Last Hardrock Outsider

MEKONG DELTA - Tales Of A Future Past

Netvrdím, že je Ralph Hubert génius, rozhodně však hudebník, který má co nabídnout. Svůj osud spojil s metalem. Nesnaží se měnit jeho formu, jen do ní vkládá jedinečný obsah, který se neoposlouchá. Mustr od roku 1985 příliš neměnil. Umělecká svoboda nalezená ve zdánlivě bizarní směsici modernější ruské či jiné klasiky a technického thrashe vynesla metalové scéně řádku přinejmenším zajímavých desek; formaci MEKONG DELTA, za níž dotyčný stojí, pak na oplátku kultovní status. Projekt, který měl kdysi dávno mimo jiné dokladovat vyspělost německé metalurgie, se stal záhy fenoménem „mimo prostor a čas“ žánrových konvencí.


Léta 1987 – 1989 nelze na grafu Ralphovy kreativity postihnout jinak než vyznačením explozivního nárůstu. Co rok, to skvělá deska. Nespoutaný eponymní debut a stylově vytříbenější dvojka „The Music of Erich Zann“ přitom představují pouhý rozjezd. Uvedenému období kraluje zásek číslo tři. Pro dokreslení, kdyby měl v dnešní době někdo přijít s podobně progresivní metalovou hudbou, absolutně netuším, jak by mohla znít. Co se tenkrát dělo ve studiu, mi zůstává záhadou. Album „The Principle of Doubt“ později vyšlo v Japonsku společně s EP „Toccata“. Zmíněné CD by mělo být součástí sbírky každého fanouška progresivního metalu a progresu obecně. Jedeme dál. Nezmínit masakrující thrashový monument „Dances Of Death“ by se rovnalo závažnému prohřešku. Ušlechtilé dozvuky první tvůrčí fáze zde dostávají krutě zabrat. Německá bubenická legenda Jörg Michael později už tak drsný výkon nepředvedla.



V dalším si dovoluji odkázat na shrnutí zapracované do recenze minulé desky. Přidám jedno varování: Pakliže se budete chtít s uvedenými tech-thrashovými klenoty německé progresivní veličiny seznámit, zapomeňte na různé remastery a remixy. Během letmé cesty časem jsem náhodou zkusil takto upravenou verzi zmíněných „Tanečků“. Apriorní nepřátelství vůči různým zvukovým úpravám a vylepšením je mi cizí, ale na světě se zakazují daleko neškodnější činnosti.:-) Něco podstatného najednou vysublimovalo do nenávratna.


Stručný výlet do minulosti jsem nepodnikl náhodou. Nejde jen o inspiraci tím, co nejlépe fungovalo před třemi dekádami. Mám pocit, jako by se teprve v roce s magickými dvacítkami podařilo završit hudební počin, který lze považovat za důstojnou protiváhu albové tetralogii z let osmdesátých. Pravda, jeho realizace trvala téměř třikrát tak dlouho a dnes už se nenajde ani moc lidí, kteří budou pozdní tvorbu schopni, popř. ochotni takto obsáhnout. Poslední čtyři alba MEKONG DELTY prostě tvoří unikátní celek, ve kterém je osmdesátkové kreativní běsnění postupně potlačováno životní zkušeností a úsilím o natočení umělecky vyzrálého metalového díla, čemuž se podřizuje i volba prostředků. Především zmizely chorobné kytary, příznačné pro éru Franka Frickeho a Uwe Baltrusche. Jejich nástupci jsou extrémně zruční, nicméně, tak trochu z povahy věci, zaměnitelní. Výborný Peter Sjöberg totiž i na novince především respektuje zažité standardy a fakt, že se od něj nic navíc, tedy kromě občasných virtuózních sól, slyšet nechce. Ralphova nekompromisně nazvučená baskytara diriguje jasně vystavěné, zvukově přehledné kytarové party a hlídá nástupy košatých kytarových a symfonických aranžmá. Bohaté a důrazné bicí Alexe Landenburga souběžně zvyšují tep, výsledné vysoké hodnocení jde i za ním. Prominentní a do jisté míry autonomní roli dostal výhradně hlas Martina LeMara.


Právě v jeho power metalovém zpěvu vzor NEVERMORE, ICED EARTH, PSYCHOTIC WALTZ, SIEGES EVEN objevil náš německý multiinstrumentalista a kapelník zlato, tj. zdroj uvěřitelných emocí, který mu při zachování nezbytných a zároveň typických stavebních základů umožnil posun od instrumentálního šílenství a pocitového extrému k tradičnějšímu art/prog rockovému feelingu i pompě. Jednoduše řečeno, díky LeMarovi se tajemné a zlověstné Ralphovy koncepty stávají méně odtrženými, více životnými, procítěnými a atraktivními, a to i koncertně. Posun od kytary ke zpěvu nejlépe vynikne ve srovnání se zněním polozapomenutého opusu „Vision Fugitives“ z roku 1994. Na novince nabývá nová tvář MEKONG DELTY dosud nejjasnější kontury, aniž by zmíněné základy ztratily své kouzlo. Rovnováhu jistí famózní, umně dávkované instrumentální kousky. Vše je ovšem možné vidět (slyšet) též obráceně, tedy ve smyslu renesance klasických progových postupů, vzkvétajících v hydroponickém roztoku, čerpaném z delty jedné asijské řeky.


Když teď, jednoho dusného večera na sklonku jara 2020 poslouchám „Landscape 2 - Waste Land“, koupu se ve vlastním potu a zároveň mě mrazí. Ano, mrazí, protože kouzlo nezmizelo. Zmíněná instrumentálka funguje jako vstupní brána do mistrovského díla, které se posluchači nikdy zcela nepoddá (Trademark!). Není první skladbou v pořadí. Mocně však víří, vysílá vibrace, své okolí prosvětluje a posluchače mocně přitahuje, až ho nakonec vtáhne pod povrch celého alba; do světa pro vyvolené, který byl v roce 2020 zpřístupněn zas o něco více. „Tales Of A Future Past“ se trefilo do správné doby. Covid, neustálá společenská polarizace, přiživovaná z mnoha stran, falešní spasitelé a proroci, nejistota, strach. Přináší znepokojivé podobenství. Tíživá atmosféra záhadného konce, mapovaného věčným houslistou; symbolickou trpící postavou, promlouvající „od srdce“ svými houslemi, do níž se opakovaně vtěluje sám principál.


Ralph svět kolem sebe velmi intenzivně prožívá. Jako umělec par excellence své zážitky v rámci svého oboru transformuje, aby nás nakonec oblažil opravdu výživnou hudebně-pocitovou konzervou, která šmakuje skvěle, i když si udržíte odstup od lehce konspirativního náhledu jejího tvůrce. Zachutná každopádně i na reálné téma, kupř. ohledně změn klimatu, náboženské války, demografického nárůstu, provázeného válkou o vodu a životní prostor, atd. Ralph vám na tomto poli dává absolutní svobodu! Dusivý, obtížně prostupný soundtrackový opar, vzlínající z nálad pečlivě budovaných Lovercraftem, Ridleyem (Prometheus), Lemem (Astronauti, Planeta Eden, Solaris) či v rozhovorech přímo zmiňovaným Conradem (Srdce temnoty), se však rozptýlit nedá. Proč také? Je děsivý, ale krásný. Chci a budu se do něj ještě často nořit. První plnohodnotný kandidát na album roku konečně dorazil!


17.06.2020Diskuse (33)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Stray
02.07.2020 09:01

Po pivech běžet tu kilometrovku náměstí->nádraží pěší zónou musí být fakt nářez.:-)

 

jirka7200
01.07.2020 23:22

Vůbec nejhorší jsou Budějice, číšníkům na náměstí to strašně trvá a já pak dvakrát musel bežet na nádraží a to fakt nechceš :-)

 

Stray
21.06.2020 14:29

Těžko říct, co mě přijde za oblast u nás za nejdepresivnější. Pohled na ústřední věž karvinského Dolu Darkov rozhodně pozitivitou nenabíjí.:-) Mě se třeba nelíbí Polabí z těch rovin, i když asi jak kde - ta oblast mezi Pardubicema a Kolínem je děsivá, pak to zas chvíli jde, no a nad Prahou po Mělník to už je zas děs, Neratovice vyloženě děsí. Morava mě naopak nějak špatná nepřijde, možná je to tím, že tam občas na skok zavítám, převážně v létě, a je to tam zalité sluncem. Taky jsem spíš zvyklej na kopce, byť mírné, a hlavně lesy. Nezalesněná zem mi není vlastní, i když mnohdy působí o dost mírumilovněji a méně temně. Můj kraj je od Plzně po České Budějovice, ta stokilometrová oblast mezi těmito městy. nejhnusnější město jaké jsem kdy u nás viděl je ...teď nevím jestli mám napsat Most, Chomutov, Litvínov nebo Ústí nad Labem, ale nakonec volím Jirkov. Bílinou jsem jenom projížděl, tu nepočítám.

 

Mickej
21.06.2020 14:04

Žena je pôvodom plus mínus z južnej Moravy. Som tam nútený jazdiť na dedinu za Uherskym Hradistom. Ako pre decko, ktoré vyrástlo medzi kopcami je pre mňa tamojšia krajina zhmotnenim najciernejsich snov. Rovina s lanmi kukurice, výhľad na smiešne Buchlovske hory, sem tam strom,ten prázdny horizont na mňa pôsobí neuveritelne depresivne, nočná mora. Ohavnejsiela už pre mňa subjektívne bola len krajina okolo Čiernej nad Tisou kde som jazdil k babičke. Ohavný rovinaty Mordor plny pooranej zeme, na jeseň tam všetko vyzerá ako od hovien. Mne stačí podobnou krajinou čo i len prechádzať autom a modlím sa aby som bol čím skôr preč. Sorry za t9 a ten výlev, nedalo mi:-)

 

Stray
21.06.2020 11:32

Jako dítě jsem si v dobách největší slávy těch severočeských textilek vždycky myslel, že Liberec, Jablonec a Tanvald jsou hustě zalidněná centra, bavil mě prostě zeměpis, mapy, pohledy atd., když jsem tam pak v roce 2007 poprvé zavítal, viděl jsem jen jakási ospalá městečka v podhůří jizerských vrchů.:-)

 

Prowler80
21.06.2020 11:15

Mně se Jablonec vždy líbil. Ostatně někdejší přezdívky z časů rozkvětu bižuterního průmyslu - Paříž severu či Kalifornie R-U hovoří za vše...

 

DarthArt
20.06.2020 19:11

horyna: To děláš chybu :)

 

horyna
20.06.2020 18:27

Já ti dám pole, nejsme na Hodonínsku :-) Bydlím na západ od Brna a tam jsou krásné lesy (až na toho kůrovce) a řeky, směr Náměšť nad Oslavou jezdíme pořád na výšlapy (pochopitelně bez muziky ni krok :-) Mám rád menší hory, pro mne jsou u nás best off Jeseníky a Šumava. Ideál na dovolenou.

 

Stray
20.06.2020 18:03

Je pravda, že pro jihomoraváka bude vždy ten severní, severozápadní a západní okraj Čech působit temně a nevlídně. Je to úplně jinej typ země, jak co do druhu krajiny (většinou pokud příroda tak lesy, kopce, kdežto u vás spíš pole), ale také je tu jinej způsob života a jiné druhy lidí.:-) Když jsem byl chvíli na Moravě, tak jsem si taky připadal jako ve snu, že ty lidi nikam nespěchaj, strejda si šlape na kole pro meruňky jakoby neměl žádné jiné povinnosti....:-))

 

horyna
20.06.2020 17:42

kecáš ! už tam nejedu :-)