týden. Billy okamžitě pochopil, že Brendan není producent, kterého hledá. Když si ale poslechneme, jak vzpomínají členové STP na nahrávaní druhého alba „Purple“, tak je jasné, že pro ně Brendan naopak byl dokonalý parťák. Ok, možná to přece jen nebylo hotové za týden, ale ani 10 dní nebyl špatný výkon, zejména v kontextu toho, o jak skvělé album se ve finále jedná.

Než se ale dostaneme do roku 1994, musíme se ještě vrátit o rok zpátky, protože se tady stala jedna důležitá epizoda, která nakonec velice výrazně zasáhla do fungování kapely v příštích letech. Zpěvák Scott Weiland měl k drogám blízko od mládí. Dokonce už na střední se intenzivně věnoval mariuhaně, jak uživatelsky, tak jí i dealoval. Matka ho poslala i na odvykačku. Když pak rozjel dráhu rockové hvězdy, tak od alkoholu a lehkých drog se postupně propracovával dál, a bylo jen otázkou času, kdy pronikne i do těch nejtvrdších. V červnu roku 1993 STP zorganizovali vlastní „mini Lollapalooza“ turné, které mělo zavítat na místa, kam velký putovní festival nejezdil. Do party vzali několik spřízněných kapel, například BUTTHOLE SURFERS nebo FLAMING LIPS a vyrazili. A při zastávce v New Yorku se Scott přidal na seznam ke kolegům, kteří si před koncertem objednávali heroin. Tady se začal odvíjet nekonečný příběh závislosti, odvykaček, odchodů i návratů, excesů, výstřelků, ale i skvělých živých vystoupení. Nikdy se z toho už úplně nedostal a nakonec zaplatil i cenu nejvyšší.

Zpět do roku 1994. Kapela už v průběhu turné k debutu „Core“ průběžně skládala nové písničky. Dokonce ještě v roce 1993 nahrála skladbu „Big Empty“, která se objevila na soundtracku k filmu The Crow, aby se pak dostala i na druhý album a dokonce z ní udělali i singl. Každopádně začátkem roku 1994 si kapela trochu odpočinula a následně se potkala, aby pracovala na novém materiálu. Když se pak na jaře přesouvala do Atlanty, kde už na ně čekal znova Brendan O´Brien, byla perfektně připravená a sehraná. 10 dní se nahrávalo, 5 dalších dní si vyžádal mix. Nahrávalo se naživo, a navíc Brendan využil i nějaké studiové triky, aby ještě zvýraznil velikost a živost zvuku. Výsledek je skutečně ohromující. Není tak syrový jako debut, ale nabral na prostorovosti, masivnosti a zemitosti. Nahrávka působí vzdušně, svalnatě a hutně. Těžko uvěřit, že většina songů vznikala na obyčejné akustické kytaře a až následně se z nich stala tato monstra. Songwritting opět vycházel primárně z klasického rocku a z hard rockových tradic a kombinoval je s alternativním rockem, psychedelií, americanou, country nebo folkem. 

Najdeme zde jednodušší přímočaré songy, ale pak i typicky mnohavrstvé konstrukce, protkané sóly, mezihrami nebo instrumentálními pasážemi. Dramaturgie je vyvážená, jasné hitovky se střídají s obyčejnými „poctivými“ skladbami, album plyne přirozeně a baví od začátku až do konce. STP ještě více roztáhli hranice svého zvuku a vysunuli je tvrdším i měkčím směrem. Většinou se přes den nahrávaly nástroje, aby se pak po večeři do studia vracel Brendan už jen se Scottem, který následně nahrál vokály. Dle Brendana mu to šlo velmi dobře, přestože už se začínala rozvíjet jeho heroinová závislost. Mnoho songů dal na první dobrou, třeba „Interstate Love Song“, nebo jen s menšími dodělávkami. Scott podobně jako už na debutu ukazoval v písních pestrou paletu pěveckých poloh. Od jemných, někdy až křehkých, přes sebejisté rockové, až po agresivní a hlučné pasáže. Z jeho zpěvu sálá sebejistota a showmanství rockové hvězdy, která se nebojí být někdy až lehce teatrální. Ačkoliv se v průběhu nahrávání nějaké menší konflikty v kapele vyskytly, živené nejistotou a pochybami, jestli je materiál dostatečně kvalitní, povedlo se je překonat a kapela se ještě víc semkla. Poháněla je ambice dokázat hudebnímu světu, že debut nebyl náhodný a že dokážou přijít minimálně se stejně silným albem, ne-li ještě lepším.

Album vykopne masivní „Meatplow“, která plně odpovídá svému názvu („pluh na maso“). Mohutný song se valí jako záplavová vlna, která strhává všechno, co jí stojí v cestě. Její hlavní riff nás zatlačí ani ne do země, ale rovnou pod ní, náznaky ostré slide kytary pak nemilosrdně řežou vše, co ještě zůstalo stát. Hitovka „Vasoline“ začíná téměř noiseovým intrem, které vaří Robert se svojí basou napojenou na wah-wah pedál. Pak nastoupí Dean s minimalistickým riffem, který se stává jasným poznávacím znamením skladby, k tomu nám na pozadí perkusie vytváří zneklidňující napětí. Song je velice přímočarý i melodický. Jen sloky a refrény. Žádné předrefrény, mezihry a odbočky, které jinak Scott velice rád používá. Neradostná skladba se primárně věnuje jeho stupňující se závislosti a proměny ve feťáka. I samotný riff vytváří dojem viru, v kterém je Scott lapený, a z kterého není úniku. Lhaní kamarádům z kapely nebo rodině o skutečném stavu věcí je pak už jen následkem, který ho dál psychicky deptá. „Lounge Fly“ pak pracuje dokonce s loopem, který výborně podporuje psychedelické vyznění. A to, co tam Robert hraje na basu je prostě opět na Nobelovou cenu. Proti předchozí „Vasoline“ je skladba extrémně komplexní, košatá, jednotlivé sekce se přirozeně přelévají s hlučnějších částí, přes atmosférické pasáže, až k téměř ambientním vložkám. 

„Interstate Love Song“ je legenda. Jedna z nejznámějších písní STP, jedna z nejlepších písní devadesátek obecně. Dokonalá popová skladba, kde se spojila skladatelská genialita s citem pro přímočarou melodiku. Základní riff skladby vymyslel Robert na parkovišti před jedním hotelem a když to zahrál bratrovi Deanovi, hned věděli, že se země pohnula. Vycházel přitom z bossa nova motivu, který si samozřejmě upravil do rockové stylizace. Dlouho pak pro song neměli název. Až jednou v tour busu při křižování po Státech napadlo Scotta použít slovo „Interstate“, což je označení dálnic. Posmutnělý song se primárně věnuje trablům, které v té době Scott řešil se svojí přítelkyní. Do tří minut se kapele povedlo nacpat tolik dramaturgických výzdob, že by to jiným partám vystačilo snad i na celý album. Překrásné intro se slide kytarou a vibrující basou, atmosférický hlavní riff, uvolněná sloka, opáčko hlavního riffu před refrénem, které nás má možná zmást, pak tam najednou ten refrén vlítne plnou silou své náladové melancholie. Nádherná je i následující houpavá „Still Remains“ s velkolepým stadionovým zvukem a fantastickou mezihrou, kterou si pro sebe ukradne jen Dean se svojí kytarou. Stylově bych se ji nebál označit za AOR, křišťálově čistá kytara nás unáší v rozsáhlých atmosférických plochách s podporou mohutných bicích a hravé basy. Akustická „Pretty Penny“ zabloudí až do folkových hájemství s country nádechem. Zklidnění tempa na vydechnutí je více než žádoucí, protože už se na nás valí další tank. 

„Silvergun Superman“ je jedním slovem brutální. Těžká, hutná, nemilosrdná. V refrénu nám sice dopřejí chvilkové odlehčení, ale pak už dál pálí supertěžkým riffem do krve. Valivé tempo ještě více umocňuje tíživost songu. Další hitovka, další perla, „Big Empty“. Jazzově pojaté intro, křehký zpěv, dramatický zvrat a stadionový výbuch. Klasický rock v nejlepší formě. Jedním z mála vysloveně rychlých songů je „Unqiued“, kde Eric v druhé části refrénu přejde do proti rytmu a neskutečně tím song nakopne. A přitom taková blbost. A přesto že se blíží závěr, tempo nepolevuje. „Army Ants“ je dalším rychlejším kouskem, roztěkaná rytmika sloky je doplněna o přímočarý refrén a dohromady tvoří pevný monolit. A nástup Erica po psychedelicky pojaté mezihře, panečku to je paráda. „Kitchenware & Candybars“ je typickou závěrečnou epickou skladbou. S pomalým nástupem, teatrálními dynamickými změnami, košatou strukturou podpořenou orchestrací a závěrečným dramatickým vyvrcholením.

Album se na pulty dostává v červnu 1994 a reakce víceméně kopírují debut. Kritici se předhánějí v kritice, fanoušci se předhánějí v nákupech. Po pár měsících už to bylo přes 3 miliony kopií, podobně jako u „Core“. Celková čísla se pak dostala nad 6 milionů kousků. Je zajímavé, že dnes už většina kritiků změnila názor a deska si vybojovala uznání, které si rozhodně zaslouží.

31.05.2025	Diskuse (2)	Tomáš