Last Hardrock Outsider

ALICE IN CHAINS - The Devil Put Dinosaurs Here

Jerry Cantrell se sice po úmrtí původního zpěváka ALICE IN CHAINS Layne Staleyho (ten zemřel v roce 2002 následkem mnohaletého užívání heroinu) dlouze rozhodoval, co a jak se svou už tenkrát dlouho spící kapelou udělá, ale nakonec u něho přeci jen zvítězila verze, podtrhující pokračování činnosti pod hlavičkou legendární seattleské čtveřice. Z dnešního pohledu to bylo dobré rozhodnutí. Důvodem k znovuobnovení ALICE IN CHAINS bylo rovněž nalezení adekvátní náhrady na post frontmana, kterou se po několika letech stal William DuVall, o němž trojice zbylých členů shodně tvrdí, že do jejich řad zapadl po stránce muzikantské i lidské. V roce 2009 tedy konečně došlo k realizaci comebackové desky „Black Gives Way To Blue“, která sklidila převážně pozitivní odezvu, a to jak z řad fanoušků, tak od hudebního tisku. Velmi tíživá a tvrdá nahrávka tehdy vycházela z toho nejlepšího, s čím kdysi dávno tahle zřejmě nejmetalovější z grungeových kapel přicházela na svých albech z počátku devadesátých let. Zvukově však bylo její hutnější a agresivnější pojetí přizpůsobeno požadavkům současné doby. Dnes je zde tedy (po dalších čtyřech letech) druhá nahrávka DuVallovské éry, která byla nazvána „The Devil Put Dinosaurs Here“.

 

Jaké dinosaury se nám to sem ten ďábel snaží nacpat sice nevím, ale o nahrávce můžu již teď směle říci, že se kapele znovu podařilo přijít s materiálem, který sebou nese typické znaky tvorby ALICE IN CHAINS jako jednotky s výsostně svojským pojetím rockové hudby, stojící kdesi na hranici mezi alternativním rockem a hutným americkým heavy metalem. Deska je znovu prvotřídně studiově ošetřena (zaštítěna prací čím dál známějšího a vytíženějšího Nicka Raskulinecze) a kapela na ní působí ještě o něco hypnotičtěji než kdy dříve. Zásadní rozdíl vidím v tom, že skladby z letošního alba lezou pod kůži o poznání pomaleji. Rozhodně nejde o nahrávku na několik prvních poslechů, ale o pořádně tíživý balvan, který si člověk musí nejdřív takzvaně ohmatat, aby věděl, jak s ním postupem doby co nejužitečněji naložit.


 

Album je prakticky prosté songů hrající na první signální, a tak obě předběžné singlové vlaštovky - „Hollow“ i „Stone“ - je zde možné označit jako songy se svým logickým místem. Nic bezprostředně zapamatovatelnějšího na Dinosaurech nenajdete. Skladba „Hollow“ všem před časem vyrazila dech, protože jde o rozepjatý song pojímající typicky charismatické Cantrellovi postupy, stojící na zřetelné zpěvové lince, avšak protchnuté celým spektrem čarokrásných kytarových motivů a aranží, působících na posluchače o poznání pozitivnějším dojmem než samotka na jedince uzavřeného v kosmickém orbitu, který je znázorněn v klipu. Zkrátka velká věc hned na úvod. „Stone“ je naopak přímočará, zemitá píseň, jinak stojící na hutných sabbathovských riffech, ve které však nedojde na nějaké nápadnější vyvrcholení.

 

Velmi se mi líbí dvě polobalady – „Voices“ a „Choke“, se kterými si ALICE IN CHAINS vždy věděli rady a uměli je prezentovat. Psychedeličtější a depresivnější stránku alba naopak reprezentuje titulní song, který mne upoutal hned od prvního poslechu, protože svým vyzněním stojí tak trochu stranou od už tak dosti osobitého pojetí kapely (naprosto fantastické ozvučení abstraktně pojatých kytarových zvuků). Tenhle song je vážně démon a všechny příznivě nakloněné posluchače musí zákonitě zabít. V rámci nejen tohoto alba, ale i tvorby ALICE IN CHAINS celkově, jde o výsostný originál a tzv.song „samotář“. Metalové kořeny Cantrellovi party jsou rozpoznatelné z  kytarových figur skladby „Phantom Limb“, která jasně ukazuje, že největšími vzory pro ALICE IN CHAINS byly vždy hard rockové kapely z úsvitu sedmdesátých let, zejména pak BLACK SABBATH.

 

Prolnutí ALICE IN CHAINS s americkou metalovou scénou posledních dvaceti let je vlastně na Duvallovských albech jasně patrné, vždyť vlastně v případě téhle kapely nejde o nic jiného než o svojské pojetí hudby, vycházející jinak ze stejných základů. Kapely jako GODSMACK, které se nechávaly před lety právě hudbou ALICE IN CHAINS vydatně inspirovat, vlastně shledávám ke Cantrellovcům mnohem blíže, než třeba PEARL JAM. Pokud jsem letmo zabrousil na téma současného zpěváka, musím říct, že William DuVall je znovu fantastický, navíc je čím dál častěji doplňován hlasem Jerryho Cantrella a tyto duety se již stávají obstojně zavedenou značkou čtveřice. Není nad to mít v kapele dva srovnatelně silné pěvce.

 

ALICE IN CHAINS se tedy podařilo sestavit další silnou nahrávku, která nestojí na nějakých hitech a na prvoplánově chytlavých skladbách, ovšem její ucelenost a pečlivá vyrovnanost svědčí o Cantrellově promyšlené práci, kdy přesně ví, co od díla vlastně chce. Je zde tedy těžké vypíchnout nějaké vrcholy, i když přiznám, že dalšími songy co mne upoutaly (tedy kromě těch v recenzi již výše zmíněných) jsou třeba „Breath On A Windows“ nebo „Scalpel“, jenž obsahují pro tuhle partu tolik typické pnutí a charisma plující na houpavých melodiích. Nová verze ALICE IN CHAINS v sestavě – Cantrell, DuVall, Kinney, Inez, je tedy pro mne ideální rockovou kapelou dnešní doby, kapelou vycházející bezesporu ze staré školy, avšak udržující si stále svou typickou kvalitu, přicházející i po letech stále se stejně dobrou hudbou.


Recenze poskytnuta webu MarastMusic.com


10.06.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz