Last Hardrock Outsider

FISH - Weltschmerz

Řadu let avizované, finální album od Fishe představuje skutečně obrovitou porci hudby. Volný koncept příběhů, vesměs reflektujících vyčerpanost současného světa, nelze nazvat jinak než uměním. Ve všech směrech náročné a do detailu propracované dílo se tak patrně stane dalším z vrcholů zpěvákovi bohaté kariéry. Nadžánrově stavěné skladby pulzují životní zkušeností, duchovní hloubkou a nabízejí, na podkladě špičkové a nikterak přeplácané instrumentace, zvědavému posluchačovi nekonečně možností výkladu. Skotův výpravně melancholický hlas je logickým pojítkem aktuálních písňových kapitol nesoucích ve své lyrice mnohá poselství.


Jak už jsem výše zmínil, pojítkem „Weltschmerz“ je reflektování smutku, bolesti a unavenosti současného světa. Proč tedy německý název? Zpěvák měl vždy silný vztah k Německu, odkud pochází jeho manželka a kde sám často pobývá a kde se rovněž nachází nemalá část jeho fanouškovské základny. Prostřednictvím několika osobních příběhů a několika sociálně-kritických a na politiku zaměřených témat dostává výsledná, osmdesátiminutová mozaika nápadný filosofický charakter. Jde vlastně o barvitou emocionální pouť, která nabízí chvíle křehké deprese, ale i oblažující pocitové nádhery. Fish coby zahradník v zahradách svého hudebního království, odvážný poeta, zdrženlivý filosof, či jen pouhý pozorovatel běžného života kolem sebe, vytvořil velmi silnou sbírku skladeb, jejíž kouzlo má schopnost fanoušky náročnějších hudebních produkcí uhranout.



Skladby jsou naplněny narativními obrazy a díky svým délkám působí velmi štědře, takže jde spíše o rozsáhlé záležitosti pohybující se v nižších rychlostních rovinách, které postupně gradují. V oblasti soft-rocku jde o míru vkusu, kterou skotský bard dokládá střízlivě volenými aranžemi a celkovou nepřeplácaností. Dostávají zde sice prostor dechy, smyčcová orchestrace a občasný podkres keyboardů, děje se však jen kvůli zvýraznění nálady. 


Kytarovou akustikou začínající otvírák „The Grace Of God“ pluje na paletě jemných rytmů. Song definuje to základní, s čím posléze zachází celá deska. Jde především o smíření, ať už se jedná o měnící se svět nebo konec života jedince. Druhá „Man With a Stick“ má politický podtext a staví se kriticky k policejní brutalitě a aroganci moci. Svým způsobem mě zde Fish připomíná své vzory, legendy vzešlé z řad GENESIS - ať už mám na mysli dospělácký pop, za kterým stojí Phil Collins a nebo jeho artovější tvář, kterou od osmdesátých let reprezentuje Peter Gabriel


Skladby na desce by se daly rozdělit na ty osobnějšího charakteru, kde se Fish dostává k vztahům s nejbližšími – ať už se zabývá vzpomínkou na otce v „Little Man, What Now!“ nebo naráží na matčinu alzheimerovu nemoc v „Garden of Remembrance“ (asi nejkomornější položka na seznamu), tak na skladby, které nemají onu osobní rovinu a spíše glosují nějaký palčivý společenský kontext – např. sedmnáctiminutová „Rose of Damacsus“, představující pulzující srdce celého alba, jehož vrstvy jsou vyživovány řadou rozličných nástrojů, smyčcových aranží a vícehlasů. Song se věnuje problematickému tématu náboženského fundamentalismu, terorismu a přistěhovalectví. Keltskými prvky prostoupená „Party´s Over“ naopak platí za jednu z mála zpěvnějších věcí. Jakkoliv zní píseň odlehčeně, i téma Skotska (nacházejícího se trvale v područí od Evropské unie se momentálně odštěpující Velké Británie) je pro Fishe velmi živé.


Krásnou skladbou je „Walking On Eggshells“, dokonale charakterizující perfekci díla i jeho podobu jakési nekonečné pouti, kterou hlavní hrdina v proudu všech dění podstupuje a obohacuje se prostřednictvím ní. Během této písně jsem pochopil, proč je Fish vlastně jednou z hlavních inspirací pro Bruce Dickinsona. Song procházející mnoha rozlišnými fázemi, od melodické a relativně přímočaré z úvodu, kdy prostor rozezvučí chytlavý part kytary a vše jede optimisticky vpřed, až po pandemonium orchestrální vrstevnatosti v druhé polovině. Píseň možná vzdáleně naráží na zpěvákův třicet let starý odchod od MARILLION a zabývá se toxicitou vztahů, vyznívá však pozitivně, neboť se v jejích útrobách zračí naděje a možnost životních změn a nových začátků. Určitě jde v rovině skladatelské a lyrické o jeden z možných vrcholů tohoto ambiciózního díla. 


Kouzelně melancholický ráz má „Little Man, What Now!“, představující pro zpěváka velký emocionální balík, neboť hora, kterou se snaží svým nočním pochodem zdolat, a ze které se vyzpívává, odkrývá jeho vztah s otcem a pocity prázdnoty po jeho skonu. Neméně osobně, nostalgicky, temně až depresivně vyznívá závěrečný tandem skladeb. Bujará čtrnáctiminutová epopej Waverley Steps (End Of the Line)“, narvána muzikálovým bombastem, vyobrazuje vzpomínky na časy, kdy se zpěvákův život neubíral zrovna pozitivním směrem - vztahy a vleklé zdravotní komplikace. Naopak titulní kompozice „Weltschmerz“ je v dramatické rovině stupňujícím se shrnutím bohatého konceptu zachycujícího Fishovo nitro na sklonku jeho hudební kariéry. Pakliže by se Fish skutečně rozloučil s hudební kariérou prostřednictvím tohoto komplexního, bohatého, náročného i když rozhodně ne obtížně poslouchatelného díla, nikdo by mu to nemohl mít za zlé. Skvělá nahrávka.


27.12.2020Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Louža
27.12.2020 10:22

Absolutní vítěz roku 2020. Ani Arjen, ani Daniel, ani Neal. Ale skotský kolohnát. Dědouš, který už dávno ztratil svůj emotivní pěvecký hlas, ale ne schopnost psát extrémně kvalitní skladby našlapané barvou a emocemi. Mnohé napověděly už některé skladby z předchozího alba A Feast of Consequences. Ale to skutečné mistrovství přichází až s Weltschmerz. Výtečná dramaturgie alba, které je takřka úplně bez vaty. Střídání nálad. Půlka skladeb má přes deset minut, ale skrze pestrou paletu nápadů to na nich vůbec není znát. Kraťasy pak krásně naředí nálady a hodinu a půl dlouhé album narvané rozmanitým hudebním obsahem uteče jak lusknutím prstů, takže už ani nevadí recitát místo skvělé pěvecké ekvilibritisky minulosti. Ne tohle nejsou staří Marillion. Ale je to úplně stejně kvalitní.