Last Hardrock Outsider

DEFTONES - Ohms

Na amerických DEFTONES si cením hlavně faktu, že si kapela, v průběhu svého již čtvrtstoletí trvajícího působení na scéně, dokázala vytvořit vlastní originální styl a s tím související zvukovou stránku a je tak, bez ohledu na probíhající stylové a zvukové trendy, vždy od začátku plně identifikovatelná. Když se nad tím tak zamyslím, ono těch nu-metalových kapel, se kterými si zvuk ostatních za žádných okolností nespletete, nebylo na světě zas až tolik. Kvintet z kalifornského Sacramenta se i přes těžká období dokázal vždy koncentrovat na umělecký výsledek a jejich alba zrovna neoplývala prvoplánovou líbivostí, což tak nějak logicky odpovídalo jejich na emocích založeném výrazu, koketujícím s prvky rockové alternativy, post-rocku, groove metalu, dream-popu a mnoha dalších odnoží moderní hudby rozvíjející své příběhy skrze atmosféru a nálady.


Novinka „Ohms“ je tedy jejich dalším zajímavě vystavěným dílem. Od kapely, která se může po právu pyšnit přízviskem legenda, se ani nic jiného než dobrá kvalita nečekalo. Materiál znovu rozvíjí odkaz DEFTONES coby snových architektů, pracujících s širokým spektrem emotivnosti a s trvale civilním přístupem k mikropříběhům skladeb. O novince nelze říci, že by se klonila spíše na stranu atmosféry a rozvláčnělosti, ani že by působila tvrději než některá díla předchozí, přesto mohu potvrdit, že songy zní docela nahuštěně a svěže a zároveň po zvukové stránce doslova očarovávají atmosférickými pasážemi a valivými stěnami. Znovu nejde o materiál pro lovce hitů, jako spíš pro atmosfériky, jenž se rádi na delším časovém úseku noří a nepotřebují na desce své skladbové vrcholy. 


Neřekl bych, že se kapela na scénu vrací po nějakém fatalistickém dlouholetém výpadku, přesto je pravdou, že s minulým albem „Gore“ si DEFTONES vybrali trochu oddechový čas a tehdejší songwriting rozhodně nedosahoval laťky, na kterou byli jejich fans zvyklí. Nyní je vše jinak. S podporou ostříleného producenta a mistra zvuku Terryho Datea, který byl s kapelou ve studiu naposled u tvorby bezejmenné desky „Deftones“ z roku 2003 (pokud tedy nebudeme počítat nevydaný kousek „Eros“, který byl po autonehodě původního baskytaristy Chi Chenga stopnut a dosud nerealizován), má dnes kapela nakročeno k návratu v té nejlepší formě, přesně takové, jakou kdysi reprezentovalo majestátní a v podstatě přelomové album „White Pony“ z roku 2000, či dvě bombastické a v rámci jejich stylu i chytlavé desky zpřed dekády „Diamond Eyes“ a „Koi No Yokan“, prostřednictvím těchto děl se tehdy kapela vyhrabala ze dna po výše uvedené tragické události týkající se jejich spoluhráče, upoutaného v komatu na lůžko.



„Ohms“ má všechny parametry jejich špičkové práce – okouzlující atmosféru, moderní zvuk, emotivní Morenův hlas, ve výsledku ono jiskření budiž souhrou všech jednotlivostí, ať už vypíchneme výrazné keyboardy, bytelnou rytmiku či tvrdé Carpenterovy riffy. Právě hlas China Morena znovu oplývá širokou škálou výrazu a dodává skladbám přesně ty nálady a emoce, které ve výsledku potřebují. Vyvážená se zdá instrumentální složka neupřednostňující ani jednu položku soundu. Post-modernistické zurčení kláves Franka Delgada a posléze jeho táhlé plochy přinášejí do písní jakousi nadčasovou sklíčenost a tíseň, jakoby posluchače uváděly do určité verze budoucího problematického světa, jehož scenérie nemají daleko k dystopii. 


Mohutně znějící kytara Stephena Carpentera je dalším z určujících prvků zvuku DEFTONES, funguje však jako vždy v sounáležitosti s ostatními instrumenty a utváří výsledné robustní stěny plné osudové naléhavosti a síly. Jak již tradičně, uchvacuje i celkový groove Kaliforňanů. Vždyť takový bubenický živel jako Abe Cunningham ani nemůže být přeslechnut. Ve spolupráci s baskytaristou Sergio Vegou patří jejich rytmická dvojice k nejlepším na scéně. Přestože nejde o hlavní tváře souboru, oba vlastní lví podíl na tom, že zvuk DEFTONES budí respekt na poli moderní metalové alternativy.


Psychedelický motiv a jednoduchá grafika coveru alba novinky, skládající se z bezmála třinácti tisíc teček, působí jako pohled do zrnitého monitoru. Kapela se dosud nevyjádřila, co motiv černých očí na zrnité šedé obrazovce znamená, a tak se o souvislostech námětu se vzpomínkou na před sedmi lety zesnulého spoluhráče Chenga můžeme jen dohadovat. Deska ve výsledku vyznívá hodně sytě až bombasticky a její potenciál zůstává spíše v rovině jednolitého celku, ze kterého nevyčuhuje příliš nápadně chytlavých věcí. Poměr mezi hutností/ tvrdostí a plynulou atmosférou je vyvážen zhruba půl na půl. Spíše tak jde o mohutně se valící a nepříliš rychlé songy, utvářející mnohdy velkolepou, jindy spíše sklíčenou atmosféru, než aby došlo k nějakému výraznému běsnění a nářezovějším hněvivým momentům. V rámci desetiskladbového celku zde rozhodně nedochází k žádným nápadnějším stylovým, ani atmosférickým kotrmelcům a celek je tvořen souvislým proudem mohutně se valících songů rozvážnějšího charakteru.


Od úvodní „Genesis“ jste vtaženi do futuristického světa připomínajícího panoramata východoasijských velkoměst, jakoby jste po vzoru vizualu novodobého Blade Runnera letěli ve svém stroji ve výšce padesáti metrů nad zemí skrze smog prostupující les bio-mrakodrapů, na jejichž panelových terasách by se pnula exotická flóra. Pokud už se chytáte a vešli jste do snu, pak vězte, že v těchto místech technologický rozvoj reprezentují všudypřítomné drony skenující každý pohyblivý předmět. Spojení onoho nového a dle někoho čistšího a bezpečnějšího světa (ostatně cesta do pekla bývá dlážděna šlechetnými úmysly, že?), s rozvojem technologií, s nadprodukcí a se skrytými hrozbami v podobně nejrůznějších parazitů a mutujících virů se může stát dalším mottem nové tvorby podobných post-modernistických kapel. DEFTONES dost možná na novince odhalují věčný konflikt mezi duší a nekontrolovaně se vyvíjející evolucí, kterou pohánějí, krom sil podnětných a dobrých, mnohdy i síly velmi zlé.


Vyrovnanost kolekce dokumentují i další povedené skladby - rozervaná „Ceremony“, uhrančivá „Radiant City“, nebo další dva krásné, byť neprvoplánové kusy „Urantia“ a „Pompeji“, stejně jako třeba divoký výpad „Error“. Závěrečná titulní skladba je pak takovým rozvážným stvrzením kompaktnosti celku, který nevlastní jednoznačného vrcholu a funguje jako rozmáchlá atmosférická scenérie, do které je radost se ponořit. V mnohém zvláštní a svěží, i když zcela typické album DEFTONES.


12.10.2020Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Dee
12.10.2020 23:29

Moc pěkná recenze! Za mě geniální deska...dávkuju s rozmyslem. Bojím se, abych se jí nepřeposlouchal. Zatím rozhodně 10/10! A myslím si, že bude zrát a bude ještě lepší :)