RED HOT CHILI PEPPERS - Return Of The Dream Canteen

50%

Vypustit v jednom roce hned druhé dvojalbum s časomírou blížící se hodině a půl nebývá pravidlem ani u leckterého hudebního workoholika a beznadějného snaživce. Vcelku mě tak zaráží, že něco podobného má zapotřebí takto etablovaná a populární kapela s miliony fans po celém světě. Jenže RED HOT CHILI PEPPERS jsou v podstatě už dávno v situaci, kdy si mohou dělat, cokoliv se jim zamane. Jakákoliv jejich aktivita totiž vzbudí pozornost. Jen půlroku po albu „Unlimited Love“, na kterém se věčně usmívající kapela ukázala poprvé po šestnácti letech v sestavě s kytaristou Johnem Frusciantem, přichází na řadu další obří porce písní nazvaná „Return of The Dream Canteen“.

Co tedy k překvapivě se vynořivší novince Red Hotů dodat? V podstatě se jedná o typicky žertovnou, jemně stylizovanou, sluníčkovou nahrávku, na jaké jsou od nich fanoušci v pozdní etapě jejich kariéry zvyklí. Jedno však novému albu, nad kterým přijal patronát osvědčený producent Rick Rubin, zcela jistě chybí, a tím jedním jsou silné skladby. Jestliže „Unlimited Love“ nabídla několik chytlavých tutovek a nespočet skladeb, které se, i skrze eklektičtější nástrojovou volnost, byly schopny dostat pozvolna do krve posluchače, zde se setkáváme většinou jen s tím nejprůměrnějším, co tvorba současných Red Hotů může reprezentovat. Ať už kapela nabídne rozskákaný funk, loví ve vodách plážového folk-rocku či poskytne nostalgičtější úsek plující na podkladě synťáků, činí tak s neuvěřitelnou opatrností. Jakoby se RED HOT CHILI PEPPERS roku 2022 na stará kolena stali vězni své vlastní hudby, či předpokladů toho, co od ní lidé vlastně očekávají.

Z mého pohledu jde bezpečně o nejslabší a nejprázdnější skladbový maratón celé jejich úspěšné kariéry. Celek i přes potencionální stylovou bezbariérovost působí jako obří zásoba nepříliš výrazných songů, slévajících se zde každou pětiminutovku do normativní jednolité podoby Redhotického popu, ze kterého nejvíc vyčuhuje jímavý hlas Anthonyho Kiedise a brebentivá baskytara ovládaná Fleaou. Nevím, do jaké míry mohl Frusciante ovlivnit podobu nových písní, ale působí na mne zaručeně (no spíše nezúčastněně než přímo) z formy, jakoby se do kapely ani nikdy nevrátil. Co na desce v kladném smyslu alespoň trochu upoutá, je výživný, organický sound, na kterém vynikne každý aranžérský detail a muzikantská perfekce. Jenže když se nedostavují silné songy, vychází tohle všechno tak nějak vniveč. Přeci jen kvůli funkově či dokonce jazzově nepoklidné baskytarové figuře poslouchá Red Hoty asi jen málokdo.

Zajímalo by mne, jestli si členové této slavné kapely v rámci svých vztahových her lžou do kapsy nebo jestli si opravdu upřímně myslí, že tenhle maratón písňových zbytků bylo nutné stůj co stůj realizovat? Nedovedu si totiž představit člověka, jenž u podobně nudné, jednolité a velmi dlouhé nahrávky vydrží při soustředěném poslechu opakovaně. V žádném případě nezpochybňuji muzikantskou kvalitu této kapely, přeci jen těch fantastických věcí mají za sebou nespočet, ale tahle věc se s tím fantastickým z jejich portfolia prostě jednoznačně míjí. Nicméně abych kapele nekřivdil, pár zajímavějších položek je i zde k nalezení, přejděme tedy k nim.

Jednou z vůbec nejlepších písní je hned ta první - „Tippa My Tongue“, která u mne vzbuzuje vzpomínky na jejich slavné funkové devadesátky, ať už bytelným groovem nebo celkovým nasazením. Dokonce Frusciante se zde v refrénové části vytasí s nebývale znělým riffem a vše působí jaksi živelně a aerobně. Skladba „Eddie“ sice začíná podobným kytarovým motivem jako kdysi hymna „By The Way“, její úrovně však nakonec rozhodně nedosáhne, ale pořád se svou poetikou a nosnou zpěvovou linkou z novinky mírně vyjímá. Tak trochu zaujme i nostalgická „Bella“, píseň o dívce, která se toužila dostat do Los Angeles a prožívat zde své každodenní chvíle slávy. Ve smyslu chytlavosti a nasazení zde pak asi uprostřed alba máme nejzdařilejší tandem písní - „Afterlife“ a „Shoot Me a Smile“, ty potvrzují, že ani tak nezáleží na žánru, jako spíš na uvěřitelnosti a nápadech. Může vůbec ještě někdo současné RHCP chápat jako rockovou kapelu? Je to vůbec ještě důležité? To co nyní vadí, opravdu není otázkou žánru.

V souvislosti s poměrně tesknou noční baladičkou „La La La La La La La La“ se posluchač může dovtípit, že téhle kapele vlastně už ani nezáleží na volbě názvů svých skladeb a že tuhle záležitost nechávají tak nějak ladem. Mít tahle píseň nějaký normálnější název, namátkou jsem si vymyslel třeba „Honey“, zaručeně by mohl z tohohle alba vzejít alespoń jeden celosvětový hit. Na „Carry Me Home“ zaujme poloakustický ráz generující jiskrný kytarový zvuk, ale hitem se tento song s odérem blues zkrátka nemá šanci stát ani omylem. Zamrzí, že jedna z mála svižnější vypalovaček „The Shape I´m Taking“ byla umístěna v závěru jen do speciální japonské edice, přitom tenhle song svou energií a nápady převyšuje většinu ostatních. Celkově jsem z tohohle alba prostě v rozpacích, neboť při troše dobré vůle na něm baví jen asi třetina a člověk si po poslechu akorát řekne, zdali mají tohle RED HOT CHILI PEPPERS vůbec zapotřebí. Od poloviny osmdesátých let jde jednoznačně o jejich nejhorší a nejnudnější desku.

25.10.2022	Diskuse (23)	Stray janpibal@crazydiamond.cz