ALICE IN CHAINS - Rainier Fog

80%

Dokážu si představit, že odpůrci nové etapy seattleských ALICE IN CHAINS budou znovu v plné pohotovosti, neboť se stále nedokážou vypořádat se skutečností, že kapela pod stejným názvem pokračuje i po smrti natolik výrazného zpěváka, jakým Layne Staley bezesporu kdysi dávno byl. Naštěstí je tu ještě početná skupina příznivců, která v nové tvorbě nespatřuje žádný výrazný problém, ale naopak kapele fandí a těší se z toho, že čtveřice stále dokáže nahrát znamenitý rockový materiál. Ruku na srdce, není dnes mnoho formací, které by byly schopné přijít s podobně charismatickou, temnou a tíživou hardrockovou hudbou jako právě současní ALICE IN CHAINS, takže, ať si kdo chce co chce říká, Jerry Cantrell (i s Williamem DuVallem u mikrofonu) dokázal u své třicetileté značky udržet kouzlo nevšedního a hlavně nadprůměrně kvalitní přísun nových písní, k čemuž mu letos (potřetí za sebou) znovu dopomohl uznávaný producent Nick Raskulinecz. Posluchačsky nejvstřícnější (v žádném případě však ne nejlepší) deska z posledních tří se ovšem také nahrávala poprvé v domácím Seattlu, ve studiích s výhledem na monumentální sopku Mount Rainier (4300m.n.m), nacházející se přes osmdesát kilometrů jihovýchodně od metropole, a protože jde o jeden z nejnepředvídatelnějších a nejnebezpečnějších vulkánů (v případě erupce by roztály ledovce na celém pohoří a voda by zaplavila a zničila obrovské množství krajiny včetně města Tacoma) současnosti, dostal se jeho název i do jména hudebního materiálu.

Fakt, že si Jerry Cantrell a jeho kumpáni nechávají více času na přípravu každého nového alba, svědčí o tom, že svůj někdejší symbol horečky grunge neždímají jako citrón, ale naopak jim vždy velmi záleží na tom nejlepším možném výsledku. Stejně jako tomu bylo u předchozích dvou řadovek „Black Gives Way To Blue“ (2009) a „The Devil Put Dinosaurs Here“ (2013), které od sebe dělily čtyři sezóny, je i aktuální deska „Rainier Fog“, vycházející po pěti letech od předchozí desky, skvělou ukázkou špičkového muzikantského řemesla, kde se vše do detailu zvládlo.

Největší podíl na skladatelském procesu měl samozřejmě znovu kytarista a hlavní tahoun Jerry Cantrell, ale ani další dva jeho dlouholetí spoluhráči Steve Kinney a Michael Inez nezůstali stranou a každý asistoval u několika položek. U dvou skladeb byl dokonce coby autor zapsán i William DuVall a obě byly nakonec zvoleny za singly. Zatímco „So Far Under“ představuje temnou, zatěžkanou a depresivní stránku tvorby ALICE IN CHAINS, je poněkud svižnější a melodičtější hymna „Fade Away“ vzpomínkou, jak na Williamovu babičku, tak na dvě dnes již nežijící ikony grunge, jakými byli Layne Staley a Chris Cornell (SOUNDGARDEN). Jako nejhitovější skladba se mě jednoznačně jeví poloakustická „Fly“, která má v sobě chytlavost těch odlehčenějších kusů a svým způsobem mne evokuje období EP „Jar Of Flies“. Na této písni Jerry Cantrell skladatelsky spolupracoval s bubeníkem Stevem Kinneym, zatímco na dvou dalších a o poznání zatěžkanějších skladbách „Red Giant“ a „Drone“ se k dvojici připojil coby tvůrce ještě Michael Inez, zejména první zmíněná „Red Giant“ pro mne představuje jeden z vrcholů celé desky a nechybí jí nic z tolik žádaného koření staré tvorby ALICE IN CHAINS.

A pak je zde hned pět skladeb, které Jerry Cantrell složil zcela sám a tyto rovněž patří k ozdobám novinky, hlavně tedy titulní „Rainier Fog“ ve své přímočaré rovině, vygradovanosti a mnohohlasému vokálnímu zápřahu představuje skvěle zvládnutou práci, stejně jako uhrančivá a smutkem protkaná „Deaf Ears Blind Eyes“, která mne padla do uší asi jako první. Úvodní vál „The One You Know“ napsal Cantrell během období, kdy zemřel jeho velký hudební idol – David Bowie, kterého Jerry sledoval od svých dětských let, kdy anglický „Bílý vévoda“ opanoval v polovině sedmdesátých let americké hitparády se singlem „Fame“. Povedla se i závěrečná „All I Am“ představující jakési rozloučení či ohlédnutí se nad odkazem této kapely. Já pevně věřím, že „Rainier Fog“ nebude poslední deskou ALICE IN CHAINS, neboť ti ve své nové etapě rovněž nenahráli byť jen průměrný materiál a všechna tři alba řadím v kontextu zaoceánské scény velmi vysoko. Můžete tedy k ALICE IN CHAINS přistupoval kriticky, tvrdit, že to bez Staleyho není ono, ale pořád tady visí srovnání s okolím a v tom si tahle kapela vede suverénně. Stále jedna z nejlepších amerických rockových kapel prostě přišla s další solidní deskou. 

29.08.2018	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz