Last Hardrock Outsider

AMARANTHE - Manifest

Přestože AMARANTHE využívají mnohých postupů spojujících je s metalovou scénou, vždy na mne působili, že souvisí spíše s bombastickým popovým mainstreamem. Nemyslím to však nijak negativně, protože jejich útok k vrcholu melodické nadžánrové moderny sebou nese nemalou profesionalitu a poutavost. Když se přenesete přes ony navážno deklamované pózy a metalové divadýlko a přistoupíte k věci bez předsudků, jednoho dne zjistíte, že se vám všechny ty zvukově nahypeované a převoněné songy vlastně líbí. I mne to trvalo skoro osm let, ale nakonec jsem shledal, že tenhle band si jde vytrvale za svým cílem a opravdu má co nabídnout. Nová deska je uragánem chytlavosti, nekompromisní hitovou mašinou a já si její poslech čím dál více užívám.


AMARANTHE byli vždy připraveni získat tu největší míru pozornosti. Neohlíželi se kolem a bylo jim zcela jedno, kolik rozličných prvků z nejrůznějších moderních žánrů hudby do svých skladeb dostanou. Spojení nu-metalu, metalcore, teenage popu, dubstepu a symfo-metalu utváří v jejich podání vyloženě třaskavou směs, která dokáže širokou obec nadchnout. Ostatně, právě jejich koncerty patří k nezapomenutelným. Co na tom, že mnohým přijdou jako kýč? Jsou jím bez diskusí, přesto však jejich hudba nese pouze stopy špičkově zhotoveného produktu se spoustou honosné nádhery. Vlastně i tohle je umění, tvořit z chytlavých motivů něco, co se líbí spoustě lidí a nepůsobí vlastně ani moc blbě a lacině. Je obdivuhodné, co z nich produkce Jacoba Hansena dokáže dostat.



Kdysi jsem si myslel, že vrchol jejich diskografie budou navždy představovat první dvě desky „Amaranthe“ a „The Nexus“, což podtrhovala třetí nahrávka „Massive Addictive“, která se k jejich potenciálu nedopracovala. Když však dnes projíždím jejich diskografií tam a nazpátek, včetně popinou velmi načichlé čtyřky „Maximalism“, je mi jasné, že AMARANTHE vládnou vzácnou vyrovnaností tvorby a na každé kolekci tak máte šanci si něco oblíbit. I mne to trvalo několik let, abych jejich vizi neohraničené metalové popiny docenil. AMARANTHE totiž s každým dalším albem vrhají na trh komplet plný moderních hitů. O to více těší, že novinka „Manifest“ patří k těm úplně nejzdařilejším. AMARANTHE se v roce 2020 přihlásili ve své dosud nejlepší formě. I přes změnu na postu clean vokalisty, ke které došlo v roce 2017 - ještě před nahráváním minulého alba „Helix“, se jejich sestava skvěle ustálila a v současnosti již působí doslova hodinářsky seřízeným dojmem. Všechno šlape jako ten nejdetailněji propracovaný strojek a maká na plný výkon.


Album „Manifest“ je plný hitů od začátku do konce a nabízí naprosto špičkově zprodukované hymny nadžánrové  úrovně. Pro někoho budou AMARANTHE vždy až příliš pop, jinému dost možná nebude vonět jejich soustavná koketérie s metalem, každopádně nikdo nemůže popřít, že dokáží napsat velké množství chytlavých a znamenitě muzikantsky i studiově ošetřených skladeb. Novinka nabídne doslova záplavu melodiky, to je patrné již od úvodního bombastického  válu „Fearless“, neboť následná „Make It Better“ a přísně vysekaná „Scream My Name“ dokazují, že i songy bez singlové nominace mohou patřit k velkým ozdobám. U druhé fascinují úsečné deklamace prezentované s přesností na setiny, zvuková vrstevnatost a posh výraz Elize Ryd


Když se materiál dostane do svého epicentra prostřednictvím mocných singlů „Viral“, „Strong“ s hostující Noorou Louhimo a uhlazeně kýčovité „Archangel“, je deska už v naprostém varu, ze kterého nevyleze ani v době čarokrásné balady Crystalline, zde tak trochu upomínající na holandské WITHIN TEMPTATION. Skladatelský tahoun, kytarista Olof Mörck a hlavní tvář a hlas souboru, zpěvačka Elize Ryd, se tak letos nacházejí zřejmě na svém dosavadním vrcholu. Hlavní devízou zůstala bombastická líbivost a bezohledně eklektický ráz skladeb, jenž jsou, krom stylařů a samozvaných vyznavačů dobrého vkusu, schopny pohltit fanouška nejednoho různého hudebního směru. Vůbec mě nevadí, že AMARANTHE metal využívají pouze jako dekoraci, stejně jako tomu je u jiných žánrů, tu a tam zde probleskujících. Hlavní jsou zkrátka písně. Trochu mě sice zarazila greenpeace agitka Do Or Die s hostující křiklounkou Angelou Gossow v bonusové video verzi, nebo místy prvoplánové vedení skladeb jako Boom, které lehce zvedá moderní sound a dubstep postupy, ale to jsou jen kosmetické detaily ojedinělého prázdna. 



Sám ve vztahu k tomuto fenoménu přiznávám, že zůstávám někde na půli cesty. Chytlavé songy AMARANTHE se mě sice v mnoha případech pozdávají, ale na druhou stranu necítím potřebu si je doma dlouhodobě hromadit. Prvoplánovost mě vůbec nepřekáží a myslím, že jsem tuhle kapelu plně pochopil a zpětně i docenil. Místy mě sice neimponuje zvuková přebujelost, i když opulentní produkce má parametry moderního studiového řemesla, ale na druhou stranu, proč do skladeb míchat takřka všechno? Vlastně tím nejhorším, co je jejich zvuku vlastní, jsou indicie které je přidržují stále v metalovém hájemství - viz třeba mužský harsh-vokál. Prezentace tohoto typu zpěvu mě všeobecně přišla vždy spíše úsměvná a tento prvek jsem musel v mysli výrazně potlačovat, nicméně zde tak nějak sedí. Kombinace ženského výstavně školeného hlasu (tahle front-woman skutečně není jen o vzhledu, ona prostě i fantasticky zpívá) s jedním mužským čistým a jedním naopak drsným zpěvem, na mne vždy působila trochu strojeně. Cítil jsem za tím vším promyšlenou stylizaci, tak aby produkt oslovil a uspěl u co největšího počtu lidí. I přes podobné soukromé úsudky, které nejsou nepravdivé, se však seveřané i v mém případě nyní dokázali dostat.  Pracovat s bezprostřední líbivostí, nořit se v ní, a přesto vyjít na světlo s hudbou, která nezní vůbec lacině a blbě, to je přeci také umění, no ne? Za mne - stokrát radši tuhle hit mašinu AMARANTHE než nudné NIGHTWISH a jim podobné! Možná jejich nejlepší deska.



16.10.2020Diskuse (18)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

jirka7200
07.11.2020 23:09

Mě to 10ti bodové hodnocení přijde docela fajn. Pokud je ve slovním hodnocení vidět snaha o objektivní zhodnocení, tak potom se klidně může v počtu bodů projevit více subjektivní názor recenzenta.

 

Stray
07.11.2020 21:45

Jirka7200: Víš o čem jsem na chvíli na základě tvého příspěvku zapřemýšlel? I když je na změnu vlastně pozdě a není třeba měnit zajetou tradici. Zkrátka a dobře, kdyby se bodovalo v méně detailním módu, tedy od 1 do 5ti bodíků, v podstatě by valná většina alb končila s hodnocením 3 nebo 4 body a nikoho by ta hodnotící stupnice vlastně ani nevzrušovala, těžiště smyslu by leželo na textu, jenže nějak jsme to začali a tak je v tom třeba pokračovat. mě třeba v názvu webu hrozně sere slovo "Crazy", ale už s tím nic nenadělám. Jakýpak my jsme crazy? My jsme Washington Post metalové publicistiky.:-)

 

jirka7200
07.11.2020 21:31

Závěrečné hodnocení není také až tak důležité. Důležitější můžou být sdělené postřehy z poslechu desky samotné. Ačkoliv já bych zhodnotil desku Amaranthe značně rozdílně, tak se závěry Straye v recenzi souhlasím.

 

Stray
07.11.2020 21:11

Honza H. : Velmi správně. Zadarmo tvoříme něco, co třeba druhé může zajímat a nás na druhou stranu velmi bavit.

Ty jo, asi nebudu úplnej ťunťa, možná pro někoho, kdo se zkratkovitě orientuje jen na základě nahodilých diskusních výstupů, floodere. To "zadarmo" zmiňuju jen pro to, že dvacet a víc let nazpět byla doba, kdy tohle někdo měl jako regulérní zaměstnání a třeba se to s naším levelem, při vší úctě, nedalo srovnat a to ani vzdáleně. Nám stačí dobrý osobní pocit z vykonané práce a vědomí nejlepších!:-)))

 

Honza H.
07.11.2020 20:50

Jj, průměr recenzí může být zrádnej a ne vždy má tu správnou vypovídací hodnotu - vyhovuje všem a zároveň nikomu. Já se řídím spíše subjektivními názory -prověřených- recenzentů, i proto chodím sem :)

 

Stray
07.11.2020 19:30

flooder: Možná právě pro to je dobré mít vlastní stránky a udělat si to podle sebe. Kdyby ty stránky byly blbé, tak sem nikdo nechodí. Čti si co chceš.

 

flooder
07.11.2020 19:26

Proč nejsou první ti, nebo ti, protože kamždý můžem mít vlastní pohled na věc a ani ťuňťa z Plzně na tom nic nezmění.

 

Stray
07.11.2020 18:58

Každej extrém je blbě. Mě třeba to nedoceňování všeho měkkého a chytlavého z pohledu tvrdě-metalových psavců svým způsobem vadí. Na druhou stranu je styl hodnocení kolikrát nastaven tak, že se nejvýš dostane něco, co vadí menšímu počtu lidí, a to je ještě větší chyba. Pro mne třeba ti nový SODOM, ze kterých zatím znám dvě skladby a obě naprosto na hovno, prostě nemůžou být nikdy výš než novinka od bočáku MJ Keenana PUSCIFER. Je vůbec nějakej důvod, proč ve sparkovském hodnocení alb měsíce je první novej SODOM a to za situace, že jsou druzí ARMORED SAINT a třetí KILLER BE KILLED? Proč nejsou ARMORED SAINT první na místo těch vychlastaných německých klepačů koberců?

 

Honza H.
07.11.2020 17:46

Každej extrém je blbě,na poslední místo to asi není... spíš jsem chtěl poukázat na to, že ne vždy se jde inzerentům na ruku, což je, myslím, dobrá zpráva.

 

Stray
07.11.2020 16:56

Honza H.: A to je dobře nebo blbě? Jsou kapely až moc cpané do popředí, které průměrnému metalistovi nevadí (AMON AMARTH), protože jejich hudba je prostě ryze metalová, a pak jsou takové, které maj sice všude reklamy, ale v jejich zvuku to není jen o tom metalu, ale jede se vstříc i popu (AMARANTHE) a ty už metalistovi mohou vadit a když se k tomu připojí i nějaká ta recenze od pilného metalového bumlíka, kterej se pohorší už i nad občasným elektro beatem, pak je o výsledek lehce postaráno. Rock Hard je metalový časák, v názoru na AMARANTHE není relevantní. já se spíš směju prvnímu místu pro nové SODOM ve Sparku, jdou na ruku padesátiletým koblihám s kelímkáčem, co potřebujou tak akorát nakopat prdel!