Last Hardrock Outsider

SOUNDGARDEN - Silou atomového kladiva 1/2 (1984 - 1992)

Počátky pozdější věhlasné grungeové kapely SOUNDGARDEN sahají až do roku 1984, kdy se na troskách formace THE SHEMPS začalo formovat obsazení, jenž později na sklonku osmdesátých let vlétlo na americkou alternativně rockovou scénu silou hurikánu. Stalo se tak, když se po vzájemných garážových oťukáváních spojila dvojice Chris Cornell (tehdy se prezentoval ještě coby zpívající bubeník, ovšem brzy na radu svého okolí přešel ke kytaře a hlavně – začal se mnohem více soustředit na zpěv)/ Hiro Yamamoto (baskytara) s kytaristou vykazujícím se mimo jiné indickým původem a zápalem pro politické dění - Kimem Thayilem, jinak také velkým obdivovatelem hardrockových velikánů let sedmdesátých. V roce 1986 navíc trojici doplnil dynamický bubeník Matt Cameron, který nahradil jistého Scotta Sunquista působícího u rozjíždějících se SOUNDGARDEN do té doby.


Časté koncertování a pevná spjatost s tehdejší seattleskou klubovou scénou brzy počala přinášet svoje ovoce, a tak si již v roce 1987 všimli nadějné kapely lokální nadšenci zakládající na západním pobřeží zrovna tou dobou malé vydavatelství, konkrétně Bruce Pavitt a jeho nová agilní značka SubPop.


 

Zdravě nažhavená jednotka, vykazující se od počátku velmi hutným až nervním projevem, kterému navíc dominoval hlas Chrise Cornella, připomínající spíše řezavý zvuk tovární sirény než nějaký příjemně poslouchatelný uhlazený zpěv, byla tolik vzdálena zvuku ostatních kapel, nemluvě o těch, které zrovna tenkrát ve Spojených státech opanovávaly všemožné rockové žebříčky. Navíc v okolí Seattle zapůsobila natolik, že se o ní vedly doslova závody, a tak byla do několika měsíců smlouva na stole. Po velmi neučesaném singlu „Hunted Down“ následovaly dvě stejně obskurně znějící EP – „Screaming Life“ a „Fopp“. Z kapely se zakrátko stala na undergroundové scéně západního pobřeží doslova senzace. Regulérní debutové album tak bylo velmi očekáváno, ačkoliv dlouho nebylo jasné kde vlastně vyjde a jak se uchytí. Přes štědré nabídky větších vydavatelství se SOUNDGARDEN nejprve rozhodli pro manší label SST Records.

 

První deska „Ultramega OK“ zabodovala v mnoha alternativních hitparádách, a to zvláště díky úvodní skladbě „Flower“. Psycho nálada naroubovaná na sonické kytarové stěny, ne tolik vzdálené od projevu jistých dinosauřích kapel rockového dávnověku v jejich prapůvodním stylu (zejména LED ZEPPELIN a BLACK SABBATH), působila jako zjevení, a tak brzy došlo k dalším posunům v hierarchii americké nezávislé scény. Dvojka „Louder Than Love“ byla posledním albem, na kterém působil původní baskytarista Hiro Yamamoto a vyšla už u význačnějších AaM Records, kde ostatně SOUNDGARDEN setrvávají až do svého rozpadu v roce 1997.

 

Náhradou za baskytaristu, který zvolil pro svou blízkou budoucnost spíše studium přírodních věd na Západní washingtonské Universitě, se na krátkou dobu stal jistý Jason Everman. Ten krátce před tím působil rovněž v kapele NIRVANA a sice v době, kdy o ní věděli snad jen lokální nadšenci do klubového undergroundu. Členové SOUNDGARDEN dnes na tohle období vzpomínají jako na zlomové, hlavně kvůli tomu, že se tenkrát na právě probíhajícím americkém turné rozhodovalo jakou cestou se dále posunout a jaký přístup k celé své práci zaujmout. Z toho vyplývá, že Jason Everman byl brzy nucen z kapely odejít jako ten který se osobnostně neosvědčil. Na sklonku roku 1990 byl nahrazen mladým teprve dvaadvacetiletým Benem Shepherdem. Ten do SOUNDGARDEN přinesl hromadu energie a zdravého tvůrčího nadšení. Skladatelsky velmi kreativní baskytarista zapadl do celé skládačky jako poslední dílek puzzle, a tak se brzy začaly dít opravdu velké věci. Nevím do jaké míry to celé bylo způsobeno živelným přístupem právě příchozího nejmladšího člena, každopádně je dnes jasné, že nastal zlom,  během kterého se ze SOUNDGARDEN stala jedna z nejvýznamnějších rockových formací své doby.

 

Zrovna v tom období se totiž v jejich domovském Seattlu vzepjala obrovská vlna klubových kapel zpochybňujících tehdejší rockový mainstream (kromě SOUNDGARDEN se o její vzestup zasloužili zejména MUDHONEY). Tehdejší antihrdinové ve svém způsobu prezentace stavěli zejména na vlastní přirozenosti, která tak nějak logicky negovala cukrkandlovou pózu jimi kritizovaných stadiónových velikánů. Neučesaný a hutný garážový sound, stejně jako texty plné frustrace a angažovanosti v otázkách společenských se staly jejich platformou. Do atmosféry nové rockové revoluce dopadl „Badmotorfinger“ silou jaderné bomby odzkoušené americkou armádou v pouštních oblastech státu Nevada. Dílo se za krátko stalo synonymem grungeové horečky a získalo si obrovský respekt, jak u tehdejší kritiky, tak fanoušků po celém světě. Cornellův srdceryvný projev plný odhodlání, ale i bolesti a zmaru, se zde klenul nad mohutnou salvou riffů, majících kořeny u výše zminěných veteránů BLACK SABBATH. Do masivního soundu kapely byla však vetknuta i typická nervnost z minulosti, aniž by narušovala plynulý poslech. Výsledkem byly o poznání lepší skladby, které měly i díky pomoci hudebních televizních stanic velkou šanci oslovit široký zástup zcela nových fanoušků. Ti přibývali zejména z oblastí tehdy již poměrně tolerantní metalové scény, vždyť právě Terry Date, který veškeré producentské práce řídil, byl již etablovaným machrem, což potvrdil jak svou prací na minulé desce („Louder Than Love“), tak pár měsíců před tím albem „Cowboys From Hell“ jakési texaské kapely PANTERA.

 

Celosvětový úspěch „Badmotorfinger“ byl každopádně zasloužený, protože album v prvé řadě vrátilo rockové hudbě autentičnost a určitou hloubku, která svým způsobem předchozí generaci scházela. Táhlé sabbathovské skladby jako „Outshined“, „Slaves And Bulldozers“ nebo „Holy Water“ se zde střídaly s rychlejšími vypalovačkami typu úvodní jízdy „Rusty Cage“. Všechno však odstřelilo atomové kladivo - „Jesus Christ Pose“, song kritizující známé americké osobnosti, veřejně si vylepšující vlastní profil častými televizními proslovy na téma svého silného křesťanského přesvědčení. Kapela byla díky této písni nominována na cenu Grammy, na druhou stranu se stala i terčem výhrůžek ze strany náboženských fanatiků. Brzy následovala celosvětová mamutí turné, mimo jiné i to v předprogramu hvězdných GUNS N´ROSES, a tak věhlas seattleského kvartetu počal rázem strmě stoupat, za což mohlo i mediální přiřazení jejich tvorby k právě vrcholící vlně stylu grunge, který se vepsal do povědomí široké veřejnosti hlavně díky albu „Nevermind“ od kapely NIRVANA.


02.02.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz