PERFECITIZEN - Humanipulation

80%

Opravdu nám bude jednou ordinováno něco tak sofistikovaného jako vakcínou šířený nano-biomechanický virus, který potlačí empatii? Možná, že honba za životní úrovní či snaha tak nějak přežít život (záleží na tom, co všechno člověk dostal do kolébky, že?) ve spojení s nízkou úrovní všeobecného vzdělání a hodnotovou relativizací odvede časem stejně „dobrou“ práci. Zmíněným virem odkojení výkonní, inteligentní, zároveň však bezcitní a snadno ovladatelní proměněnci, o kterých pojednává nová deska domácích death/grind experimentátorů PERFECITIZEN, stejně nebudou potřeba. Nepodceňujme stroje, zastanou hodně. Není nakonec obava, že lidé mohou empatii ztratit (až) uvedeným high-tech konspirativním způsobem a pak se k ní nějak (i když složitě) vracet snad příliš humanistická, resp. ve své podstatě vlastně optimistická? Zdaleka ne všem je totiž požehnáno už co do pouhých předpokladů být chápajícím a účastným. Rozvíjení uvedených predispozic je navíc podmíněno kulturně a obnáší nelehkou, v podstatě nikdy nekončící cestu, na jejímž konci může číhat bonus v podobě parádní depky. Každopádně je fajn, že žiji v době, ve které mám čas i náladu podobně filozofovat, a v zemi, ve které empatie nepředstavuje projev lidské slabosti, ale hodnotu pořád ještě oceňovanou a inspirativní. Vedoucí tudíž ke vzniku podnětných a zábavných uměleckých děl, tedy i hudby, jaká je zachycená právě na třetím albu PERFECITIZEN, nazvaném „Humanipulation“.

Nastíněný futuristicko-humanistický koncept o ztrátě všeho, co dělá tvora-člověka lidskou bytostí, se zdánlivě odlidštěnou (protože ultra hard) hudební složkou vzorně koresponduje. Kytarista Tomáš Mleziva a bubeník Jarda Haž prostě ví, jak má vypadat skutečně extrémní (metalová) hudba. O nic jiného se ostatně nesnažili ani v časech ALIENATION MENTAL. Škatulka blast core, kterou jsem zaznamenal v některých rozhovorech, má přitom jen zástupnou roli. Asociuje moderní, velmi tvrdou, rychlou, a hlavně netuctovou muziku, distancující se od rutinního death/grind metalového standardu nebo retra. Faktem však zůstává, že hranice tvrdších odnoží rockové hudby posouvají především výpady z robustního a spolehlivě podaného metalového základu, kam samozřejmě řadím i „Messhu“ riffy (na novince jich není moc, např. v „Propaganda“), growl, nespočet screamů, precizní sypačky atd. Metalový podnož totiž snese takřka jakýkoli žánrový roub.

PERFECITIZEN si servítky rozhodně neberou a roubují nadoraz. Naštěstí mají dokonale zmáknuté řemeslo, jejich výpěstky jsou tudíž nejen extrémní a „craft“, ale i životaschopné. Žádný samoúčel! Zmiňovaný extrém na sebe bere zejména podobu hustého kytarového a rytmického pletiva, tvrdosti, rychlosti a neutuchající – dobře seskládané – pestrosti. Tím vším pak suverénně proplouvají vokály Tomáše Habra a několika hostů. Jediným limitem, resp. filtrem a mírou všeho tak zůstává umělecká ambice – natočit velmi tvrdý kytarový, přesvědčivý a zároveň posluchačsky strhující soundtrack k příběhu o ztrátě a neukončeném procesu nalézání lidství. Samotné téma přílišný optimismus nevykazuje, což umocňuje samizdatová forma bookletu, evokující post apo v kombinaci s fenoménem found footage – perfektní.

Z hlediska formálního nemohu nahrávce vytknout vůbec nic. Zvuk snese nejpřísnější žánrová měřítka, aniž by trpěl sterilitou. Středobodem jsou riffy, kterých je fakt hodně; namát(h)kou death, grind, thrash, doom, black, alternativa, progres. Protipól kytarového běsnění představuje výkon rytmické sekce. Nebudu se uchylovat k superlativům, stačí zdůraznit, že to, co se navenek jeví monoliticky, po všech stránkách žije, a to nesporně i díky ní. O bicích Jardy se mohou zasvěceně bavit bubeníci, já bych jen nosil chrastí do lesa. Komunikace instrumentálních linek nabývá zásluhou skvělé baskytary nováčka Adriana Neriho jazzových parametrů. Nálety drtivých unison, střídající jejich proplétání, pak působí opravdu efektně. V této souvislosti lze zmínit patrně každou skladbu, za všechny třeba „Misunderstanding“. Ta navíc dokládá ještě jeden fakt. Latentní hitovost celé osmidílné kolekce. Přeci se nebudeme bavit o sofistikovaně řízeném bordelu. My podarovaní už po jednom, maximálně dvou protočeních cédéčka slyšíme prudce návykovou písničkovou desku.:-)

Zvolená atraktivnější forma přitom vážný koncept nesráží ani nerozbíjí. Kromě toho, že láká na koncert, dává totiž prostor k palbě emocí, s kterou je podobně závažné téma neoddělitelně spojeno. Záleží ovšem na přesvědčivosti. Zde sehrává prim vokální složka. V jejím podání neveselá textová náplň ožívá natolik, že příběh žijete a o lidstvo se začínáte bát. Neskončí zbytečně brzo? Právě „Humanipulation“ dává naději, že ne. Komu vlastně? Uberu-li 80 % patosu, tak hlavně českému tvrdě kytarovému undergroundu, včetně jeho posluchačů. 80, hrome, ta číslovka se mi ve spojení s exportní kvalitou vážně líbí.:-)

16.11.2020	Diskuse (10)	Pekárek hackl@volny.cz