Boomer Space

MAD SEASON - Above

Když se člověk zpětně dívá na dobu, kdy v Seattlu a okolí vznikala nejlepší grungeová alba, uvědomuje si, jak málo lidí celý tenhle fenomén vlastně vytvářelo. Členové těch důležitějších kapel byli většinou kámoši, vzájemně si vypomáhali na deskách nebo dokonce zakládali boční projekty, protože si spolu chtěli zahrát. Některá jména se pak objevují průběžně v celé historii stylu a jsou přítomna na mnoha klíčových deskách – třeba kytaristu Stone Gossarda a basistu Jeffa Amenta najdeme v sestavách GREEN RIVER a MOTHER LOVE BONE nebo v projektu TEMPLE OF THE DOG, kde se sešli vlastně všichni pozdější stálí členové PEARL JAM. Mezi nimi samozřejmě i kytarista Mike McCready, který nás ale dnes bude zajímat kvůli úplně jinému projektu – kultovním MAD SEASON !!!


Protože se pohybujeme ve světě grunge, nebude až tak překvapivé, že se dějiny téhle kapely začaly psát v protidrogové léčebně. Odvykací sanatorium se stalo místem setkání Mika McCreadyho s bluesovým baskytaristou Johnem Bakerem Saundersem, kteří si hudebně sedli a domluvili si společný projekt. Po dokončení terapie se pustili do díla, přidal se k nim bubeník SCREAMING TREES Barrett Martin a mikrofon dostal do ruky hvězdný Layne Staley z ALICE IN CHAINS. Ten se také zmítal v drogových problémech a McCready se domníval, že kdyby se tenhle jeho kamarád dostal mezi už „vyčištěné“ muzikanty, mohl by se také vymanit ze spárů fetu. To byla sice naprosto mylná představa, zato se ale zrodila výjimečná partička, která měla dát světu jednu z nejvýraznějších grungeových nahrávek vůbec. Kapela si začala říkat GACY BUNCH, finálně ale byla pojmenována MAD SEASON – podle jistého období roku, ve kterém rostou halucinogenní houby. Skupina si tak přímo do štítu vepsala ono všudypřítomné „seattleské prokletí“ a jako by předznamenala svůj budoucí tragický osud. Zatím ale nepředbíhejme.



Hudební materiál MAD SEASON se rodil rychle a naprosto přirozenou cestou, především během uvolněných jam sessions ve zkušebně a na koncertech. Skladba „Artificial Red“ například vznikla přímo během improvizace na pódiu kultovního seattleského klubu Crocodile. V zimě 1994 pak byl pohromadě dostatek materiálu a kapela se odebrala do studiu Bad Animals, kde pod taktovkou producenta Bretta Eliasona spolu s několika hosty natočila album „Above“. Celá práce byla velmi rychlá a za pouhých deset dní měli muzikanti své party hotové.


Charakterizovat hudbu na „Above“ není úplně jednoduché. Dá se asi říct, že se v nahrávce míchají styly, kterými projde typický severoamerický muzikant – rock, country, jazz a hlavně blues. V takhle širokých mantinelech se pohybuje většina písniček, i když pokaždé v jiné náladě a intenzitě. Třeba úvodní „Wake Up“ je typická bluesovka s psychedelickým nádechem, která patří do nějakého zaplivaného baru ve čtyři ráno na předměstí. Pro milovníka podobných věcí určitě pohlazení po duši, dokud si neuvědomí, že jde vlastně o žalozpěv narkomana nad drogovým osudem, ze kterého by se rád probudil. Podobná negativistická témata se řeší i v dalších skladbách, které hlavně v první polovině desky zní opět převážně bluesově – v „X-Ray Mind“ se tenhle vznešený styl míchá s world music a hard rockem, v „I´m Above“ hudebníci fantasticky kombinují bluesově odevzdané pasáže s napálenými rockovými sekvencemi a z refrénu jakoby prosakovali i liverpoolští BEATLES. Jakýmsi referenčním kouskem celého alba je klipovka „River Of Deceit“, která strukturou i náladou potvrzuje, že MAD SEASON jsou především improvizací duševně spřízněných muzikantů, kteří naprosto svobodně a instinktivně zaznamenávají to, co z nich právě leze.


Aby ale nedošlo k omylu – MAD SEASON dokážou zahrát i pořádnou riffařinu. Třeba v „Lifeless Dead“, kde Staley nejvíc vplouvá do nálady domovských ALICE IN CHAINS a kde se v mezihrách i v refrénu střídají naprosto skvělé zádumčivé melodie. Druhá tvrdší skladba „I Don´t Know Anything“ je pak mojí nejoblíbenější věcí na albu. Temné, skoro až sabbathovské riffy prokládané flažolety, Layneho hypnotický vokál a Mikovo skvělé sólo zaflákané průmyslovými zvuky – tohle je přímo manifest grunge a kdyby po mně někdo chtěl, abych mu celý styl demonstroval na jedné písničce, pustil bych mu jednoznačně tuhle! McCreadyho genialitu si vychutnávám také v instrumentálce „November Hotel“, která z introvertního bluesování postupně vyroste až v mohutný bigbít plný melodických výletů, kytarových pedálů a zvukových stěn. Skvělá záležitost, kterou navíc neočekávaně střídá jemný psychedelický kousek „All Alone“, který by okamžitě mohl putovat na nějakou hipísáckou seanci. Všechny popisované styly vedle sebe fungují v naprosté symbióze a o desce „Above“ se nedá říct nic jiného, než že je prostě skvělá !!



Jenže každá idylka jednou končí a ve světě grunge obvykle tím nejhorším možným způsobem. Že se po pár koncertech členové MAD SEASON vrátili do svých domovských formací, to by nebyl takový problém. Daleko horší bylo, že se Staleyho drogová závislost vymkla z rukou a nedalo se s ním už dál počítat. Kapela tedy zvažovala angažovat Marka Lanegana ze SCREAMING TREES, který už předtím nazpíval několik pasáží na „Above“. Přijala i nový název DISINFORMATION, další kariéru a nové album už ale nedokázala zrealizovat. 15. ledna 1999 přišla zdrcující zpráva, že baskytarista John Baker Saunders se vrátil k heroinu, předávkoval se a zemřel! Z téhle rány se zbytek kapely nevzpamatoval a muzikanti se raději rozešli každý jiným směrem. Smrt původního zpěváka Layne Staleyho o tři roky později pak už byla jen skličujícím utvrzením, že MAD SEASON neměli ve hvězdách vepsáno víc než jedno – i když vynikající – album.


Zničující příběh skupiny ale ještě pořád nebyl u konce. Druhé album MAD SEASON se opravdu nikdy nekonalo, zato ale v roce 2015 přeživší členové kapely Martin a McCready odehráli své staré skladby ve velmi zajímavém provedení se seattleským symfonickým orchestrem a záznam vyšel i na albu pod názvem „Sonic Evolution“. Baskytaru tehdy odehrál Duff McKagan a o zpěv se podělilo několik vokalistů včetně Chrise Cornella, který v některých písničkách zní naprosto skvěle a byl by možná i dobrou náhradou za Staleyho. Jenže za dva roky i on zemřel! Stal se tak už třetím muzikantem ze sestavy MAD SEASON, kterého si odvedla smrt. Nevím jak vy, ale já už bych další chod kapely raději neriskoval...


20.08.2019Diskuse (40)DarthArt
lubor.lacina@centrum.cz

 

stefanos
14.09.2019 00:22

November Hotel je boží, to jsem se tenkrát rozešel s perspektivní babou , no nekup to

 

Prostě někdo
13.09.2019 00:12

Díky za objasnění názvu kapely.
Parádní souhra muzikantů.
Největší souhra je na to ten fakt, že muzikanti v této kapele sami zažívali svý období. Název kapely v té době, kdy se vymýšlel , v sobě má silnou metaforu.

 

Alda
28.08.2019 15:01

Je mi to jasné a děkuji za odpověď.

 

Stray
28.08.2019 14:57

Jasně že Tokyo Tapes 1978, to je autentictejsi záznam.

 

Alda
28.08.2019 14:34

To se těžko trumfuje, ale: 31 CD METALLICA a čtyři nebo pět DVD.
Prosím o Tvůj subjektivní názor: který živák máš raději? Tokyo Tapes x World Wide Live? I když si troufnu říct, že u Tebe to bude Tokyo, když máš LP, no a u mě je to "překavipě" World... :-)

 

Stray
28.08.2019 14:10

Já mám 11 cd SCORPIONS a jeden vinyl (2LP Tokyo Tapes). U JUDAS PRIEST se jedná o 19 cd, dvě nebo tři dvd a jeden vinyl (Firepower).

 

Alda
28.08.2019 12:19

Já začal s Defenders... a pak si postupně rozšiřoval obzory, fakt ale je, že jsem je nikdy až tak moc "nežral", v tom cca 84-85 všechny a všechno válcoval Metal Heart, Walls of Jericho a Branded and Exiled. Od Jidášu mám dle mého osobního názoru na originále tato jejich tři nej alba: British Steel, Turbo, Painkiller + nějaké pálenky z originálu včtně Ram it Down (půjčovna CD´s, cestou domů ofotit barevně obaly, "nahrát si to" a druhý den vrátit) však to znáš.
PS. Škorpíků mám dvacetdva originálních CD :-)))))

 

Stray
28.08.2019 09:40

Nostradamus mě fakt nebere. U J.P. jsem začal Painkillerem, to je nepřekonatelná jízda. Bylo to někdy v zimě 1990/91 kdy se ke mě ta hudba dostala, pak jsem si za dva roky v půjčovně cd sehnal ten 2CD výběr Metal Works a až následkem zjištění že i staré věci jsou super jsem si v roce 1993 doplnil všechny jejich alba. Do dnes považuji za klasická hlavně alba z let 1975-1990, přidal bych dnes ještě Firepower, ale jinak mám od nich všechno, z řadovek doslova úplně všechno. War Of Words je asi trošičku lepší deska než Jugulator, výrazně než Demolition, Angel of Retribution a trochu i než Nostradamus. Z klasických alb jí mám tak na úrovni Ram it Down.:-)

 

Alda
28.08.2019 09:30

Rozumím. Já koupeno de facto hned jak to vyšlo, takže k tomu mám jiný vztah, a v podstatě jsem myslel poměření s J.P. v té době - Jugulator apod. A teď mě napadá další "neshoda", pokud mě paměť neklame, máš rád/líbí se Ti Nostardamus (i když teď jsem kouknul a je to za 60%), já to fakt zkoušel, více poslechů, přes hiwi, sluchátka na kole, v autě... a ne, CD šlo pryč. Nejlepší Judas - Painkiller, a hodně rád mám i Turbo, ale k tomu jsem došel až časem - v době vydání měkké :-)

 

Stray
28.08.2019 09:07

Ale jo, ale že by jsem to řadil na stejnou úroveň co klasická alba JUDAS PRIEST? To opravdu ne. Mám to ve sbírce, koupil jsem to asi dvacet let po vydání (tedy 2013) a pustil si to dvakrát.