Last Hardrock Outsider

DUBEN V PEŠTI - Nina

DUBEN V PEŠTI, jako by se do těch několika slov podařilo koncentrovat všechnu prchavou poetiku všedně odžitých a zároveň nevšedně prožívaných dnů. Co asi může hrát parta muzikantů vystupující pod takovým názvem? Byl jsem zvědavý a poslechl si pár ukázek. O pár dní později už sedím před kompem, listuju bookletem, prohlížím si vybledlé obrázky jak ze zašlého fotoalba s názvem „Dovolená – Jugoška 1985 a další“, poslouchám zdánlivě klidnou hudbu a prožívám cizí příběh. Ve skutečnosti svůj vlastní, byť se soundtrackem k tomu cizímu. Vzpomínám a nechávám vše plout, dokud nedozní poslední tóny kytar, resp. kláves a nepřestanou působit silně asociativní verše. Dělám si dobře melancholií ve světě, kam nikdo jiný nemůže.


Nina“, právě tak se jmenuje nová, celkově již šestá deska náladotvůrců původem z Litoměřic. Dodávám, že jde o první album vydané pod firemní etiketou, konkrétně vydavatelství Polí5. A protože nemohu dost dobře vybřednout z jeho opakovaných poslechů, ulevím si a podělím se ještě o pár dojmů. DUBEN V PEŠTI hrají civilně, jakoby mimoděk při tom vypravují příběh Dietra, Olgy a Niny, odehrávající se v druhé polovině osmdesátých let v barvách léta až jara. Jak jsem již naznačil, samotný děj není příliš důležitý, navíc se odehrává pouze v náznacích, resp. v obrazech ročních období. Díky „odseknutému“ intru působí ostatně i nosné téma pouze jako torzo vyrvané z běhu času. Klíčová je atmosféra a zprostředkované pocity hlavních hrdinů.



Vyprávění zpěváka Broni nepostrádá patos. Vtip je v tom, že mu ho věříte. Nejde jen o kouzlo účastného přednesu, ale též o zvukomalbu samotného textu, jinak stavícího na kontrastu banalit a osudového citového prožitku, který je do nich zasazen. Zneklidňující slova, znějící v omezené škále tónů, se slévají s proudem posluchačova vědomí a směřují ho do nostalgické minulosti vlastních zážitků, pod jejichž prizmatem může pak bilancovat a nahlížet smysl své existence. Stručně řečeno, oddeklamované verše šijí každému vnímavějšímu posluchači – retro – příběh na míru. Výchozí látkou je smutek a stesk po všem, co bylo „odváté větrem“ a co se už nikdy nevrátí. Souběžně se však nechává i nemalý prostor pro vnímání přítomné krásy, pochopení a smíření. Hudba se libretu nepodřizuje, spíše si ho hýčká, a to ve stylu, kterému sama kapela říká dark pop. S odkazem na britskou kytarovou a českou alternativní scénu lze s podobným označením asi vystačit. Decentní, naprosto transparentní zvuk odhaluje vše.


Ve studiu Golden Hive se podařilo zachytit syrové kouzlo okamžiku nedeformované úsilím o cosi. Na koncertě proto neuslyšíte o nic méně, než zní z desky. Zadumaný písničkový pop rock se nevypaří v žáru kytar ani neztratí v sevření aktuálního konceptu, jen se v rámci živého provedení ještě více poddá rockovým prostředkům, které dají vyniknout jeho folk/shoegaze bázi. V ní se na x způsobů mísí barevné kytary s lakonickým, posmutněle punkovým zpěvem. Uvedený kontrast s sebou nese emoční potenciál, jehož velikost mě nepřestává udivovat. Ve výsledku tudíž půjde o slušný nářez, a to i přes absenci monolitických riffů. Zvuk čerpá svou energii především z neutuchající, de facto sólové hry kytaristů. Komunikace dvou autonomních kytarových linek se opírá o solidní rytmiku, která hraje přesně to, co má. Doprovodnou roli, i když o něco zdobnější, zastávají rovněž klávesy. Jestliže tedy zpěv s texty náladu určují, procítěné kytary ji za podpory ostatních instrumentalistů vytrvale, někdy i dost efektně „opylovávají“. Plodem popsané synergie je hudba co do své podstaty hitová, avšak nekompromisně mířící pod povrch věcí.


Tajemství úspěchu se ovšem skrývá hlavně ve skladbách. „Nina“ představuje další domácí desku, na níž absentuje vata. Proto se také nejedná jen o formálně pojatý soundtrack ke kvalitní „Chvilce poezie“ (když už jsme u toho retra). Možná pomohl i odstup pěti let. Kapela se ničím(!) neomezuje, dojde na punk i Morriconeho s trubkou. Každá píseň má výrazný, popově přístupný motiv. Skrz všechny pak vede červená nit, která je spojuje do působivého celku. Každá píseň obstojí též jako nekomerční rádiový hit, ale zároveň mocně přivolává uvedený celek s jeho jedinečnou až návykovou atmosférou. Pokud ho už znáte, stačí pár tónů a vždy se vám vybaví v celé své uvěřitelné kráse. Vybalancování vztahu mezi linií příběhovou a písničkovou se prostě podařilo. Nestírají se ani neruší; baví svým prolínáním, jakož i dynamickým napětím, které při něm vzniká. Kdo touží po naprosto svébytné, alternativnější a současně popovější verzi toho, k čemu na svých posledních albech inklinují HEIDEN, neměl by tudíž zbytečně dlouho váhat. DUBEN V PEŠTI natočili desku, která tu po nich delší čas zůstane a blednout moc nebude. Když pozměním název jednoho alba od zmíněných HEIDEN, dá se totiž říct, že na svůj příběh rozhodně sami nebudou.


01.09.2020Diskuse (1)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Hivris
03.09.2020 18:35

Přesně takovou hudbu mám rád, když se na mě line v noci v autě z Radia1. Ten nenucenej zpěv mi něco/někoho hrozně moc připomíná, nějakej post punk nebo folk, nemůžu si vzpomenout.

Každopádně se těším na podzim s tímhle albem. "a ze všech stanic hraje Wabi Daněk, přichází listopad..."