Last Hardrock Outsider

RED HOT CHILI PEPPERS - Blood Sugar Sex Magik

Byť šlo tehdy v případě RED HOT CHILI PEPPERS o band zkušený a na scéně již nějakou dobu ustálený, jejich vpád do elitního klubu legend, jež měnily k nepoznání hudební historii, nastal právě až v jednadevadesátém. Vybuzená kapela tehdy doslova šokovala svojí invencí, nábojem, energií, přirozeností a dost možná i stylovou pestrostí, ale rovněž i porušováním určitých vizuálních tabu v rocku. Z dnešního pohledu mohu říci, že „Blood Sugar Sex Magik“ představuje nejen stěžejní album své doby, ale rovněž dílo, které považuji za vůbec jedno z nejzásadnějších napříč mnoha subžánry rockové hudby, které hýbaly světem od zlomových šedesátých let až po současnost. Neuvěřitelně invenční a čistá nahrávka patřila na počátku devadesátých let k těm, které napomáhaly přebudovávat rockovou scénu na jistý čas v cosi více svobodomyslného a překvapivého, než tomu bylo do té doby. Kapela sice již nějakou dobu patřila mezi stěžejní představitele tzv. funk metalu, měla za sebou z osmdesátých let čtyři alternativně znějící řadovky diskutabilní kvality, navíc zmítaná jejich typicky neposedným groovem, ve kterém absentovala melodika příznačná pro jejich pozdější éru, ale že by se jednalo o kapelu celosvětově proslulou, to se říci opravdu nedalo. Poslední z jejich prvních čtyř nahrávek – „Mother´s Milk“, na které již účinkovali dva nováčci – mladičký kytarista John Frusciante a vynikající bubeník Chad Smith, sice dostala Papriky více do zorného pole médií a hlavně započala jejich tradiční spolupráci s producentským guru Rickem Rubinem, který ulítával na syrových pouličních beatech, funku, rapu, ale také na hudbě vycházející z dřevních amerických tradic rocku a blues.



Tehdy se také někteří členové už více než šest let prali s vlastní drogovou závislostí. Ta ostatně stála jejich původního kytaristu Hillela Slovaka v roce 1988 život. Na počátku roku 1991 se tak čtveřice stěhuje do Sídla (The Mansion), tak se totiž do dnes nazývá jeden záhadný desetipokojový dům postavený na počátku dvacátého století v Los Angeles, který v předválečném období vlastnil herec Erroll Flynn a dokonce v něm krátce před ním pobýval i známý iluzionista Harry Houdini. Zkrátka místo opředené množstvím záhad a rovněž jako stvořené k navození té správně hutné, pulzující a energické atmosféry. V průběhu nahrávání (znovu s Rickem Rubinem) se ostatně stalo kapele několik podivuhodných příhod, z nichž nejznámější je ta o Fruscianteho setkání s jakýmsi duchem představujícím muže oděného ve fraku z dvacátých let. Bubeník Chad Smith ostatně uvnitř The Mansion odmítl nocovat a na zkoušky prakticky dojížděl. Dům byl zamluven na několik měsíců, takže se souběžně s nahráváním ve studiu přímo jamovalo, zkoušelo a vymýšlelo. Vše nasvědčovalo tomu, že zde vznikne opravdu mimořádné dílo, zvlášť když spolupráce zkušenějšího Anthony Kiedise s mladým Johnem Frusciantem na výsledných melodiích, aranžích a kytarových harmoniích, připomínala zanícení dvou workholiků v transu, kteří nedokážou vnímat svět kolem sebe. Legendární baskytarista a maskot kapely Flea byl rovněž jako urvaný ze řetězu a každý den dohazoval nové fenomenální postupy.


Album „Blood Sugar Sex Magik“ zachytilo největší přednosti Redhotů a navíc za přispění producenta Rick Rubina posunulo jejich projev plný svěžích groovy figur, funky kytarových partů, psychotických sól a úsečného rapování na vyšší level, než tomu bylo u nich kdykoliv dříve. Co bylo však nejdůležitější? Do skladeb se konečně dostala uspořádanost, přehlednost a silné melodie, které z mnoha zdejších songů udělaly doslova generační hymnické záležitosti. Kdo by dnes neznal takové vtipnosti jako „Give It Away“ nebo „Suck My Kiss“, že? Texty byly rázem plné sexuálních narážek, ale i odkazů na Kiedisovu heroinovou a kokainovou závislost - viz. zjevně nejznámější song alba, skvělá balada „Under The Bridge“, vrcholící dětským sborem, která se stala synonymem pro nový písňovější formát Paprik.


Přestože album trvá přes sedmdesát minut, není zde, snad s výjimkou blbůstky na závěr - „They´re Red Hot“, žádná zbytečnost, naopak každá ze skladeb obstojí sama za sebe a proto celé dílo zní neuvěřitelně pestře a živelně. Už dva úvodní songy jako „The Power Of Equality“ a „If You Have To Ask“, které zmiňují téma (ne)rovnosti ve společnosti a jsou plné sexuálních narážek, mají obrovský náboj. Titulní song „Blood Sugar Sex Magik“ se stal obrovskou klasikou funk metalu a je postaven na mnoha výtečných kytarových partech. Rockovější tvář kapely představí třeba „Naked In The Rain“ nebo „The Greeting Song“. Rozmáchlá „Sir Psycho Sexy“ je zas epickým výletem do psychedelických hájemství. 


Co ještě dodat? Kiedisův projev se ve výsledku ukázal jako jedno z poznávacích znamení, Anthony se tehdy poprvé předvedl v mnohem širších hlasových rejstříčcích než tomu bylo u předchozího kroku směr mainstream - „Mother´s Milk“ –  takže střídal svůj typický sténavý hlas s rozhořčeným rapováním, dokonce často srdnatě pěl v refrénech mnoha zdejších skladeb. Melodie se tedy nakonec ukázaly být tím co odlišilo novinku od předchozí tvorby. Nejpatrnější to bylo ve třech zdejších baladách postavených na akustické kytaře a přehledném zpěvu - „Under The Bridge“, „Breaking The Girl“ nebo „I Could Have Lied“, těmto věcem nechyběla potřebná opravdovost, vášeň i tragika. Album „Blood Sugar Sex Magik“ se tak stalo již krátce po vydání naprostou klasikou, kterou dodnes uznávají fanoušci i muzikanti rekrutující se z rozličného hudebního prostředí. Jedno z nejlepších alb všech dob, s mnoha postupy uctívajícími především památnou hendrixovskou éru rocku.


08.08.2016Diskuse (66)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

prasezlesa
20.08.2016 13:28

Originály jsem si paradoxně kupoval, když jsem byl dítě závislé na rodičích, co dostávalo kapesné (nijak velké, asi průměr podle mě). Si pamatuju, jak jsem třeba ve dvanácti jezdil s matkou do města, kde jsem si třeba za 600 koupil nějaké album - když nad tím teď uvažuju, byl jsem tak trošku kretén, v té době to bylo víc, než moje měsíční kapesné. Ale co se dalo dělat - internet jsem neměl, měl jsem pouze hifivěž, takže cédéčka byla jasná volba. Nebo si pamatuju, jak jsem si někdy v pubertě oblíbil Radiohead, hrábl jsem do prasátka a objednal si celou diskografii. To byla taky zhovadilost. Dnešní děcka to mají lepší - můžou si na iTunes za dolar koupit písničku, co chtějí, ani nemusí investovat do celého alba. A i kdyby chtěly, vyjde je to na iTunes na zásadně nižší částku.

 

spajk
20.08.2016 13:22

Jsem pro rozumný kompromis. Něco mám v originálech a něco na hard discích. Při mém záběru, bych vydělával jen na muziku a stejně by to nestačilo. Spousta obskurit ze 70. let se u nás ani nedá koupit a dávat 2 -3 stovky za poštovné z celého světa taky není ideální stav. Já osobně mám v tohle ohledu svědomí čisté :-)

 

prasezlesa
20.08.2016 13:12

Mně je to jedno. Už jsem se dostal do fáze, kdy se nad nesmysly moc nerozčiluju a prostě je ani neřeším - a jsem ochotný připustit, že třeba můžou mít i nějaký důvod, který mě ale nezajímá, takže se po tom nepídím.Uvědomuju si, že se chovám blbě a nepodporuju interprety - na druhou stranu nemám na účtě statisíce, aby mi nepřišlo debilní dát za každé album, co chci, několik set. Pro lidi v zahraničí, kde bere uklízečka podobné peníze jako tady programátor a v obchodech si nakoupí levněji, je asi situace trošku jiná.

 

spajk
20.08.2016 13:05

Mi to je úplně jedno. Myslím, že max 90 kč by nikoho nezabilo, když se rozhlédneš kolem sebe, jaké drahé mají lidi mobily. Na druhou stranu by mohla OSA volit méně agresivní strategii. Minulý týden web oběhla zpráva o sporu OSA vs Jamendo a ted tohle. Těžko se někam jednoznačně přiklonit. V Čechách se bude beztak stahovat, i kdyby stála muzika 20 korun. Prázdná media a flash paměti se nekupujou, tak se vymyslí poplatek za mobily. Má to logiku, ne :-)

 

Bluejamie65
20.08.2016 12:18

Tak tady tohle je opravdu slovo do pranice a k němu obrázek dívenky co je cool:http://zpravy.aktualne.cz/domaci/osa-chce-poplatky-i-z-novych-mobilu-ty-by-mohly-zdrazit-absu/r~6e43527665dd11e6bc7c0025900fea04/?utm_source=centrumHP&utm_medium=financebox&utm_term=position-6

 

prasezlesa
19.08.2016 19:47

Teď mám vinyl rip od Muse, a je to prostě opravdu jiný hudební zážitek. Jen se mi tím potvrdilo, že Muse jsou kapela, kterou bych mohl zařadit po bok starých kapel typu Led Zeppelin, a nevyšli by z toho vůbec blbě.

 

spajk
19.08.2016 14:38

Valiči, to je úplně zcestná představa. Jestli to někomu špatně hraje nebo má takový dojem, z 99% to nebude špatně nahraný vinyl resp CD. Všechny tyhle mainstreamový kapely sedmdesátých let mají zvuk jak z partesu. Samozřejmě si každý projde obdobím, kdy "poslouchá zvuky" a 5 minut čeká na to, až mu v levej bedně cinkne 2x triangl a já říkám proč ne. Občas je dobře rokenrol proložit nějakým slušně nahraným jazzíkem nebo kytarovým flamencem nebo jinou pestrobarevnou hudbou. Vždyť na to dokonce existují specializované labely viz https://en.wikipedia.org/wiki/Category:Audiophile_record_labels. Život není jen hard n heavy :-)

 

prasezlesa
19.08.2016 12:44

No, asi jo. Pak už si vybíráš kapely spíš podle zvuku než podle stylu a melodií, a to mi přijde úchylný.

 

Valič
19.08.2016 09:28

Já zde probíranou úchylkou naštěstí netrpím, ale pro zajímavost jsem si tuhle diskusi přečetl, abych si ujasnil, co to ta audiofilie vlastně je. Vyšlo mi z toho, že podobně postižený člověk nasype statisíce do špičkového vybavení, aby ve výsledku zjistil, že dokonce ani padesát let staré vinyly od těch pěti kapel, které považuje za dostatečně kvalitní, se nedají vůbec poslouchat. Chápu to tak správně? :-)

 

Bluejamie65
18.08.2016 18:04

To prasezlesa: jestli ti vyhovuje nazvučení Beatles nebo Pink Floyd po Echoes, tak jsi z toho venku. Paul McCartney někde zdokumentovaně říká kdy, kde, jak a na čem slyšel nejčistěji a nejdokonaleji beatlesovské album SGt Pepper lonely hearts club band a on prostě na to musí mít dobré uši. Takže stačí najít to zařízení o kterém McCartney mluvil a máš to (akorát nejsem si úplně jistý, ale mám takový silný pocit, že mluvil o cívkovém magnetofonu).