Last Hardrock Outsider

AIRBAG - A Day At The Beach

Když si do Google vyhledávače zadáte spojení - progarchives norway - dostanete se na stránky zřejmě nejžádanějšího světového portálu sdružujícího progresivní kapely všeho druhu, a díky přesně definované oblasti, tak rovnou k desítkám a desítkám povětšinou absolutně neznámých sdružení, pocházejících právě z této zeměpisné šíře. Norsko dnes šlape v sofistikovaně pojatém hudebním odvětví na paty sousednímu Švédsku, které bylo na přelomu milénia jasným vítězem mezi evropskými státy v přílivu nových a výsostně originálních uskupení zasahujících do mnoha oblastí sdružujících se právě pod záštitou prog-rock. Během posledních několika let jsou to právě soubory z Norska, jež dobývají svět svou invenčně neotřelou muzikou. Pochopitelně není důvodem přehrabovat se ve stovkách jmen, jejichž produkční činnost je podobna jedna druhé, ale pár velkých pojmů, které se stále častěji objevují na předních místech zájmů periodik, kritiků i fanoušků, není od věci opomenout. K těm dnes nejprovařenějším partám z této oblasti patří jistě kapely jako: od mimořádného retro debutu jasně zářící WOBBLER, králové melancholie a vznešených ideálů GAZPACHO, raketově startující bodří géniové WINDMILL, a nebo právě recenzovaní AIRBAG.


A právě posledně jmenovaní vydali před pár týdny svůj pátý studiový počin, který dle názoru recenzenta, ale i velice povzbudivých kritik ze zahraničí, bude zřejmě jejich dosud nejvýše vytaženým trumfem. Ale ještě než přistoupíme k jeho rozboru, povězme si i pár slov k jejich historii. Jak už bylo zmíněno, AIRBAG pochází z Norska, přesněji řečeno z Osla, a samotné založení (i když začátečnická činnost muzikantů spadá hlouběji, až do devadesátých let, kdy jako školská kapela přehrávali covery PINK FLOYD) souboru se datuje k roku 2004. V roce 2007 skupina absolvuje svůj koncertní debut se spolky jako PINEAPPLE THIEF, GAZPACHO, či RIVERSIDE. První dlouhohrající deska „Identity“ u společnosti Karisma Records, spatřila světlo roku 2009 a předcházelo jí několik EP. Jejich stylový rámec je daný obdivem právě k velikánům PINK FLOYD, jejichž vlivy kapela v žádném případě nepopírá, avšak s přibývající produkcí, se od jejich břehů úměrně vzdaluje. Své si z tvorby AIRBAG odnesou jistě i fanoušci PORCUPINNE TREE, ANATHEMA nebo PINEAPPLE THIEF.



Letošní, ještě horká novinka „A Day At The Beach“ je rozdělena do šesti skladeb, přičemž čtyři z nich atakují, či přesahují hranici deseti minut. Z výše napsaného je tedy jasné, že se v případě AIRBAG o nějaké rychlostní závody rozhodně jednat nebude. Ale už první věc „Machines And Men“ není žádná ukolébavka pro nově narozené. Tempo je na poměry kapely až nezvykle svižné a její atmosféru do slušných obrátek pumpují různé naprogramované smyčky, sekvencery a klávesové nástroje všeho druhu. Hlas Asle Tostrupa je pro podobnou hudbu jako stvořený a jeho melancholicky laškovní ladění dokáže jedince povodit nepříliš prozkoumanými oblastmi jeho vědomí. Zákoutím a záhybům druhé, už patřičně emotivně budované skladby „A Day At The Beach [Part 1]“, nedělá problém posluchače za pomoci pestrobarevné směsice zvukově vyšlechtěných odstínů rozcupovat na milimetrové kousky. Třetí „Into The Unknown“ se světa PINK FLOYD dotýká asi nejzřetelněji. Ale zvuk písně, potažmo celé desky, zpěvákův vokál a především subtilně namíchaný sonický kolorit, pasují píseň do jiného, modernějšího světa. Svého osobního favorita vidím v rychlejší a strukturovaně bohaté písní „Sunsets“. Zde se kompoziční genialita a aranžérská připravenost protínají na zřejmě nejvyšším dosažitelném stupni. Jsme tak svědky zrodu skutečné perly ve tvorbě kapely, která skrze celou svou nahotu, dokáže konzumenta, s patřičnou intenzitou, udeřit na tom nejsprávnějším místě. Nádherná, Gilmourovsky klenutá kytarová sóla a znovu mimořádně sugestivní atmosféra doprovází instrumentálku „A Day At The Beach [Part 2]“, která spolu s posledním, trýznivě pochmurným eposem „Megalomaniac“, letošní sbírku uzavírá.


Norové AIRBAG jsou mistři atmosféry. Každé jejich album je poslechovým zážitkem, v němž volně plynoucí klidná elektronika vstřikuje do žil atmosférického rocku, intenzivní příměsi relaxačního charakteru. Spousta jemných aspektů zde vyplouvá na povrch pozvolna a postupně. Když si však časem posluchač jednotlivé segmenty pospojuje (podobně jako u spřízněných ANATHEMA), rázem zjistí, že stojí před objevem nových, dosud málo prozkoumaných atmosférických krajin.


30.07.2020Diskuse (9)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Pekárek
02.08.2020 18:08

Sicky: Jasně, ale pak jsou ještě ty další a Shining jsem neměl na mysli, ty jsou moc progres;)

 

sicky
02.08.2020 16:32

Jinak norska prog scena jsou přeci i Leprous a Shining, ti jsou provareni docela hodně

 

sicky
02.08.2020 16:23

Fajn deska, kytara místy fakt Gilmour, bohužel kapela asi i tak zůstane ve stínu zmíněných slavnějších kolegů, btw předposlední Pineapple Thief - Your Wilderness se mi taky líbí, parádní věc

 

Pekárek
02.08.2020 14:19

O silné norské prog scéně jsem zatím jen věděl, resp. konkrétně jsem zaregistroval hype kolem Wobbler. Tak proč něco konečně nezkusit. Díky za tip.

 

Andy
31.07.2020 12:28

Anathema prodělala prudký vývoj na přelomu milénia. Ta dlouhá pauza jim moc neprospěla. Dost se změnili. Navíc se vokálně orientovali do jemnější polohy.

 

Hivris
30.07.2020 19:48

Já měl Anathemu rád zas jen do Alternative 4 včetně. Dalším albům jsem přicházel na chuť postupně a dneska si jich cením víc, jak doomovek z devadesátek. Ale přijde že po We re Here Because We re Here už to prostě není ono, nějak tam necítím tu atmosféru, je to takový rozplizlý.

 

Horyna
30.07.2020 16:24

Starší alba jsou Pink Floyd nasáklá podstatně víc. Miluju předešlé Disconnected, už tam bych tasil hodně vysoko, ale novinka je ještě povedenější. V melancholy stylu je to téměř strop. Předpokládám, že s pravidelnými poslechy by se deska mohla do roka vyšplhat na stejnou úroveň, kde se hřejí Alternative 4, A Fine Day to Exit, nebo předposlední Pineapple Thief.

Co se týče Anathema, je to věc názoru, Chápu, že každému její dnešní tvář už tolik nesedí. Osobně nemám rád staré desky. Až od Alternative 4. Tam se to hodně zvedlo. Jejich tvorbu mám pak rozdělenou do několika období. V tom druhém, mezi Alt. - A Natural... je vrcholem snad každá nahrávka. Každá je velmi silná a osobitá. Poprvé mne A Natural úplně ohromila. Časem to hodně opadlo a dnes je zase na špici.
Z poslední čtyřky jsem prožíval Wehe Here..., teď dávám přednost Weather a satelitům.

 

Tom
30.07.2020 11:10

Pro mě je Airbag úplně nová kapela. Ale poslouchám Anathemu i Porcupine Tree, tak mě to zaujalo. Zrovna to pouštím a je to mazec. Čekal jsem větší utahaninu. Naštěstí Pink Floyd v tom nestopuju. Díky za nový objev.

 

Hivris
30.07.2020 09:18

Tak tohle je moc příjemnej objev. Zaujalo mě to přirovnání k Anathemě, určitě to sedí, ale zatímco Anathema se na posledních albech začíná jaksi rozplývat sama v sobě, tak tady to ještě drží všechno pěkně pohromadě. Je ráno, mám dovolenou, piju sypanej english breakfast tea, poslouchám Airbag a zas je mi na chvíli úžasně:-). Díky za recenzi!