Last Hardrock Outsider

JERRY CANTRELL - Brighten

Lidé se mění, a tak i současný Jerry Cantrell už dávno není tím rozervaným třicátníkem, který před devatenácti lety nahrával temné a hutné dvojalbum „Degradation Trip“. Přímý účastník divoké grungeové horečky dozrál ve zkušeného a zodpovědného muže, který se raději drží své kytary a všemožné návykové látky už mu nic neříkají. Není divu, že také Jerrym iniciované znovuzrození kdysi rebelských ALICE IN CHAINS přineslo dospělejší a méně těkavou hudební substanci, než jakou se kapela proslavila v minulosti. Zatímco tento přerod otevírající nové obzory amerického tvrdého rocku jsem jednoznačně přivítal, Cantrellova nová sólová placka se mi kouše hůř.


Novinka „Brighten“ je prezentovaná jako deska složená a nahraná pro radost, kdy se autor nenechal nikým a ničím omezovat. Přesto se skladatelský rukopis nijak extrémně nemění, nejpatrnější změnou je asi větší příklon k americkému písničkářství, přirozeně na úkor rockové výrazové naléhavosti. Pořád tu máme zvonivé akustické vybrnkávačky, táhlá sóla a charakteristický vrstvený vokál, ovšem oproti dřívější tenzní rozháranosti je vše vyrovnané a klidnější. Zatímco jindy Cantrell umě využívá vlivu tradičních stylů jako folk, blues nebo psychedelický rock, na současném „Brighten“ je to v největší míře country. Nebo ještě lépe celým názvem country & western. Ona westernová složka se projevuje v sugestivní filmovosti, zhudebněné příběhy evokují širokoúhlé projekce o věčném hledání v prachu rozpálených cest na hřbetě věrného koně. Na mnoha místech se zablyští odlesk kompoziční erudice Sergia Leoneho, nejvíc asi v úvodní písni „Atone“, která by mohla doprovázet nejeden klasický spaghetti western. Bohužel stejně jako mnoho snímků, kde se to hemží Colty a Stetsony, je i album „Brighten“ poněkud vláčné a roztahané.



Ačkoliv muzikantskou posilu na rytmiku, pomocné vokály a ostatní nástroje tvoří parta fundovaných kolegů jako basák Duff McKagan nebo zkušený session bicmen Abe Laboriel Jr., je většina hudebních prostředků jen doprovodná a pouze vytváří stabilní pozadí pro mistrovu kytaru a zpěv. To platí i o působení Grega Puciata (THE DILLINGER ESCAPE PLAN, KILLER BE KILLED), který aspoň prozatím opustil svůj zemitý řev a spokojil se s uhlazenou rolí druhého hlasu v refrénech a sborech. Ze všeho doposud řečeného je už asi patrné, že aktuální deska Jerryho Cantrella je vším možným, jen ne energickou rockovou peckou. Právě naopak. „Brighten“ je rozvážné a umírněné dílo, které jen stěží vyvolá nějakou zásadnější emoční reakci. Rytmus se stejně jako příznačný jezdec na koni houpe stále ve stejných intervalech a jen výjimečně se přesvědčí ke změně směru nebo dokonce k opatrnému klusu. Písně jako „Prism Of Doubt“ nebo „Black Hearts And Evil Done“ jsou dokonce tak unavené country-rockové cajdáky, že si je dovedu představit na typické redneck zábavě po sklizni. Kňouravý zvuk pedálové steel kytary vidlácký pocit umocňuje a změnu nepřináší ani lacině znějící samply a sbory.


Samozřejmě ne všechny části jsou takto nápadně unylé. Vydařená singlovka „Atone“ s desperátskou jižanskou kytarou má autentickou rezavou a starosvětskou atmosféru, která se umí zažrat pod větrem ošlehanou kůži. Mazaně jí střídá titulní song „Brighten“ s opačnou polaritou a „sunshine“ feelingem navozující bezstarostnost letních dní. Náladová „Píseň Sirény“ (Siren Song) má konečně o něco intimnější a věrohodnější ráz a vévodí jí skvělý Cantrellův zpěv rezonující v rockově košatějším refrénu. Nejblíže starší tvorbě pak stojí záležitost téměř sedmdesátkového ražení „Had To Know“, kde burácí toužebně očekávané kytarové riffy v klasické souhře s Hammondovými varhany. Škoda, že takovým výrazivem Cantrell jinde spíš šetří a skladby staví víc na písničkovosti a zpěvnosti než na rockovém jiskření. Album končí možná překvapivou předělávkou z pera Eltona Johna s názvem „Goodbye“, která je dle očekávání syrovější, a kapku víc macho oproti distingovanému originálu.


Věřím tomu, že skládání i nahrávání „Brighten“ si Jerry Cantrell užíval s potěšením a ve velké pohodě. Deska je to ryze autorská a skladatelsky upřímná, jen mi přijde zbytečně moc vyklidněná a umírněná. Postrádám v ní energii, touhy a emoce. Třeba i ty temné. Jednotlivé hudební segmenty samy o sobě celkem fungují, ale v uceleném bloku nahrávky nepřichází žádný zásadní vývoj, co by nutil zbystřit pozornost. Cantrell se albem přibližuje sice kvalitně zahranému, ale přesto amorfnímu střednímu proudu, který nejspíš potěší celou rodinu při nedělním výletu, ale jinak postrádá významnější umělecký potenciál. Chápu, že s životem nejde věčně jen bojovat, ale Jerry si nějak předčasně natáhl na nohy bačkory a grungeovou flanelku nechal zmizet pod kalhotami s proklatě vysokým pasem.


16.11.2021Diskuse (10)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Hivris
22.11.2021 08:26

Konnie: díky za reakci👍

 

Konnie
20.11.2021 17:52

Hivris: :-) Upřímně... já Cantrella moc nesleduju, možná i proto, že AIC patří ze seattleské scény k těm, které poslouchám nejmíň. Takže můj názor může být trochu vytržený z kontextu.
Předně: asi jsem vůbec nepochopila autorův záměr. Úvodní Atone se mi opravdu líbila a navnadila mě k poslechu. Myslela jsem, že v podobném duchu a nějaké takové atmosféře se bude odvíjet i ten zbytek, ale ouha, kromě Sirene Song to nabralo úplně jiný, pro mě nepochopitelný směr. Není to o žánru, proti folku a country nic nemám, vpodstatě jsem na nich vyrostla, ale tohle mě moc neba... Když bych to měla popsat jedním slovem, napadá mě výraz opatrné. Takové "příjemné", nic víc. Kdybych si při poslechu schrupla, tak bude asi úplně jedno jestli se probudím po jedné, dvou nebo pěti skladbách. Příjde mi to jako promarněná šance...

 

Hivris
19.11.2021 16:35

Konnie: dík:). Text je do určité míry subjektivní, procentuální hodnocení zas co nejvíc objektivní. Jak vidno, tak album si své posluchače nachází. Jak vnímáš Brighten ty, jakožto znalkyně grunge a alternativního amerického rocku vůbec?:)

 

Konnie
18.11.2021 21:34

Hivris: Moc pěkně a výstižně napsáno, docela jsem se u toho bavila... Podle těch vidláckých kalhot s proklatě vysokým pasem bych čekala, že tomu dáš ještě nižší sazbu, ale byls milosrdný :-)

 

Stray
18.11.2021 12:13

Tak je to jasný, po stránce náhledu na hudbu je Hivris převtělený Sicky.:)

 

Hivris
18.11.2021 12:01

Když mně je právě ta "příjemnost" a "pohodovost" proti srsti. Cantrell byl pro mě borec, kterej dělal skvělou muziku s nějakým sdělením, podtextem. Brighten tenhle přesah naprosto postrádá, jsou to zkrátka jenom písničky.

 

Mbody
18.11.2021 08:57

Viacmenej suhlasim so Strayom,ale s hodnotenim by som siel minimalne na 80%. Pre mna najlepsia solovka Jerryho, ten album tak prijemne odsypa, predpovedam, ze sa len tak lahko neopocuva.To ze tam nie su prvoplanovite hity, albumu prida na trvacnosti a v tomto pripade to vidim ako pridanu hodnotu, ktora podtrnhe songwriting, ako aj na aranzersku kvalitku na albume...

 

Stray
17.11.2021 20:30

Mě to přijde jako pohodová kytarová deska od rockera, kterej už nikam nespěchá. Je to tvrdší než Jar Of Flies, přesto minimálně v polovině skladeb převládá poloakustická či akustická kytara a pomalejší tempa, když jsem to pak srovnával s Cantrellovo sólo debutem "Boogy Depot" 98´, přišlo mě to na jednu stranu měkčí, ale taky skladatelsky zajímavější a v rámci songů pestřejší, ne tak zahuhlaný. 70% dávám též, i když ta moje sedmdesátka dýchá jarním rozbřeskem, kdežto Hivrisova vstupuje s pocitem be afraid.:)

 

Vladimir Harkonnen
17.11.2021 20:12

Aktuální podzimní melancholické listopadové radosti - Jerry Cantrell, Damon Albarn, Dave Gahan …. všechno jsou to bokovky (Alice In Chains, Gorillaz-Blur, DM) a všechny působí “unaveně, bez energie, zamlženě” a všechny tři jsou to parádní 80% desky ze kterých je cítit, že jsou natočeny přesně tak se tito starnoucí hudebníci cití právě teď, bez jakého tlaku, košile a očekávání které jde za materiály jejich hlavních bandů. Prostě je to vážně dobrá deska 🐕🦺🐕🍄✌

 

Pekárek
16.11.2021 21:36

Pěkné počtení. Ta deska mi skoro hrála v uších:)