Last Hardrock Outsider

IGORRR - Spirituality And Distortion

Atomové elektrárny, rychlovlaky, vlastní stíhačky a dokonce i kosmický program, dále třeba vlivný Code civil, ale také unikátní a nesmírně silná kulturní scéna. Francouzi se prostě nezdají, ať už se seznámíte s jakoukoliv sférou jejich umění, najdete zde zásadní, novátorská či inspirující díla. Nemíním dělat z Gautiera Serrea alias IGORRR(a) druhého Debussyho. Jedno se mu však upřít nedá, skládá a nahrává hudbu, která dokáže posluchače zaujmout něčím víc než jen vyzobáváním a umným spojováním různého a známého, jinak řečeno eklekticismem. Tedy, alespoň doufám. Nechte vše plynout, a hlavně nechtějte písničky.


Přestože k poslechu „Spirituality and Distortion“ není potřeba sežrat všechnu moudrost světa, otevřená hlava se šikne. Vážná hudba se s (extrémním) metalem spojuje běžně, elektronika s tanečními rytmy a folklórem také. Orientálních motivů se už dávno nebojíme, francouzského akordeonu trochu, z programového multi-kulti vyznění mají někteří osypky. Celé dohromady je to každopádně metal jako prase. Uvědomuju si, že s tímto striktním závěrem kapánek nekoresponduje dosavadní absence příslušného odkazu na Metalarchives. Snad zmíněný fakt konzervativním archivářům konečně dojde; stejně jako třeba hodným strýčkům z Metal Blade, kteří teď na explozivní poptávce po sexy francouzské metalové avantgardě v podání IGORRR relativně taví. Osobnost vzešlá z jiného ranku by se takovou cestou nevydala a pokud ano, přesvědčivé využití metalové složky by s vysokou pravděpodobností absentovalo. O nic jiného v téhle půvabné hře na tzv. vysoké umění nejde, protože v okamžiku, kdy se metal se svou manýrou dostává na druhou kolej, deska v mých uších ztrácí, a to nejen tlak. Přichází o náboj, hybatele, kontrastní pojivo a smysl.



Tak co tu vlastně máme? Soundtrackovou poetiku a směs nepůvodních ingrediencí v působivém celku, plném odlehčených přechodů mezi styly a žánry. Serre obrovský prostor mezi nimi skládá do formy gigantické tahací harmoniky, kterou s citem natahuje a smršťuje; pomalu, freneticky, bizarně. Pomocí klapek a tlačítek pak vše dál mísí, přičemž využívá kontrastu i podobnosti. Nějaká ta mezírka mezi záhyby měchu vždy zůstane, navenek tudíž rozdíly mezi jednotlivými objekty jeho hudebního zájmu ještě přetrvávají. Během prvních setkání s novinkovým albem se lze proto kochat především efektní nadžánrovou mozaikou. Výsledný dojem však už obnáší i něco trvalejšího, zážitek z funkčního prolnutí naprosto odlišných hudebních světů. Nakonec může dojít až k euforii z harmonické muzikální jednoty, navíc režírované metalistou. Vzniká tudíž při hře na umění vysoké umění opravdové? Možná. Krása určitě. Poslední fázi, týkající se výhradně intimního prožitku, pouze optimisticky předpovídám, spoléhaje na silnou estetickou stránku recenzovaného díla a snahu posluchače porozumět. Po řadě poslechů se mi totiž zatím odhaluje jen ona formálně dokonalá mozaika, s níž ruku v ruce přichází rozkoš z čelní srážky baroka, popř. francouzského akordeonu s MAYHEM. Pozor, problém v uchopení směřujícímu ke komplexnějšímu obrazu netkví v nepřístupnosti. Překážkou se jeví být zejména – a poněkud paradoxně – právě zmiňovaná roztříštěnost. Jakkoli generuje příval líbivých „nápadů“ poutajících pozornost, souběžně lehce sterilizuje a vytváří hráz bránící hlubšímu průniku, tj. k seznání a pochopení leitmotivu „o nedělitelnosti hudby“, prokazovanému metalem a jdoucímu snad o něco dál než k nabubřelému crossoveru. Doufám, že fanoušci IGORRR během kolosální hudební žranice necílí jen na zábavu, ale i na něj.


Doomově laděná „Downgrade Desert“ představuje dokonalý aperitiv. Obraz chladnoucí pouště tíží velikostí prostoru s hlasy volajících, po chvíli smetenými black metalovou vichřicí. Špičková instrumentace staví na vražedné rytmice. Hutný, mírně syntetický zvuk djentových bicích Sylvaina Bouviera nevadí, kupodivu mu nechybí dynamika. Na baskytaru exceluje přesný Erlend Caspersen. Jeho dialog s komorními smyčci v závěru „Nervous Waltz“ hovoří za vše. A zábava se valí, pocitová složka je navzdory časté vokální exhibici slabší, čas od času vyplyne ze zdařilého motivu. Brnkání, klavír a nějaké ty skřipky v té vší pompě vítězí. Pravá emoční smršť přijde až v „Parpaing“, kde své hlasivky začne týrat hostující George “Corpsegrinder” Fisher. Mistr se pozná a intelekt v tom nehraje zas takovou roli. Famózního výkonu využívá Serre k zajímavým electro orgiím ve střední části skladby, jinak se jede v tradičním, trochu „nasekaném“ death/blacku.


Instrumentálka „Musette Maximum“ znovu dokazuje, že IGORRR jsou zdaleka nejsilnější, když nemusí řešit vokální složku. Jedna z nejnápaditějších fúzí za poslední dobu. Obstaral ji kavárenský styl s akordeonem à la française a metal nejvyšší jakosti. Erlend opět čaruje. Klidně bych snesl celé album. Blíží se vrchol příznačně pojmenovaný „Himalaya Massive Ritual“. Má mnoho zákoutí, nejvíc si cením decentního djentu v doprovodu. V jeho klikatém pochodovém tempu se vystoupá až do nadoblačných výšin. Kvalitativní křivka dál příliš neklesá. Ubývá toliko efektních překvapení. Logicky. Za zmínku stojí např. pocta Vivaldimu a jeho Čtveru ročních dob v „Paranoid Bulldozer Italiano“, korunovaná brutálním slammingem. Krása! Zde, po čtyřiceti čtyřech minutách mělo album skončit. Další dvě skladby a některé předimenzované vokály ho již ředí. Ano, taktéž IGORRR by se hodil dobrý producent. Naštěstí na samotném konci vstupuje do hry podruhé akordeon; v nářezu „Kung-Fu Chèvre“ pro změnu na balkánskou notu. Věřte tomu, že máte-li vůči něčemu averzi, IGORRR ji důsledně prověří a současně vám nabídne jiný úhel pohledu, navíc skrze fascinující kaleidoskop. Ostatní už záleží jen na vás.


11.05.2020Diskuse (8)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Valič
14.05.2020 14:13

Ta recenze není špatná, ale je pravda, že mě při jejím čtení dost bolelo mezi ušima. Předpokládám ale, že žádný z těch pěti fanoušků, které u nás kapela pravděpodobně má, s jejím pochopením problémy mít nebude, a posluchači Burzum nebo Mortician tohle asi fakt číst nebudou. Desku jsem si pro zajímavost poslechl a kupodivu jsem to ve zdraví přežil. Pan Igorrr je bezesporu velký hudební vizionář, já jen doufám, že už to martyrium nebudu muset nikdy absolvovat znovu (tím myslím poslech té hudby, ne čtení recenze). :-)

 

Stray
14.05.2020 13:42

Dodatek po pročištění: Mám chuť napsat, že už sem dneska nechci, ale večer mám připravit zas další článek, tak to asi nevyjde. Já jsem i díky tomuhle prostě nastavenej tak, že myšlenkově náročnější texty už jsou nad rámec, už mě fyzicky bolí. Cítím ohromnou nechuť být s tím v kontaktu. To je celé, netvrdím že je to blbě, ale pro mne to může být blbě.

 

Pekárek
14.05.2020 13:33

:) Chci, aby přemýšlel, to je vše. A třeba se pak i pobaví.

Ale jinak rozumím. Samozřejmě by bylo dobré takhle psát.

David Ch.: Díky

 

Valič
14.05.2020 11:05

Ale on styl té recenze celkem odpovídá hudební náplni alba, která se mi jeví jako takový bizarní neuchopitelný "amorfní chuchvalec" určený pro nezávislé myslitele, kosmonauty, neurochirurgy, schizofreniky... a Pekárka. :-)

 

Pekárek
14.05.2020 10:46

To je vtipné s tou matematikou:)

 

Stray
14.05.2020 10:40

Za mě je to také dobře, Davide. Mít zatuchlé stránky s většinovým zastoupením osmdesátek by bylo nešťastné. Pekárek není jedinej, kdo to tahá aktuálním směrem, i Sicky je spíš modernista... Ta má poznámka nebyla napsána z pohledu obavy ze stylového zaměření webu, ale díky způsobu vedení článku, jak mi někdo trefně řekl: "cítím se po té četbě jako kdybych zrovna dopsal písemku z matematiky". :-) Prostě některé články skoro až psychicky vyčerpávaj. Já to musím číst všechno, protože to zakládám a připravuju pro zveřejnění, ale když jsem se nad tím kolikrát zamyslel a představil si sebe v roli čtenáře, tak bych se na tu četbu po šesti řádcích vysral, fakt, jednoznačně bych skončil. Proto jsem to napsal, ne z toho důvodu, že dotyčný píše o moderní hudbě. Zkrátka, přemýšlet nad čtenářem je víc, než si něco svého šulit a tvářit se kdovíjak nejsem chytrej, přemýšlet, jak si nad tími může příjemce lépe pochutnat, není smyslem této činnosti někomu zlámat mozek.:-)

 

David CHlíbek
14.05.2020 09:42

Za mě jedině dobře, že se zde díky Pekárkovi objevují právě takové tituly jako Igorr, BLOOD INCANTATION, My Dying Bride a Maere, alespon se trochu zčeří zatuchlé vody 80 tkového hairmetalu :-)

 

Stray
11.05.2020 09:49

Psal jsem to pekárkovi do mailu, páč mě to přišlo lepší touhle cestou než veřejně, odpověděl mi: "...Klidně to tam dej. Ať vědí, že to v rámci našeho miniteamu má nějakou dynamiku. Navíc máš pravdu. Díky za postřeh." no tak já to sem tedy dám...

SUBEEROVATÍŠ!