WALTARI - Space Avenue

90%

Jestliže jsme si před týdnem říkali, že v devadesátých letech byli WALTARI neuvěřitelně rozjetí, pak to dnes musíme nejen zopakovat, ale ještě třikrát podtrhnout. Minule recenzované album „Big Bang“ totiž ještě ani nebylo hotové a Kärtsy Hatakka už připravoval další desku. A tentokrát si vzal na hrb gigantický úkol – dát dohromady klasickou symfonii propojenou s populární hudbou a dokonce s death metalem. Základy projektu se začaly rodit už o pár let dříve, na začátku roku 1995 se do toho ale Kärtsy pořádně obul a v květnu byla muzika hotová. Tu vzal následně do ruky finský dirigent Riku Niemi, převedl ji do orchestru a na podzim se mohlo nahrávat. V únoru 1996 pak proběhl mix a mastering, no a v květnu šla deska na pulty.

Výsledné dílo, které dostalo prapodivný název „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony In Deep C“, vzbudilo obrovský poprask a fanouškům WALTARI i dalším posluchačům jen padala brada, co všechno je možné nakombinovat, aby to dohromady ještě dávalo smysl. Popsat tohle abstraktní dílo není úplně jednoduché, vezmeme to tedy dnes jen telegraficky – v celém tom hodinovém rumrajchu, který je jakýmsi příběhem o soužití člověka s počítačem, se střídají rockové/metalové pasáže hrané sestavou WALTARI a rozsáhlé symfonické skladby, které interpretuje finský orchestr AVANTI!. Hlavní vokály na desce obstarávají klasicky mečivý Kärtsy, deathově growlující Tomi Koivusaari z AMORPHIS a školená operní zpěvačka Eeva-Kaarina Vilke. Celé album je nanejvýš alternativní a pro někoho podivínská sbírka, spousta lidí ale na „Yeah! Yeah!“ doslova přísahá a považuje ho za geniální záležitost. A taky průkopnickou – dnes už podobné extrémní fúzování přeci jen občas někdo provozuje, v roce 1996 to ale bylo něco opravdu nevídaného!

„Yeah! Yeah! Die! Die!“ je všeobecně známým pojmem, o dost méně se ale ví, že tři roky po jeho vydání Hatakka a Niemi představili další podobný projekt. Tentokrát šlo o scénické představení „Evankeliumi“, které bylo v říjnu 1999 předvedeno na prknech helsinské opery a mezi zúčastněnými tehdy byl i Finský národní balet nebo zpěvačka Tarja Turunen. Z představení existuje záznam, bohužel ale dost nekvalitní – finská televize to prý tenkrát nějak posrala a původní plán, vydat „Evankeliumi“ na oficiálním nosiči, se nikdy nerealizoval.

Při vší té alternativě jsme ale zapomněli na důležitou věc – ještě v roce 1995 došlo u WALTARI ke změně v sestavě. Sami Yli-Sirniö měl už delší dobu přítelkyni v německém Berlíně a protože neustálé pendlování nešlo zvládnout, přenechal své místo v kapele novému kytaristovi, Roope Latvalovi. Vyřešila se tak mimochodem jedna trochu komická situace – Sami totiž v mladších letech na fotkách WALTARI vypadal úplně stejně jako jeho kolega Jariot Lehtinen a často se dalo těžko rozeznat, kdo je kdo :) Po šesti letech se pak Sami do kapely vrátil, mezitím ale přibral, jeho obličej se řádně zakulatil a vizuálně se tak všechno vyřešilo :) Dost ale srandy, teď se soustřeďme na další album WALTARI, které vyšlo v roce 1997!

Dostalo název „Space Avenue“ a v jistém smyslu se nese v podobném duchu jako „Yeah! Yeah! Die! Die!“. Je totiž také v podstatě monotématické a stojí spíše na celkové atmosféře než na soliterních písničkách. Oproti všem předchozím nahrávkám je ale „Space Avenue“ mnohem více elektronické. Kapela už dříve dokázala, že jí nedělá problém zkrotit počítače a různá studiová hejblátka, tentokrát ale chtěla jít mnohem hlouběji a tak si k nahrávání přizvala specialistu – kanadského producenta Rhyse Fulbera. Ten sám aktivně dělal elektro-industriální muziku v kapele FRONT LINE ASSEMBLY a z producentské stoličky pomáhal na svět například památnému albu „Demanufacture“ od kultovních FEAR FACTORY. WALTARI tak získali člověka, který měl elektroniku naprosto v paži a kapela se mohla soustředit na samotný tvůrčí proces. Na albu si dala hodně záležet, o čemž svědčí i výčet použitých studií – nahrávalo se v listopadu a prosinci 1996 v Helsinkách a Kolíně nad Rýnem, zatímco mix proběhl po Novém roce ve Fulberově domovském Vancouveru.

A výsledek vážně stojí za to! „Space Avenue“ je komplexní, systematické a jednotně působící dílo, které by klidně mohlo být soundtrackem pro nějaký podzemní futuristický film. Přesně to nedávno v diskusi vystihl kolega Seventh – z desky doslova dýchá syrová, chladná a postapokalyptická atmosféra. Ta sice nemusí být každému po chuti a některé příznivce tradičnějších WALTARI vyhání od reproduktorů, jiné ale dokáže naprosto zhypnotizovat a vehnat do řad pomyslného kultu, kde pozici božstva zaujímají počítače a místo oltáře trčí do vzduchu trosky rozpadlých měst. Vybledlé barvy v bookletu, kapela opatřená brýlemi jako z Mad Maxe, zmodulovaný Kärtsyho hlas a podivné elektronické zvuky, to všechno je prostě strašně působivé a pokud máte to štěstí, že vám tahle deska sedne, dostává vás s každým dalším poslechem, víc a víc a víc!

Paradoxně se vlastně dá říct, že „Space Avenue“ ze všech dosavadních řadovek čítá nejméně zapamatovatelných skladeb. Tady se ale na hitovost skutečně nehraje a mně osobně to vůbec neruší – spolu s úvodní peckou „External“, která mimochodem zrovna hitová je, se dostávám do tranzu, který mě pouští až hodně dlouho po finální „Mad Luxury“. Po doplnění chladicí kapaliny pak samozřejmě musím stisknout tlačítko „repeat“, protože ze všech těch kabelů a zvukových karet postupně lezou další a další skvělé nápady. Třeba geniální harmonie v „Purify Yourself“, kde mimochodem WALTARI pomáhá dnes slavná, tehdy ovšem začínající APOCALYPTICA. Jiným hostem na „Space Avenue“ je krásná černošská zpěvačka Anita Davis, která obstarává hlas v kousku „Walkin´ In The Neon“. Tahle věc je ovšem pro konzervativnější rockery jako červený hadr pro býka – skladba je naprosté taneční šílenství v duchu euro dance, zvláště pozdější verze z roku 1998 jakoby vypadla z repertoáru 2 UNLIMITED. Paráda! Pokud chodíte na koncerty WALTARI, asi vás nic nepřekvapí, pro většinu vlasáčů je ale tohle skutečně vysoká škola tolerance!

Byl bych nerad, kdyby v popisu „Space Avenue“ zapadla nejlepší skladba – houpavá a zcela geniální „Far Away“, která dodnes slouží jako koncertní trhák a pozdvihovač nálady. Úplně jiná je pak další výborná věc „Stars“ – ta je skrz naskrz prodchnutá vesmírnou atmosférou a i když je nahraná v podivných výškách a zakuklená sama do sebe, má nesmírný sugestivní potenciál. Nikdy nezapomenu na živá provedení téhle skladby – před jejím spuštěním Kärtsy Hatakka fascinovaně hleděl z pódia na hvězdy, prstem ukazoval někam do galaxie a nepřítomně šeptal „tam nahoře, tam nahoře jsou!“ Vůbec by mě tehdy nepřekvapilo, kdyby se objevil transportní paprsek a odnesl bratra Hatakku někam do jiné dimenze, odkud k nám stoprocentně musel kdysi dávno přiletět. Tak jako on totiž na planetě Zemi nikdo, ale skutečně nikdo jiný hudbu dělat neumí!

28.08.2020	Diskuse (35)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz