Last Hardrock Outsider

ALICE IN CHAINS - Rainier Fog

Dokážu si představit, že odpůrci nové etapy seattleských ALICE IN CHAINS budou znovu v plné pohotovosti, neboť se stále nedokážou vypořádat se skutečností, že kapela pod stejným názvem pokračuje i po smrti natolik výrazného zpěváka, jakým Layne Staley bezesporu kdysi dávno byl. Naštěstí je tu ještě početná skupina příznivců, která v nové tvorbě nespatřuje žádný výrazný problém, ale naopak kapele fandí a těší se z toho, že čtveřice stále dokáže nahrát znamenitý rockový materiál. Ruku na srdce, není dnes mnoho formací, které by byly schopné přijít s podobně charismatickou, temnou a tíživou hardrockovou hudbou jako právě současní ALICE IN CHAINS, takže, ať si kdo chce co chce říká, Jerry Cantrell (i s Williamem DuVallem u mikrofonu) dokázal u své třicetileté značky udržet kouzlo nevšedního a hlavně nadprůměrně kvalitní přísun nových písní, k čemuž mu letos (potřetí za sebou) znovu dopomohl uznávaný producent Nick Raskulinecz. Posluchačsky nejvstřícnější (v žádném případě však ne nejlepší) deska z posledních tří se ovšem také nahrávala poprvé v domácím Seattlu, ve studiích s výhledem na monumentální sopku Mount Rainier (4300m.n.m), nacházející se přes osmdesát kilometrů jihovýchodně od metropole, a protože jde o jeden z nejnepředvídatelnějších a nejnebezpečnějších vulkánů (v případě erupce by roztály ledovce na celém pohoří a voda by zaplavila a zničila obrovské množství krajiny včetně města Tacoma) současnosti, dostal se jeho název i do jména hudebního materiálu.

 

Fakt, že si Jerry Cantrell a jeho kumpáni nechávají více času na přípravu každého nového alba, svědčí o tom, že svůj někdejší symbol horečky grunge neždímají jako citrón, ale naopak jim vždy velmi záleží na tom nejlepším možném výsledku. Stejně jako tomu bylo u předchozích dvou řadovek „Black Gives Way To Blue“ (2009) a „The Devil Put Dinosaurs Here“ (2013), které od sebe dělily čtyři sezóny, je i aktuální deska „Rainier Fog“, vycházející po pěti letech od předchozí desky, skvělou ukázkou špičkového muzikantského řemesla, kde se vše do detailu zvládlo.


 

Největší podíl na skladatelském procesu měl samozřejmě znovu kytarista a hlavní tahoun Jerry Cantrell, ale ani další dva jeho dlouholetí spoluhráči Steve Kinney a Michael Inez nezůstali stranou a každý asistoval u několika položek. U dvou skladeb byl dokonce coby autor zapsán i William DuVall a obě byly nakonec zvoleny za singly. Zatímco „So Far Under“ představuje temnou, zatěžkanou a depresivní stránku tvorby ALICE IN CHAINS, je poněkud svižnější a melodičtější hymna „Fade Away“ vzpomínkou, jak na Williamovu babičku, tak na dvě dnes již nežijící ikony grunge, jakými byli Layne Staley a Chris Cornell (SOUNDGARDEN). Jako nejhitovější skladba se mě jednoznačně jeví poloakustická „Fly“, která má v sobě chytlavost těch odlehčenějších kusů a svým způsobem mne evokuje období EP „Jar Of Flies“. Na této písni Jerry Cantrell skladatelsky spolupracoval s bubeníkem Stevem Kinneym, zatímco na dvou dalších a o poznání zatěžkanějších skladbách „Red Giant“ a „Drone“ se k dvojici připojil coby tvůrce ještě Michael Inez, zejména první zmíněná „Red Giant“ pro mne představuje jeden z vrcholů celé desky a nechybí jí nic z tolik žádaného koření staré tvorby ALICE IN CHAINS.

 

A pak je zde hned pět skladeb, které Jerry Cantrell složil zcela sám a tyto rovněž patří k ozdobám novinky, hlavně tedy titulní „Rainier Fog“ ve své přímočaré rovině, vygradovanosti a mnohohlasému vokálnímu zápřahu představuje skvěle zvládnutou práci, stejně jako uhrančivá a smutkem protkaná „Deaf Ears Blind Eyes“, která mne padla do uší asi jako první. Úvodní vál „The One You Know“ napsal Cantrell během období, kdy zemřel jeho velký hudební idol – David Bowie, kterého Jerry sledoval od svých dětských let, kdy anglický Bílý vévoda opanoval v polovině sedmdesátých let americké hitparády se singlem „Fame“. Povedla se i závěrečná „All I Am“ představující jakési rozloučení či ohlédnutí se nad odkazem této kapely. Já pevně věřím, že „Rainier Fog“ nebude poslední deskou ALICE IN CHAINS, neboť ti ve své nové etapě rovněž nenahráli byť jen průměrný materiál a všechna tři alba řadím v kontextu zaoceánské scény velmi vysoko. Můžete tedy k ALICE IN CHAINS přistupoval kriticky, tvrdit, že to bez Staleyho není ono, ale pořád tady visí srovnání s okolím a v tom si tahle kapela vede suverénně. Stále jedna z nejlepších amerických rockových kapel prostě přišla s další solidní deskou. 




29.08.2018Diskuse (9)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Dave78
10.09.2018 18:05

Strašně nakažlivá deska...

 

Dee
01.09.2018 09:36

Souhlas s recenzí, za mě 85%
Jinak ze začátku klasicky nic moc a po několika posleších se deska začíná dostávat pod kůži a začínám být na ní závislej :) a dneska prší, je pochmurno, tak to má úplně to správný kouzlo na poslech. Jsou kult

 

Norr
30.08.2018 15:49

První poslechy spíš zklamání. Přišlo mi to málo řezavé a hodně sborových zpěvů, ale ne takových syrových jako na starých deskách a taky nějak málo smutné, prostě víc Van Hallen a méně Black Sabbath ;o)
Pomalu se s tou deskou sžívám a třeba první flák mě vyloženě baví. Přesto to nebude žádná extra láska a Dirt bude vládnout i nadále. Jako není deska AiCh, která by mě vyloženě srala, byť předposlední dinosaurus se mi pod kůži fakt ještě nedostala. Přesto, jak tu již bylo napsáno, pokud někoho z dřívější party grunge má smysl poslouchat na nových deskách i teď, jsou to právě AiCh.

 

stefanos
29.08.2018 22:49

Já to strašné rád čtu, protože jsem ty tři AIC ještě neslyšel, vůbec ne proto, že mám předsudky, ale prostě jsem se k tomu nedostal a čtu spíš chválu a první sĺovku Cantrella znám, tak se mám na co těšit

 

down
29.08.2018 19:11

Melu to furt dokola, sousedi už všichni visí, nebo se k tomu chystají. Chce to větší bedny! :)

 

Vatutin
29.08.2018 15:00

jj pěkně napsáno a hodnocení vidím podobně, AIC vnímám jako, pro mne, jediný a nejsilnější pozůstatek zaniklé scény. Nirvanu jsem neslyšel léta, Soundgarden občas, Pearl Jam jsem přestal sbírat, poslední desky mne nebaví araději si ponechávám fajn vzpomínky na dávné koncerty a desky, než aby mne štvala jejich mdlá a ještě politicky vysloveně srandovní, současnost. AIC nečekaně dobře přežila klinickou smrt a poslední tři desky (a také canterlovy solovky) jsou super :). Nahrávky mají klasický styl, jsou pořád tak akorát nepřístupné / přístupné, vokalista zapadl, koncerty jsou OK. Podtrženo a sečteno, radost na konci léta. Desku si užívám a točím ji společně s Bulgarian voices ft Lisa Gerrard, kterou jsem si konečně koupil a Jirkou Schmitzerem na jehož koncert se chystám a těším.

 

Subeer
29.08.2018 09:15

Jo, v pohodě, já jsem spíše myslel souhlas s tvými postřehy na „Rainer Fog“, to ostatní beru jako taková vodítka, tak aby si tě posluchač představil v situaci, se kterou jdeš recenzi psát. Já proti těm dvou prvním deskám (60%) nic nemám, ale jako posluchač si opravdu užívám až ty další, „Tripoid“ tak 70% ty poslední 3 tak 80-90%.
Já bych se u nich o budoucnost nebál, tím, že jsou teď hudebně přístupnější nemusí nutně znamenat, že za pár dalších let budou nezajímavý. Vždyť „Dino“ byl po comebackový desce slušnej dehet, ale pořád tam bylo a je co poslouchat. Žádná vata tam nebyla.

 

Stray
29.08.2018 08:05

Dirt je modla. Na tu nesahat. Novinka je povedená ale do geniality má daleko. Dík za názor, tabulkove vidím těch šest desek takto.

1.Dirt 100%
2.Black Gives Way To Blue 90%
3.Facelift 80%
4.The Devil Put Dinosaurs Hře 80%
5.Rainier Fog 80%
6.Tripod 60%

Takže je ten názor shodný? Není. Já Tripod totiž moc nemusím. A o.novince si myslím, že je sice nejpisnickovejsi, ale na druhou stranu čaj co se rychle oposloucha. Ale to je tvrzení budoucnosti, k té perspektivě jsem se ještě nedostal.

 

Subeer
29.08.2018 04:17

Velmi výstižně napsané. Souhlasím i s bodovým hodnocením. Opravdu se to kurefski dobře poslouchá a dovoluji si tu říci, že mě jejich současná tvorba baví o dost více než období "Dirt" nebo "Facelift".
Pro mě AIC začínají "Trojnožkou". Tato deska možná není tak živelná, ale posluchačsky mě dokáže zaujmout mnohem více než ty předchozí kulty.
Jinak Raskulinecz je mistr na výbrusy specifických esencí hudebních kapel a u AIC to potřetí znovu dokazuje.
Těch 53 minut novinky se zdá od 10 minut kratší, skladby dramaturgicky skvěle seřazené, nechybí mezi nimi dynamika, a všechny skutečně baví.