Last Hardrock Outsider

SOUNDGARDEN - Prameny života a smrti 2/2 (1993 -1997)

Počínaje jarem roku 1992 se SOUNDGARDEN stali jednou z nejsledovanějších rockových kapel světa. Hudební vkus fanoušků metalové hudby se totiž tehdy změnil zhruba stejně jako svěží tvář mladé dívky v grimasu staré babice. Kromě nich však dostalo šanci i mnoho jiných, do té doby výhradně nezávislých, klubových kapel. Byla to zkrátka velmi hektická doba, kdy se všechno do té doby platné a neměnné obrátilo na ruby, a ten kdo přišel s pravou a potřebně originální nahrávkou v nejlepší možné chvíli, bral zkrátka všechny trumfy. Po úspěších alba „Badmotorfinger“ následovala několikanásobná účast na putovním festivalu Lollapalooza, jehož organizátorem byl jistý Perry Farrell - podivínský frontman tenkrát čerstvě rozpadnutých JANE´S ADDICTION. Ten po odchodu ze své původní kapely věnoval svůj čas (kromě dalšího hudebního projektu PORNO FOR PYROS) zejména vybudování tohoto potulného avantgardního cirkusu, který se stal na několik let dopředu megalomanským festivalovým svátkem pro hledače nových inspirací v rockové muzice a nejen tam.


 

V roce 1994 došlo konečně na dlouho očekávaného následovníka předchozího fenomenálního díla. Novinka nesla název „Superunknown“ a představovala ještě propracovanější ódu na rockovou opravdovost. Přes jistý úbytek agrese představovalo album naprostý vrchol tvorby SOUNDGARDEN a nakonec se také stalo jejich komerčně nejúspěšnějším dílem, což bylo přisuzováno zejména skutečnosti, že se skladba „Black Hole Sun“ prosadila do celosvětových hitparád. „Superunknown“ je však velmi pestrou a aranžérsky vyváženou deskou, která rozhodně není jen o jedné známé písni, naopak, myslím že je jen málo alb, co na ploše více než sedmdesáti minut ani na chvíli nenudí. Jde o naprosto strhující a ve své době velmi moderní rockové album, beroucí si svoje vlivy od legend dávné minulosti, takže kromě BLACK SABBATH (zmiňovaných i u minulých alb) zde docházelo stále častěji na inspirace legendárními LED ZEPPELIN, ovšem i na občasné skluzy ke tvorbě pozdních THE BEATLES. To vše bylo prostoupeno stále hustějším oparem psychedelie, která však nikdy nevyrašila nad rámec určité dekorace a nikdy nenabourávala hladký poslech písníBarvitá a stylově poměrně různorodá deska se vykazovala zejména přesilným skladatelským vkladem a přes své diskutabilní visačky „alternativní rock“  nebo „grunge“ neztrácela nic ze své atraktivity a určité hitové přitažlivosti.

 

Ze skladeb umístěných na „Superunknown“ nakonec není zas tak lehké vybrat opravdu nejzdařilejší, protože řada z nich doslova atakuje hranici čisté geniality, takže počínaje riffy úvodní „Let Me Drown“, konče nervními tóny závěrečné „She Like Surprises“, máme zde co do činění s dílem jaká nevychází každý rok. Nejznámější položkou je bezesporu již výše zmíněná „Black Hole Sun“, ale záleží na každém, co si zde najde, protože v tomto pestrobarevném kotli je opravdu z čeho vybírat. Zatímco titulní flák je divokou metalovou bouří a „Fell On Black Days“ depkoidním zhudebněním slova „grunge“, pak „Head Down“ pluje ve snovém hippie oparu. Mám za to, že záběr i dopad tohoto alba, které tenkrát produkoval Michael Beinhorn, a které tak v konečném zúčtování představuje jakousi surreálně pestrou koláž rockové hudby první půle devadesátých let, je i z dnešního pohledu obrovský. Osobně upřednostňuji spíše pomalu gradující monstra typu „Fresh Tendrils“, „Limo Wreck“ nebo „The Day I Tried To Live“, které zde tvoří silný střed desky, před tak trochu punkově uchopenými divočinami typu „Spoonman“.

 

I když v roce 1995 došlo na druhou cenu Grammy, tentokrát právě za album „Superunknown“, působila kapela stále jako čtveřice správňáků, co stojí pevně nohama na zemi a ví odkud vzešla a kam směřuje. Celý svůj boom ještě přikrmovala vtípky, na téma vlastní ochranky doprovázející členy kapely na každém kroku, a sice v tom smyslu, že bodyguardy SOUNDGARDEN využívají nikoliv proto, aby je chránili před dotěrným okolím, ale naopak, aby okolí chránili před neposednými členy SOUNDGARDEN. Introvertní Kim Thayil se však nikdy netajil svým odporem ke všemu co přináší svět mediálně zviditelněné rockové hvězdy, takže tu a tam opravdu došlo k několika fyzickým potyčkám s dotěrnými novináři, případně s nějakými neukázněnci z řad fanoušků. V té době by se nikdo nenadál, že albový počin následující bude rovněž jejich posledním na dlouhá léta dopředu (konkrétně na šestnáct let), protože právě tehdy kapela stanula na svém absolutním komerčním a tvůrčím vrcholu.


Deska „Down On The Upside“ vydaná na jaře roku 1996 byla znovu velmi dobře přijatá, byť již nepůsobila tak nespoutaným a divokým dojmem jako alba, která jí předcházela. Patrný byl přesun ke komornějším písňovým polohám a častějším vlivům šedesátkové psychedelie, která se dílem linula jako omamná mlha horkým odpolednem stráveným uvnitř severoafrické čajovny (psycho výlet „Applebite“). Kapela se zkrátka nezřekla touhy nadále rozvíjet svůj styl. „Down On The Upside“ působí znovu svěže, různorodě, a tak po všech stránkách plynule navazuje na „Superunknown“. Nalezneme zde tedy jak vlivy pozdních THE BEATLES, ale rovněž THE WHO, nebo již tradičně majestátní prvek LED ZEPPELIN.

 

Songy „Pretty Noose“, „Burden In My Hand“ a „Blow Up The Outsider World“ dnes patří do zlatého fondu tvorby SOUNDGARDEN a představily kapelu schopnou se po všech stránkách vyvíjet. O to větší šok způsobila zpráva, která přišla jen pár měsíců po prvním a prozatím jediném koncertě této kapely na našem území (stalo se tak v říjnu roku 1996 v natřískané Malé sportovní hale v Praze na Výstavišti a byl jsem u toho), a sice, že se SOUNDGARDEN hned zkraje roku 1997 rozpadají. Fanoušci spekulovali o pravých důvodech rozchodu jejich idolů, takže ať už tu nakonec byly jisté problémy s návykovými látkami (Ben Shepherd), nebo rozdílné názory na směřování své další tvorby, jedno je jisté – kapela odešla na vrcholu a pokud svůj rozpad tenkrát prezentovala jako uměleckou vyčerpanost, nebyla zřejmě až tak daleko od pravdy.

 

 

Píše se počátek roku 2010. V té době Matt Cameron již přes deset let bubnuje u spřízněných PEARL JAM a Chris Cornell má naopak na svém kontě několik sólových alb (za opravdu solidní považuji jen to první - „Euphoria Morning“ z roku 1999) i několikaleté účinkování v superkapele AUDIOSLAVE (tři alba), ve které působil po boku trojlístku levicových agitátorů z RAGE AGAINST THE MACHINE, aby se mimo jiné rovněž podílel na nazpívání ústředního songu pro další pokračování série o Agentu 007 –„Casino Royale“. Hudební svět náhle zasahuje první zpráva o tom, že se někdejší legenda grunge, kapela SOUNDGARDEN, dává po třinácti letech nečinnosti dohromady. Zpočátku sice jen kvůli návratovému turné, které mělo připomenout dvacetileté výročí vydání legendárního alba „Badmotorfinger“, později však čtveřice potvrdila pokračování i co se týče studiové práce a následně vnesla do budoucnosti trochu světla informacemi ohledně příprav nového alba, kterému se nakonec dostalo názvu „King Animal“. Deska vyšla v říjnu 2012, ale významnou stopu SOUNDGARDEN v historii americké metalové hudby nepotvrdila. Čas tedy nejlépe ukáže, jak se věci kolem nich dále budou vyvíjet, každopádně koncerty na podporu návratového alba jsou zcela vyprodané a vše se zdá, že jede nejlépe jak má.


08.02.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz