Last Hardrock Outsider

ALICE IN CHAINS - Alice In Chains

Živák ALICE IN CHAINS „MTV Unplugged“, o kterém jsme si vyprávěli minulý týden, se v roce 1996 stal definitivně posledním albem, které „v aktivní službě“ nazpíval Layne Staley. Tenhle mimořádně nadaný muzikant bohužel stačil sám sebe zlikvidovat tak brzy, že po něm zbylo jen pár nahrávek, studiová alba dokonce jen čtyři – tři s vlastní kapelou a jedno v rámci projektu MAD SEASON. A protože první dvě řadové desky ALICE IN CHAINS tady na webu již popsány jsou, stojí určitě za to věnovat se i zbylým dvěma Layneho albům. Dnes to bude třetí řadovka AIC, které nese jednoduchý název - „Alice In Chains“.


Vznik téhle desky provázely silně nepříznivé okolnosti – po vydání EP-čka „Jar Of Flies“ v roce 1994 se Staleymu vymklo z rukou jeho kamarádství s drogami a byl nucen nastoupit na odvykačku. Protože ale závislost nebyl schopen potlačit, museli ALICE IN CHAINS na poslední chvíli zrušit turné a pokusit se dát dohromady. Muzikanti nucenou pauzu využili k různým svým projektům – Layne Staley se přidal k už zmíněným MAD SEASON, baskytarista Mike Inez natočil basové party na album „It´s Five O´Clock Somewhere“ projektu SLASH´S SNAKEPIT a kytarista Jerry Cantrell něco kutil pro zamýšlenou sólovku. V lednu 1995 se pak Cantrell, Inez a bubeník Sean Kinney sešli nad prací pro nové album domovské kapely.



Nahrávání začalo v dubnu 1995 v seattleském studiu Bad Animals. Kapela neměla nachystáno moc materiálu dopředu a navíc si do studia přinesla velmi temnou náladu, takže není divu, že se pod vedením producenta Toby Wrighta začalo rodit jedno z nejdepresivnějších alb v rockové historii. Divné okolnosti jeho vzniku potvrzují i členové kapely – Inez na nahrávání vzpomíná jako na jedno z nejtěžších ve své kariéře, Cantrell výsledek dokonce charakterizoval jako „zvuk kapely, která se rozpadá“. Staley se prý nahrávacího procesu účastnil jen sporadicky a práce se musely často přerušovat, protože byl v hrozném stavu, když však přece jen dělal, byl velmi plodný a kreativní. Všechno se ale hodně táhlo a z vydávající firmy Columbia prý dokonce museli volat do studia a dát kapele časové ultimátum. V srpnu bylo konečně hotovo a 7. listopadu 1995 šlo album na pulty.


Jestli jsme nedávno hovořili o nepříjemném překvapení fanoušků NIRVANY kvůli depresivnímu vyznění „In Utero“, v příběhu ALICE IN CHAINS se setkáváme s podobným okamžikem, jen je všechno ještě vynásobeno. Album „Alice In Chains“ je totiž přímo krystalický negativismus! Do jeho drážek se vtělila všechna nepohoda a průsery, které jeho tvůrci prožívali a troufám si říct, že jde o nejtemnější album, jaké jsem v životě slyšel. Kam se hrabou všechny death a black metály - tohle je skutečné šílenství! Celá deska se nese v totálně nihilistické atmosféře, kapela jede v podstatě celou dobu v jednom rozpoložení a klíčovými slovy nahrávky jsou rozklad, apatie a odevzdání se tragickému osudu. Staleyho texty jsou navíc sbírkou jakýchsi volných asociací vyjadřujících zpěvákův momentální stav, který do zpívaných řádků logicky nemohl přinést nic dobrého. Ke všemu pak je nahrávka ještě hozena do divného (nepochybně záměrného) zvuku, kdy máte pocit, že jsou reproduktory vašeho přehrávače zabaleny do pěti vrstev igelitu.


Nechci ale v žádném případě říct, že je „Alice In Chains“ špatná deska. Album má naprosto neopakovatelnou atmosféru a spoustu vynikajících skladeb, z nichž některé je možné dokonce označit za jakési dekadentní hity. Třeba pseudo-ploužák „Heaven Beside You“, který ve slokách jede jako bluesová písnička, ale v druhé části refrénu se zkroutí do zvláštní kakofonie, ze které tryskají znepokojující melodie kytar a hlasů. Kromě Staleyho se jako zpěvák na albu poměrně dost angažuje i Cantrell, vytváří zajímavý protipól Layneho vokálu a musím říct, že kombinace melodií a jakýchsi odevzdaných deklamací, pro tuto desku naprosto typických, má něco do sebe a působí hypnotickým dojmem. Jako na talíři to máme třeba v úvodní skladbě „Grind“, kde se hlasy obou muzikantů vznášejí nad ultra těžkými riffy, všudypřítomným wah-wah efektem a kvílivým sólováním. Dusivou atmosféru písně ještě umocňuje temný videoklip, kde se v divokých barvách Jerryho obličej křiví v bolestivých grimasách, Layne zírá do nicoty a na pozadí jakýsi schizofrenický stařec táhne na vodítku třínohého psa. Ten se objevuje i na obalu desky, které se proto mezi fanoušky přezdívá „The Dog Album“ nebo "Tripod“.



K albu byly vydány celkem tři singly, kromě výše uvedených dvou skladeb také k „Again“ - dalšímu zničujícímu monstru, kde kapela v jakémsi duševním vyšinutí přehrává poměrně jednoduché motivy, ale prolívá je nepříjemnými ruchy a vokály jako z jiné dimenze, planetě Zemi nepříliš přátelské. Podobnou náladu mají i industrializovaná „Brush Away“, totálně bahnitá „Sludge Factory“ nebo hluboce podzemní „Head Creeps“, při které si člověk říká, kolik minut téhle skvělé, ale šíleně skličující muziky je ještě schopen vydržet. A to je trochu problém téhle desky – dvanáct skladeb o celkové délce víc než hodinu je až moc! ALICE IN CHAINS tady trochu přepálili hrací dobu a v poslední třetině alba se navíc nápady hodně ředí, takže i když je chorobná atmosféra naprosto uhrančivá, považuje člověk skoro za vysvobození, když na konci zazní optimističtěji naladěná bluesovka „Over Now“.


Třetí album ALICE IN CHAINS je tak nahrávkou v podstatě jen pro příznivce nejtemnější hudby nebo pro skalní fanoušky kapely. Díky dlouhodobé rotaci AIC v médiích se desky prodalo přes tři miliony kusů, ale opravdu bych chtěl vědět, kolika kupujícím se skutečně líbila. Spíš si dovedu představit ty vyděšené obličeje, které si album pořídili, protože „jsou to hvězdy z MTV“ nebo protože se v bulvárních časopisech psalo o jejich zpěvákovi. Zrovna tak absurdní mi přijde, že právě temné hymny „Grind“ a „Again“ byly nominovány na cenu Grammy. Mezi všemi těmi modelkami, televizními hvězdičkami a limuzínami s červenými koberci musely být vážně jako pěst na oko!


Na závěr mohu říct, že i když je album tak neuvěřitelně depresivní, spolu s „Dirt“ ho mám ze všech Staleyho desek nejradši. Je to ultimátní nahrávka, která je pro spoustu lidí asi neposlouchatelná, dokázala ale určitý směr v hudbě a jednu specifickou uměleckou náladu dotáhnout do naprostého extrému, za který už to nejde dál. Vlastně jde – jsou tam už ale jenom náhrobní kameny !!!



13.08.2019Diskuse (70)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

Alda
17.08.2019 21:15

Paráda super pochvala!
Prozkoumej prosím ještě VECTOM :-)

 

Stray
17.08.2019 17:10

Alda: Mám ve výhledu prozkoumání (připomenutí - slyšel jsem to naposled někdy v roce 1990) tří "legend staré éry" - BULLDOZER, RAZOR, NECRONOMICON!!! :-)

 

Alda
17.08.2019 08:05

Já si dal starý dobrý DE thrash, konkrétně TANKARD - Zombie Attack, NECRONOMICON - Necronomicon a DEATHROW - Raging Steel... i po těch 30 letech je to paráda... hlavně ten NECRONOMICON!
DarthArte - už jsi se dostal k těm Scorpions???

 

DarthArt
16.08.2019 22:51

Jinak sjíždím starý dobrý hitovky typu ASH, Zombie CRANBERRIES, Ironic MORRISSETKA ... a chce se mi lapnout do ruky kytaru ... a zas zjistit, že to nemám dělat :) !!!!

 

Pekárek
16.08.2019 21:41

Jo, pusť si zatím Octavarium.

 

Pekárek
16.08.2019 20:58

Tak jo, napíšu pár novinek a do konce roku zkusím jejich debut:)

 

DarthArt
16.08.2019 20:28

Tak třeba brzy !!! DT jdou mimo mě, potřeboval bych nějakou motivaci :)

 

Pekárek
16.08.2019 20:14

DT byli jednou z mých srdečních záležitostí, zpětný pohled na nějaké desky by mohl být zajímavý. Tak třeba někdy:)

 

DarthArt
16.08.2019 16:07

"Voodoo" jsem úplně zapomněl .... dobrá, asi máš pravdu, ještě to promyslím :)

 

Fenris 13
16.08.2019 15:28

DarthArt: Teda chlape, jestli u KD nepřisadíš po The Graveyard ještě Voodoo a House Of God... Puppet Mastera bych oželel, stejně tak Abigail II a Give Me Your Soul. Ale hlavně Voodoo je naprostá pecka, stejně dobrá jako Hřbitov...