Last Hardrock Outsider

WARRIOR SOUL - Spáleni v plamenech revoluce (profil)

Kdysi to byla velmi zvláštní, neklidná a drogovými dýchánky opředená kapela, tihle WARRIOR SOUL. Rozvolněná nálada přelomu osmdesátých a devadesátých let dávala ve Spojených státech mnoho prostoru různým nespoutaným existencím k vlastní umělecké realizaci a velkohubý vůdce Kory Clarke vždy patřil přesně k těmto typům, jenž se snažili v tehdejším obnovitelském klimatu nových rockových revolucí (a rovněž tužeb po jakýchsi očistách) stůj co stůj prosadit, a využíval k tomu všemožných berliček v podobě halasných koncertů, skandálů a co nejnápadnější agitační rétoriky, která v sobě pojímala řadu sociálně a politicky orientovaných témat, povětšinou mířených proti americkému systému, kterému tehdy udávala směr politika prezidenta George Bushe staršího a jeho Republikánské strany. Z dnešního pohledu se zdá být právě taková rebelie poněkud přežitá, přeci jen se toho ve světě (a nejen v tom hudebním) hodně změnilo. Svůj dost možná hodně přihrávaný donkichotský souboj Clarke nakonec nevyhrál a vše co zůstalo po nažhavené newyorské kapele, dnes mimochodem znovu po letech opětovně koncertující po klubech, bylo pět povedených řadových alb vydaných v první polovině devadesátých let, které si zde připomeneme.


 

 

WARRIOR SOUL byli založeni právě Korym Clarkem na počátku roku 1988 v New Yorku jako úderná rock´n´rollová jednotka mísící ve své hudbě vlivy přicházející jak z metalové scény, tak z oblasti punku a částečně i rockové alternativy. Zkrátka a dobře šlo o dravý band, který se z počátku jevil jako protipól k usazené hair-metalové produkci, které bylo tehdy všude přespříliš a byla vítaným terčem všemožných prapodivných snaživců hlásajících opravdovost a návrat k podstatě rocku. Dost možná Clarkeovi trochu scházela originalita a přirozená lehkost kalifornských bláznů JANE´S ADDICTION, nicméně i tak do devadesátých let jeho kapela vstoupila po podepsání smlouvy s vydavatelstvím Geffen jako jedna z největších nadějí nadcházející desetiletky. Zvláště pak když trend hovořil pro příklon k pouličnímu zvuku a celkově garážovejšímu provedení rockové hudby. Z toho důvodu bylo možné právě WARRIOR SOUL považovat jako jednu z těch starších kapel, snažících se o proniknutí do mainstreamovějších vod a o celkové změny v chápání rocku pro žebříčky. Jak již dávno víme, průlom jim nikdy nevyšel. I když na druhou stranu chápu, že v dnešní době, kdy jsou karty už dávno rozdány a ti co jsou dnes u kormidel, u nich budou asi až do svého důchodu, dost možná i déle, se podobné žabomyší války mezi alternativou a mainstreamem zdají jako prkotina, ale tenkrát ještě šlo v popularitě na hardrockovém a metalovém prostoru o tvárné téma, kdy nikdo neměl na pět let dopředu nic jistého.

 

 

Spolu s Clarkem tvořili původní sestavu baskytarista Pete Clanahan, kytarista John Ricco a také bubeník Paul Fergusson. Energický debut „Last Decade Dead Century“ vydaný již v průběhu roku 1990 byl metalovým výletem s příchutí psychedelie, který právě kvůli Koryho textům zaváděl posluchače hluboko do světa jakéhosi frustracemi udolávaného jedince toužícího po permanentních společenských změnách. Desce nescházela čerstvost a zdravý zápal, což bylo stvrzeno několika vynikajícími skladbami jako „I See The Ruins“, „Trippin´On Ecstasy“ nebo „The Losers“. Vynikající zvuk plný nabroušených kytar, hromovládná agresivní rytmika a Koryho agitační vokál deklamující nad úpadkem naší planety, to vše bylo k nalezení na prvotině kapely, o které šly do světa ty nejhorší zákulisní zvěsti vzešlé z oparu drogového kouře. Tvorba WARRIOR SOUL však působila v závěru éry natupírovaných pimprlat jako čerstvá voda. Kritici v době vydání album vynesli, fanoušci ne až tak docela. 


 

 

S druhou deskou „Drugs, God And New Republic“ (1991) se ukázalo, že skladatelská forma nadějné kapely ani trochu neklesá, takže zhruba shodný výsledek jako v případě prvotiny byl produkován Geoffem Workmanem. Deska přesvědčila vydavatelství k tomu, aby stále ne úplně zviditelněným buřičům dala šanci i v budoucnosti, byť ti se svéhlavě stále bránili hodnějšímu vyznění. Textově zůstalo vše při starém a boj nespokojeného jedince proti uniformitě a odlidštěnosti přetechnizované společnosti pokračoval, čehož důkazem byly další skvělé skladby jako „Rocket 88“, „Jump For Joy“, „Hero“ a předělávka „Interzone“ od post-punkových Britů JOY DIVISION. Stále ještě ne úplně docenění WARRIOR SOUL však měli na své straně koncerty, které vždy patřily k velkým zážitkům a Newyorčané prostřednictvím nich přeci jen dokázali své věrné získat na svou stranu. Navíc se nebáli jít tomu štěstíčku taky trochu naproti, a to když získali místo v předprogramech vyhlášených show takových hvězd, jakými byli v roce 1991 METALLICA nebo DANZIG. Fergussona nicméně za bicími brzy střídá Mark Evans.

 

 

V té době přichází na scénu obrovský boom kapel ze Seattlu vyžívajících se v negacích a životní zatrpklosti. A přes konsternované nadšence z WARRIOR SOUL se onen proud nových anti-hrdinů rázem převalil jako japonská tsunami a vlastně poněkud nespravedlivě (Co je v hudbě/ životě spravedlivé?) je odsoudil do role pouhých statistů, kteří se sice snažili bouřit o pár let dříve, a i když skvěle ovládali své nástroje, měli dobré skladby a jejich koncerty patřily k nejlepším, úspěch je na rozdíl od kapel jako SOUNDGARDEN, NIRVANA a PEARL JAM minul. V čem tedy vězel mnohem menší úspěch Clarkovi party oproti kostkovaným košilím? Dost možná za to mohla zpěvákova velkohubost a neschopnost diplomatické komunikace s vydavatelem, dost možná přílišné tlačení na pilu a sebestředné vyznění jejich písní, každopádně nelze říct, že by nebyli ve správný čas na správném místě (Geffen). Ovšem stalo se to, že lidé si je nakonec za své generační vůdce nezvolili. A tak zatímco rok předtím Clarke nasraně v časopisech spílal, že se měl dávno přestěhovat z rockově jalového New Yorku do slunné Kalifornie, teď jakoby mu připadal osvěžující jemný deštík příznačný pro procházky v ulicích Seattlu. Což potvrzovaly sice dobové rozhovory, ale k dobru dotyčného nutno přičíst, že hudební výraz neměnil.


 

 

Kapela se však nevzdávala a brzy vyrazila na turné (v předprogramu QUEENSRŸCHE), které však nesplnilo očekávání, protože je jaksi publikum přicházející na hlavní hvězdy vůbec nepobralo. Vždyť kdo by také chtěl před podobnou hardrockovou kapelou pro fajnšmekry koukat na uřvaný rock´n´roll s morrisonovsky rebelantským postojem, oscilujícím mezi hutným metalickým punkem a psychedelií? V roce 1992 však vychází třetí a vynikající deska „Salutations From The Ghetto Nation“, která vznikla ve studiích Electric Ladyland a WARRIOR SOUL na ní shrnuli všechny své přednosti prezentované už na prvních dvou albech. Přestože deska obsahovala vygradované zvukové bouře jako „Love Destruction“, „Shine Like It“, „The Ghetto Nation“, punkové nářezy „Punk And Belligerent“, „Ass Kickin´“, nebo rozvolněné polobalady „Golden Shore“ a „The Fallen“, a platila za dosud nejlepší ukázku jejich stylu, znovu se nejednalo o žádný průlom, takže si kapela záhy uvědomila, že jim vlna grunge vzala vítr z plachet. Kory ve své době vinil vydavatelství a management ze špatné propagace a to ještě o poznání důrazněji, než tomu bylo dvě sezóny předtím, a tak bylo předem jasné, že narychlo složené čtvrté album „Chill Pill“ (1993) bude tím úplně posledním vydaným pod křídly Geffen. Celková mlhavost a rozvláčnělost čtvrté desky nebyla v porovnání s předchozím materiálem vůbec přirozená a leckomu přišlo na mysl, že se WARRIOR SOUL už chytají posledního stébla a snaží se svést alespoň na vlně dobové alternativy. Ani turné v tandemu s FREAK OF NATURE, v té době nové kapely Mikea Trampa (zpěváka ex-WHITE LION), nezaznamenalo větší úspěch, brzy tedy došlo na očekávaný odchod od Geffen.

 

 

V roce 1994 dochází k podpisu smlouvy s Music For Nations a rovněž k dvěma personálním změnám. Bubeníka Marka Evanse a kytaristu Johna Ricca tak nahrazují Scott Dubios a Alex Arundel. Krátce nato vychází poslední řadové album „Space Age Playboy“, které bylo ze všech dosavadních počinů jasně nejchytlavější a bylo tak pravým opakem k předchozí desce „Chill Pill“. Dojem z minulého alba se zde kapela snažila napravit příklonem k jistotám typu MOTÖRHEAD, THE ALMIGHTY a všem dalším rock´n ´rollovým psům, co měli vždy od začátku o své hudbě jasno. Desce ona přímočarost a chytlavost však nic neubírá z kouzla a staví na energii, tvrdosti a nasazení. Punk je zde cítit o dost více než u všech předchozích počinů, ale i přesto lze o nahrávce říci, že patří k tomu nejlepšímu, pod co se kdy Kory Clarke podepsal. Velmi optimistickou a nekomplikovanou desku ženou kupředu nesmlouvavé kytary a snadno zapamatovatelné refrény z ní naopak dělají záležitost takřka bezstarostnou, což byl oproti starší tvorbě poněkud rozdíl. Největší pecky měly názvy jako „Generation Graveyard“, „Star Ride“, Television“ nebo „Let´s Get Wasted“. Kapela je brzy odměněna vystupováním na všech významných festivalech včetně prestižního Dynama Open Air v Eindhovenu v roce 1995, kde hostuje po boku takových hvězd tehdejší scény jako TYPE O NEGATIVE, BIOHAZARD nebo MACHINE HEAD. Když v roce 1996 oznamují WARRIOR SOUL rozpad a to souběžně s vydáním kompilace rarit a nevydaného materiálu - „Fucker“, dost možná to je pro mnohé překvapení, při detailním průzkumu jejich cesty a všech neblahých zkušenostech a marných bojích s tím souvisejících, to však bylo vcelku pochopitelné.

 

 

 

Připomínku na tuhle kapelu jsem zde vystavil na základě skutečnosti, že WARRIOR SOUL už nějaký ten měsíc znovu koncertují, což se sice dělo v průběhu těch uplynulých dvaceti let v krátkých intervalech několikrát a nikdy to nevedlo k trvalému usazení na scéně, nicméně i tak je to pozitivní informace, vždyť každá kapela proslulá podobnou energií jako WARRIOR SOUL, by měla být vždy vítána s otevřenou náručí. Závěrem je třeba ještě dodat, že Kory Clarke v roce 1999 postavil krátkodechý band nazvaný podle poslední řadovky, tedy SPACE AGE PLAYBOYS, a jediná jeho deska „New Rock Underground“ však díru do světa neudělala, ačkoliv byla tehdy samotným autorem označována jako - punkem střižení GUNS N´ROSES nového věku. Velké množství punk rockových a garážových formací, které přišly na svět v 21.století, však má tuhle bandu mezi svými vlivy, alespoň tahle revoluce jim tedy vyšla.


20.09.2016Diskuse (10)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
21.09.2016 20:42

Ano, "Flesh and Blood" (1990) je nejlepší album od POISON.

 

Imothep
21.09.2016 20:25

spajk: AIC bych nebral jako typicky priklad grungeove kapely, byli mnohem vic hard rock a do pytle grunge je hodili hlavne proto, ze byli ze Seattle. Add Jason Becker: jiste byl to kytarista - logicky ho znali predevsim kytaristi. Ale toto neomlouva autora, ktery se stavi do pozice redaktora. Kdyz vim o necem hovno, tak o tom nepisu. Autor ale neco znat musel, protoze tam byl citit ten nadech prirovnani ke starsi, resp. radove tvorbe.

 

spajk
21.09.2016 20:15

Imhotep: já se o hudbu zajímám přes 30 let a že existuje nějakej Jason Becker jsem se dozvěděl nedávno, jak šla na Facebooku ALS výzva. To bych mu nevyčítal. Beckera znali především kytaristi.

 

spajk
21.09.2016 20:12

Pro mě by AIC nemusely existovat :-) Měl jsem kazetu MTV unplugged a kdysi koupil opěvovanou desku Dirt. V hlavě mi zůstala jen akustická Down In a Hole. U mě to mají grunge kapely těžké :-) Vzal jsem na milost jen PJ a SGDN. Na druhou stranu se na profil těším, třeba mě to nalomí a změním názor. Minimálně si jejich desky poslechnu, to mě nezabije. Ad Poison, vidím jejich vrchol v roce 1990.

 

Imothep
21.09.2016 20:07

add dodatek k Jason Becker: Jednalo se samozrejme o stare demosnimky z obdobi kolem Cacophony(cca 1987 - 1989). V dobe kdy ta kolekce vysla(1999) uz se nemohl v podstate vubec hybat a ani mluvit. Ty demosnimnky byly samozrejme hudebne v poradku(jednalo se z podstatne casti o kratke uryvky nebo napady, ktere se nasledne ve finalni podobe objevily na deskach Cacophony, ale bylo tam tusim i par nepouzitych kousku), akorat byly proste toceny v domacich podminkach na prenosny 4 stopy magnetofon. Vzhledem k technickym moznostem te doby se to proste projevilo na zvuku. Ale jak uz jsem psal, nejednalo se o regulerni radovku.

 

Imothep
21.09.2016 19:51

Heavy World byla strasna zalezitost, aspon teda v dobe, kterou znam ja, kdy recenze psal pouze Holecek sam. Neupriam nikomu snahu a je mi jasne, ze casove i financne to nebylo jednoduche, ale vysledek byl tak nejak po Cesku = ani ne na pul. Korunoval to "recenzi" na desku Jasona Beckera - Raspberry Jams slovy jakoze: "Jasone, Jasone, slabota, mas prece na vic nez toto".....hmmm, jenze Jason tou dobou uz byl skoro 10 let na voziku(ALS, forma roztrousene sklerozy, kterou mu diagnostikovali kolem roku 1990) a tahle deska byla vlastne kolekce jeho domacich demo snimku a mela mimo jine slouzit jako zdroj financi na lecbu. Toto vsechno byly verejne znama a snadno dohledatelna fakta. Za tento fail by mel byt HH zbaven svepravnosti. Add POISON? Co? Provar to bylo vsechno krom desek Native Tongue a Crack a Smile :oD. Add Alice in Chains, souhlas, jedna z nejdulezitejsich kapel poslednich 25ti let, tedy az do roku 2002, kdy bylo jasne, ze uz je konec. To co nasleduje pote odmitam akceptovat jako AIC.

 

Stray
21.09.2016 17:57

Nepsal. Zkrátka jenom můj článek vyšel v úplně posledním čísle, co pod názvem Heavy World vyšlo. Vlastně jsem si ten časopis ani nikdy nekoupil, takže vůbec nevím o co jako šlo, prostě jsem jen v určitý době dostal příležitost něco tam napsat. POISON - no já bych se stejně věnoval jenom éře do "Crack a Smile", pak to nemá cenu ty šaškárny a stopadesátý koncertní reuniony. GALACTIC COWBOYS jsem v životě neslyšel, znám jen název, takže z toho určitě nic nebude. ALICE IN CHAINS rozhodně důkladně proklepnu, pravděpodobně hned do měsíce. Dle mého jde o jednu z nejdůležitějších rockových kapel posledního čtvrtstoletí.

 

spajk
21.09.2016 17:47

Jsi psal pro Holečka :-) to byl dobrej časopis. On psal recenze ve verších někdy :-) Já tam rád četl recenze Dana Frimla. Od té doby jsem jeho osobu nikde nezaregistroval. Asi na to hodil bobek. Škoda, psal pěkně, sice o Vágnerech, ale mělo to hlavu a patu. Špatný nebyl ani pakostův Top Rock. S tím zvukem mi tam možná podvědomě skočili Endless Nameless od Wildhearts, to byl plech neskutečnej. Jinak si piš, co chceš. V klídku, no stress. Almighty jsou cool, MM jsem nikdy neposlouchal. AIC taky ne. Ono psát o Poison asi nebude žádnej med. Prvních 5 desek bomby a pak velikej komerční a kvalitativní propad z kterýho se dodnes nevzpamatovali. Já si koupil lonskou Michealsovu solovku True Grit nebo jak se to jmenuje, ta se mi líbí hodně. V budoucnu by se tu mohli objevit třeba američtí Galactic Cowboys, to bude tvoje parketa, je to metal, žádnej uhejkanej Vágner. V mládí jsem měl originál kazetu Machine Fish a byla to slušná muzika. Tak hodně zdaru a chutě.

 

Stray
21.09.2016 15:35

spajk: Dík za příspěvek. No WARRIOR SOUL moc plechovej zvuk neměli, myslím že nazvučený byli v pohodě, byli prostě tak nějak přirozenější a opravdovější než třeba kapely jako WARRANT, to jsem tím chtěl říct. Srovnání s THE CULT dle mého není špatné. Mám teď zrovna chuť na podobnou hudbu a tak v mém výhledu retra figurují THE ALMIGHTY nebo MONSTER MAGNET, jejichž profily určitě vzniknou, hodně mám poslední měsíc chuť na ALICE IN CHAINS, kde bych to viděl na nějakou tu recenzičku starších alb, no a pak znovu ten hair-metal, tam furt na tu chuť čekám, každopádně na řadě pelotónu jsou BON JOVI, POISON, CINDERELLA a TESLA a momentálně to vypadá asi nejblíže na POISON, ale chuť zatím moc neni. Hele, teď ten poslední článek HELSTAR, asi je to na něm viděl, ale tohle je přesně ten typ článku, kterej vzniknul rutinně, jen aby nějakej článek byl, ale takhle ty stránky dělat nechci. musim se nějak vyhrabat z té díry a začít psát s chutí, WARRIOR SOUL už vznikal před dávnými a dávnými dobami (dokonce vyšel v mnohem horším podání v roce 2000 v Heavy Worldu jako můj osamocený tiskovinový debut) :-) a nyní jsem ho jen osolil a opepřil, prostě trochu zlepšil.

 

spajk
20.09.2016 17:00

Byly časy, kdy jsem víc kupoval než poslouchal. Desky Warrior Soul stávaly tehdá do stokoruny, tak jsem pořídil kompilačku Classics. Ťuknul jsem pár songů a desku založil s tím, že je to docela dobrý a někdy si to musím poslechnout. Samozřejmě jsem poslechl hovno :-) Ale garážovej plechovej sound si pamatuju až moc dobře. To máme my milovníci pomp rocku a košatých aranží rádi...Takže díky autorovi za připomenutí této v Čechách ne příliš známé kapely. Díky i za zmínku o Freak of Nature, kteří by si zasloužili článeček. Dvě a půl desky co vydali by nezabralo tolik času.