STONE TEMPLE PILOTS - Shangri-La Dee Da

90%

Po vydání čtvrtého alba „No.4“ byli STONE TEMPLE PILOTS ve skvělé, nebál bych se říct že až vrcholné formě. Album se mimořádně povedlo, následné turné, ač osekané, bylo triumfální. Do nového milénia kapela vplula přirozeně, sebejistě a s chutí. A na této vlně hodlala pokračovat v relativně rychlém tempu dál. Už po dvou letech nám teda servíruje další desku, která, si myslím, zůstala trochu nedoceněná, ale mě se líbila od prvního poslechu a dodnes jí považuji za fantastickou.

O sebevědomí STP v této době svědčí velké plány, které kapela spřádala ohledně dalšího alba. Mělo se jednat o komplexní dílo, zahrnující hudební dvojalbum, filmový dokument o nahrávání plus foto knížku mapující tento proces. Měli dokonce připraveno přes 30 songů, ale jak se říká, kapela míní, vydavatelství mění. Atlantic Records to viděli jinak. V době explozivně se šířící krize hudebního průmyslu, kopírování a stahování hudby, čelily všechna vydavatelství masivnímu propadu prodejů fyzických nosičů a s tím spojeného vývaru. Nechtěly proto riskovat vydání dvojalba, plus investovat do dalších aktivit. Kdo ví, možná se ten nahraný materiál, ať už dema písniček, nebo video z procesu nahrávání, někdy ještě z archivů vynoří. Zatím se objevili jen střípky v rámci DVD připojeného k výběrovce „Thank You“ v roce 2003.

Zpět k STP. Nahrávání samotné opět pojali jako společenskou událost. Pronajali si obrovský barák v Malibu, na kopci hned nad pláží, v nádherném prostředí s dostatkem soukromí a romantickým výhledem na oceán. Nastěhovali tam nejen aparaturu a studio, ale i celé rodiny a několik týdnů společně žili a tvořili. Scott procházel právě šťastnější fází svého života, když se jim jen nedlouho předtím s druhou manželkou narodil syn. Bubeník Eric Kratz na to vzpomíná jako na „překrásných 5 týdnů společného života“. Místo producenta stabilně zaujal Brendan O´Brien, dobré věci není potřeba měnit. Aby si pobyt v Malibu užili co nejvíc, najali si dokonce i vlastního kuchaře Jaime Laurita, který jim připravoval různé speciality a slavnostní večeře. Sex, drogy & rock´n´roll? Tudle! Podívejte se na YT na interview s STP, když na to vzpomínají, jak se jim rozzáří oči a v koutcích pusy pění slinky. Dobré jídlo je dobré jídlo. Objevili ho na turné s RED HOT CHILLI PEPPERS, pro které tehdy pracoval. A hlaďoši z STP v průběhu setu „papriček“ na tajňačku vyjídali jejich catering. Kdyby jste se náhodou chtěli podívat na YT i na krátký dokument o tom, jak Jaime kulinářsky přispěl k vynikajícímu albu, doporučuji až po jídle. Slabší povahy by totiž mohli vyluxovat ledničku včetně mrazáku na počkání.

Zpět k muzice. Kapela při tvorbě nového materiálu sahala do všech šuplíků své tvorby a zároveň popustila uzdu fantazii. Jedná se zřejmě o jejich nejvíc experimentální album, jao po zvukové, tak po dramaturgické stránce. Najdeme zde vše od klasického burácivého hardrocku, přes glam rock, power pop a i hodně psychedelie, plus několik balad. Kolekce je pestrá, ale zároveň soudržná a opět velice vyrovnaná. Vždy se mi líbil i zvuk nahrávky, který možná není tak ostrý a masivní, ale působí tak nějak zasněně a tajemně uhlazeně. V rámci experimentování zapojili i různé exotické hudební nástroje aby okořenili zvuk, který tím získal na zajímavosti. Ale aby bylo jasno, stále je to pořádně hlučný rockec, žádný bezpohlavní popík se nekoná. Velké riffy, krásné popové melodie, atmosféricky zasněné pasáže, všechno zde opět najdeme v perfektním balení. Scott opět dostává prostor prezentovat všechny hlasové polohy a nálady. Od jemných a křehkých balad až k agresivním vypalovačkám, ve všech je sebejistý a skálopevný. Co se týče songů samotných, tématicky se často točí kolem drog, které mu konstantně ničily život, ale i kolem rodiny, kdy se tu objeví love songy věnované manželce, nebo rozněžněné kousky inspirované novorozeným synem.

Přímočará, hlučná a dunivá „Dumb Love“ rozjede album ve velkém stylu. Dean sází jeden riff za druhým, sekané kombinuje s více grungeově hutnými, prokládá to sóly a atmosférickými pasážemi. Singlovka „Days Of The Week“ je naopak pohodově pojatá power popová skladba, která přes svou příjemnou náladu a cinkavé Deanove kytary řeší právě Scottovu neustálou závislost. První vrchol přichází s „Coma“. Kapela jí chtěla jako singl, ale vydavatelství si prosadilo právě „Days Of The Week“. Je pravda, že „Coma“ je výrazně agresivnější a komplikovanější, zvukově ve stylu předchozího alba „No.4“. Dynamicky parádně vystavěný song má silný a nekompromisní drive, doplněný o nádhernou psychedelickou mezihru, která se nenásilně transformuje v slušné sólo. Hlavní riff street rockové „Hollywood Bitch“ údajně pochází ještě z dob debutu „Core“. Lehce kolovrátkově pojatý song přesně dle svého názvu rozebírá pokřivené vztahy v ráji filmového průmyslu. „Wonderful“, věnovaná Scottově druhé manželce Mary Forsberg je klasická rocková balada s jemný akustickým startem, postupnou gradací, vkusnou orchestrací a lehce přesládlou melodikou. Ale funguje. 

Nikdy mě úplně nechytla „Black Again“. Je rozpolcená a nečitelná. Mohutné hardrockové pasáže s masivními bicími se střídají s nepřirozeně jemnými segmenty a tyto dva světy se nedokážou propojit. Naopak „Hello It´s Late“ je další nádherná balada se sedmdesátkovým soft-rockovým zvukem a tajemnou zasněnou atmosférou, která je doslova odzbrojující. Do živého pak zatne následující „Too Cool Queenie“. Song o Courtney Love, kterou si Scott bere na paškál za využívání a přiživování se na Kurtovi, jak za jeho života, tak i po smrti (soudy se zbytkem NIRVANY o peníze za skladby z jejich katalogu) nastartuje v příjemném alternativně rockovém soundu primárně Eric se svými nádherně ostře znějícím bicími a Robert s mohutnou basou. Dean se drží při zemi a jen přicmrndává z pozadí. S refrénem pak nakopne pedál, přihodí sólo a song se hezky otevře. 

Další skvělá pecka je i „Regeneration“. Fantastický psychedelií nasáklý zvuk, Scottův tajemný zpěv, znepokojivá gradace, jednoduchý dunivý refrén. Paranoidní atmosféru skladby podporuje dramaturgická schizofrenie, kde se kytary a basa snaží tempo podvědomě zrychlovat a utíkat vpřed, zatímco je jednoduché suché bicí drží v okovech jasně daného beatu, z kterého neuhnou ani o píď. A ta závěrečná mezihra, kde kytary explodují do mohutné atmosférické plochy, jakoby vyhlásily rebelii proti diktátu bicích, prostě fantazie. A v podobném psycho duchu pokračuje i „Bi-Polar Bear“. Přechody mezi jemnou a tichou pasáží a hlučnou rozervanou věrně replikují bi-polaritu songu, opět se věnující Scottově závislosti. Deanove kytarové vsuvky už tak tíživou atmosféru songu pak ještě více vynervují. „Transmission From A Lonely Room“ se vrací ke klasickému hard rockovému výrazivu. Slušný, i když ničím extra výjimečný song. Jako country balada začínající „A Song For Sleeping“ je vyznání, které Scott věnuje svému prvorozenému synkovi. Skladba se opět nese v atmosféře sedmdesátkového soft-rocku a je velmi příjemná. Album zakončuje masivní, hlučná, ve valivém rytmu pojatá „Long Way Home“. Neradostná a těžkotonážní skladba má svoje specifické kouzlo. Vždy na mě působila až hypnoticky, vábivě. Není radno jí ale podceňovat, nabídne i velice povedený refrén a navazující parádní mezihru doplněnou pořádným sólem, který nás vyprovodí až na konec desky.

Deska vychází v červnu 2001 a přesto, že sbírá celkem pozitivní recenze, prodejně to žádný zázrak není. Dostala se jen kousek přes půl milionu prodaných kopií. Pravdou je, že propagace ze strany Atlantic Records měla daleko k ideálu, a nepomohlo ani společné turné s novými hvězdami nastupující generace LINKIN´PARK. Zřejmě tady můžeme hledat ztrátu motivace kapely pokračovat. Zejména když se ani dodatečně nahraný song „All In The Suit That You Wear“ proti původním příslibům nestal hlavním singlem soundtracku pro film Spider Man v roce 2002. (vybrali nakonec „Hero“ od Chada Kroegara). Pro rok 2003 ještě teda kapela připravila výběrovku „Thank You“, která v prodejích nakonec přeskočila i „Shangri-La Dee Da“ (asi o 100 tisíc kusů) a pak postupně skončila. Scott Weiland se brzo přidal k VELVET REVOLVER, bratři DeLeovi zase s Richardem Patrickem z FILTER a Rayem Luzierem z KORN vytvořili kapelu ARMY OF ANYONE, Eric provozoval vlastní studio a hrál s kapelou SPIRALARMS. Ačkoliv to vypadalo, že s STP je nadobro konec, ještě jedno poslední vzepětí zažijeme. Ale musíme pár let počkat.

21.06.2025	Diskuse (0)	Tomáš