HYPNOS - The Blackcrow

90%

Protiklady se, jak známo, přitahují a udržují rytmus všehomíru v rovnováze. Jin a Jang, teplo a chlad, muž a žena, bílá a černá. Tuto prostou logiku ctí i tuzemští neznabozi HYPNOS, proto po vráně bílé přilétá její temná příbuzná. Zatímco předchozí album „The Whitecrow“ bylo koncepčně ukotveno ve světle, pochopení a pozitivitě jako takové, křídla „The Blackcrow“ přinášejí vztek, zmar a destrukci. Trpělivost má své meze a po nastavení jedné tváře je potřeba ukázat tvář druhou, která ale rozhodně nebude přívětivá. Ona známá postava z „prvního dílu“, oblečená v plášti a masce morového doktora, probouzí své děsivé alter ego, aby dokončilo započaté dílo. Dvorní textař Bruno tak rozvíjí své ojedinělé tematické pojetí i na novém albu. Smekám před touto originalitou, která je o to vzácnější, že se stále pohybuje v žánru extrémní metalové hudby.

A právě zmíněná hudba je dalším pojítkem mezi oběma spřízněnými deskami. Na novince je opět základním kamenem deathmetalová poctivost, kterou má kapelník Bruno po více než třiceti letech hraní a skládání hluboko zarytou pod kůží. K prověřeným oldschoolovým postupům se různou měrou přimíchávají vlivy z příbuzných hudebních stylů. Společně pak tvoří muziku, pro kterou se stěží hledá vyhovující škatulka. Jde o perfektně zvládnutý kompromis mezi inovacemi a žánrovou věrností. Atmosférické prvky jsou citlivě zakomponovány do riffových pilířů, podobným způsobem, jaký v současnosti využívají černokněžníci BEHEMOTH nebo SATYRICON. Nejen z tohoto přirovnání je patrné, že současná produkce HYPNOS se nese na hodně černých a chmurných vlnách. Už na předchůdci „The Whitecrow“ byl umělecký příklon k temnotě dost patrný, ale teprve „The Blackcrow“ je album se skutečným „darkness“ feelingem. Tento posun nicméně působí naprosto přirozeně, o nějakém kalkulu nebo křečovité snaze o moderní sound nemůže být ani řeč. Aktuální album v tomto směru nijak nevybočuje z řady těch minulých, naopak celou sérii (prozatím) logicky uzavírá. Stačí si je poslechnout chronologicky a rázem před vámi vytane kontinuita, s jakou se hudební projev kapely vyvíjel, než získal současnou progresivnější tvář.

Co mě na „The Blackcrow“ upoutalo na první poslech, je perfektní smysl pro detail při konstrukci skladeb. Ať se jedná o různé zasekávačky, intermezza nebo hry se stereo zvukem, vše je promyšlené a použité na vhodných místech a také v rozumné míře. Příjemně překvapí nečekané epické sólo v asi nejtvrdším songu „Vae Victis“ nebo melodické linky v „Liquid Sands“, připomínající dávné vzory SLAYER. Přestože hudba nabízí nečekané zvraty a změny tempa, není zbytečně překombinovaná. Přesně zapadající součástkou do soukolí je rovněž Brunův vokál, který časem rozhodně nezeslábl. Mezi jeho nejlepší momenty patří deklamování názvů některých skladeb v refrénech nebo slokách. Takový projev je vysoce nakažlivý a člověk se snadno přistihne, jak si sám pro sebe „growluje“ sousloví „Plunged Into Cacophony“ nebo „Afterlive Disillusion“. Ostatně nová deska je chytlavá i jako celek, k čemuž přispívá i fakt, že kromě mluveného úvodu nebyla tentokrát použita žádná intra nebo instrumentální předěly. Jednotlivé písně přes svou vnitřní rozmanitost pěkně odsýpají, sotva se stihnou vstřebat nápady z jedné písně, hned začíná další. „Atypy“ se nacházejí až v závěru alba. Jedná se o finále v podobě death-doomového opusu „In Grief / Too Old To Cry“, který v bezmála deseti minutách hypno(s)tickými rytmy završuje kompletní metalovou ságu. Úplně posledním kusem je bonus v podobě znovu nahraného songu „In Blood We Trust“, který pochází z dvacet let starého stejnojmenného debutu. Povedený přídavek jako by symbolicky odhaloval kořeny, ze kterých vyrůstá košatý keř dnešní produkce.

Přes všechny zmíněné klady bych měl přeci jen menší výhrady, konkrétně ke zvukové stránce. Zatímco rytmika a vokál nemají chybu, zvuk kytar mohl být hutnější a mohutnější. Uvedená připomínka se týká i rozmanitých vyhrávek, které sice nepostrádají nápaditost, ale občas jim ta správná síla a intenzita přeci jen chybí. Možná se jednalo o záměr, do něhož se promítly obavy z toho, aby kompletní vybroušené dílo nerozbila zbytečná tvrdost a brutalita. Napříště bych ale u kytar jednoznačně přitlačil. Jde však jen o malou vadu na kráse, kterou stvořila tvrdá muzikantská práce, zpečetěná kvalitním uměleckým zpracováním bookletu a obalu CD (a s největší pravděpodobností i vinylu). Použitá grafika svým barevným pojetím a animacemi vkusně podtrhuje koncept aktuální desky. Přesně taková přidaná hodnota jednoznačně dokazuje, že i v dnešním „ustreamovaném“ světě mají fyzické nosiče a jejich vizuální podoba svůj smysl. Třeba jako úvod do díla, hráz před konzumní (zážitkovou) prchavostí, nástroj hlubšího ponoru, pěkná výtvarná douška nebo jako bonusový prostor, s důvěrou svěřený fantazii každého z nás. Zdá se vám poslední věta poněkud přepjatá? Já nic, to „The Blackcrow“.:-)

10.11.2020	Diskuse (35)	Hivris