Last Hardrock Outsider

HAKEN - Virus

Oproti generačním a stylově spřízněným LEPROUS a CALIGULAS HORSE britští progresivisté HAKEN s popem zas tolik nelaškují. Mnohem více se zaměřují na tradičnější polohy typické pro DREAM THEATER, popř. britskou art rockovou a neo-progresivní školu. V souvislosti s barvou hlasu zpěváka Rosse Jenningse se někdy hovoří i o artových kytarovkách typu MUSE, RADIOHEAD a ELBOW. Modernější polohy – tvrdší i jemnější – každopádně nechybí. Podstatné je, že výrazný zpěv nepostrádá v rámci šestičlenného ansámblu důstojné partnery. Jejich společná snaha o vážnější metalové muzicírování (a o nic jiného nakonec ve výsledku nejde!) opětovně přináší působivou skládanku. Na svém šestém studiovém albu navíc o další chlup přitvrdili. Když teď poslouchám zdařilou kompozici „Carousel“, zdá se mi, že se za zajímavou hudbou neskrývá ono obvyklé vtělení nového do starého, ale přístup postupně takřka obrácený. I když rozpoznat v dnešním moři retro vln povahu nového a starého bývá obtížné. Na zatěžkaném albu „Virus“ dostává uvedený mišmaš jasný, lákavý i laskavý výraz.


Stylový název novinky prý s nynější situací nesouvisí. Zkrátka, jednou to přijít muselo, a jedna z nejrespektovanějších progresivně metalových skupin dneška se tak ukázkově trefila či mohla trefit, a proto trefila do leitmotivu dnešních dnů. Stejně jako v případě poslední řadovky MEKONG DELTY lze spíše než o obavách z pandemie, spojované s estetikou plastových pytlů na mrtvoly, hovořit o promítnutí obav provázejících technologický pokrok, spojovaný pro změnu s konzumem, odcizením, permanentním pocitem ohrožení, hodnotovou relativizací a myšlenkovou deziluzí, pramenícím často z neschopnosti „užívat daru života“. Tematicky by se HAKEN měli vracet až na album „Mountain“, konkrétně ke skladbě „Cockroach King“.



Relativně moderní rock/metalová hudba pracuje souběžně s djentem i progresivními standardy. Jednoduše řečeno, fanoušek art rocku a progresivního rocku nebo metalu, který nehodlá shnít mezi deskami ENCHANT, MAGELLAN a ARENA by si měl HAKEN užít. Třeba jako mladší a metalovější vydání mocných SPOCK´S BEARD, které mi svou muzikálností a otevřeností dost připomínají. Prý již nechtějí natáčet příliš dlouhá alba, jenže minulé „Vector“, spojuje s novinkou tolik styčných bodů, že nedokáži opustit myšlenku o jednom rozsáhlém díle, rozděleném na dvě části. V podobném duchu konečně vyznívá i tisková zpráva zmiňující otvírák „Prosthetic“ jako most mezi oběma deskami. Z nouze ctnost? Neřekl bych. Britové jsou prostě v laufu. Fakt, že se nápady během jedné vývojové etapy přiřítily jako lavina, dokázali stoprocentně využít.


Nová kolekce je tedy znovu dost tvrdá a po okraj naplněná invencí šesti talentovaných hudebníků. Na produkčně i zvukově elegantním spojení všeho možného do finálního metalového kadlubu se mohlo podepsat i turné s Devinem Townsendem, jehož „Empath“ nicméně stojí přeci jen o jeden level výše. HAKEN mají ovšem jednu nezanedbatelnou výhodu, kterou tvůrčí a řemeslnou převahu kanadského giganta kompenzují. Jsou stmeleným a extrémně pracovitým týmem osobností, v rámci kterého působí téměř ideální chemie, umocněná silným love or hate vokálem Rosse. Případnou averzi vůči jeho zpěvu chápu, osobně ji však nesdílím. Hlas přesně na pomezí starého a nového přináší jedinečnost. Více prostoru by mohla dostat snad jen baskytara. Její dělný úděl plyne pravděpodobně z faktu, že na ní úsporněji přede Conner Green, tj. hráč, který nebyl součástí původní sestavy a své svobodné místo si v záři melodických motivů dosud nevydobyl. HAKEN tím netrpí, spíš naopak. Rytmická sekce působí drtivě.


Novou desku otevírá regulérní thrashová masáž, k níž o chvíli později přistupují townsendovské momentky, následuje uvolnění a velmi příjemné progresivní hrátky na klasická témata z desek DREAM THEATER. Kdo neucítí stopy po větším než malém množství „Falling Into Infinity“, má progresivní rýmičku. Kapela se opírá o výborný sound. Pochvalu si určitě zaslouží i mix Adama Getgooda. Krutě zní zejména bicí skvělého Raye Hearna. Metalcoreové kytarové variace kombinované nejen s Rossovými romantickými výlety do patinou zanesených rockových a metalových časů nemají chybu. Úvodní „Prosthetic“ i díky nim náramně baví. S „Invasion“ přichází naléhavost. Samozřejmě by se dalo hovořit cosi o popu, nu metalu a djentu, jenže celá kapela tvrdě maká na tom, aby zmíněná směs působila o dost seriózněji – artově. Na tom, zda převažuje staré nebo nové proto nesejde. Spojnici mezi dvěma érami art rockové historie představuje právě jeden a ten samý cíl dosahovaný podobnými prostředky. Reálná progresivita HAKEN spočívá tudíž v tom, nakolik se s pomocí formálně málo odlišných prostředků, ale za naprosto odlišné kulturní konstelace a s metalovou tvrdostí dokáží přiblížit ke shodnému cíli, jakého svého času dosáhli velikáni YES, popř. GENESIS – ideálnímu skloubení rocku s uměleckou ambicí typickou spíš pro hudbu klasickou.


Dál už nic neřeším, zas a zas podléhám Rossovu hlasu, s nímž vedou kytary tak zajímavé dialogy. Stačí si poslechnout např. půlminutový úvod monumentální „Carousel“ a je jasné, že zpěvák to má u HAKEN dobré. Kytaristé Richard Henshall a Charles Griffiths jsou schopni citlivě a plynule přecházet z nebe do pekla a zase zpátky, zatímco Ross stále zpívá jako andílek na kůru, bytelně podepřeném skvělou rytmikou a vkusně ozdobeném klávesami Diega Tejeidy, a to ve funkční písni, která má víc jak deset minut. Znovu musím pochválit hru Hearna a razantní zvuk jeho nástroje. Bezesporu patří k těm skutečně obdařeným, proto také stále roste. Mix a dávkování moderního s letitým nebere konce ani v lahůdkové „The Strand“. Přes posmutnělé vydechnutí v „Canary Yellow“, u níž se mi vybavily lepší časy ANATHEMY, vede až k suitě „Messiah Complex“. HAKEN nestojí na místě, klidně se staví tváří proti větru, mají úspěch a já z toho mám radost. „Virus“ a jeho studium mi nakonec dodaly víru v to, že rocková kvalita v art formě stále žije a pár set tisíc lidí dokonce zajímá.


28.07.2020Diskuse (6)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Stray
30.07.2020 05:56

Nemám rád tyhle pseudo umělce se svou produkcí z mnoha odstínů a příchutí. Přeci jenom, člověk má už nějakej věk, na to aby mrhal časem nad zdlouhavým a nezabavnym odkryvanim vrstev podobné hudby. Tady se ukazuje jak základní silou zůstává odlišnost v prvoplanu.

 

Pekárek
30.07.2020 00:04

Ok, každopádně díky za reakci. Osobně s tzv. djentem problém nemám, jde o pozdní škatulku. Hodně tvrdé nasekané riffy se mi vždycky líbily. DT, Symphony X a další s nimi (nepochybně pod vlivem prvních ostrých desek od Pantery a prvních dvou desek Meshuggah) pracovali dávno před ustálením názvu zmíněné škatulky. Já v té djentí tvrdosti slyším i barevnost - "strukturu struny":-) Navíc tyhle legrácky tvoří na Virus jen jednu z mnoha položek.

 

Horyna
29.07.2020 06:25

Pekárek: možná máš pravdu, ale jak k tomu necítím nějaké puzení, alespoň malinkatou přitažlivost a patřičnou zvědavost, nemám vůbec chuť s takovou hudbou vůbec ztrácet čas. Někdy na to přijdu až časem, občas tomu jdu naproti nucením se a jindy to zkrátka přejdu bez povšimnutí. Haken hrají styl na okraji mého zájmu. Důvod, proč mám rád zrovna Affinity, je jeho silná invence směrem k melodice. Nějaký djent styl, o který se absolutně nezajímám, páč mě jeho obsah ničím nenaplňuje, spíš irituje (pro mne protiklad klasické sofistikovaně melodické stavby skladeb pocházející od Yes, Genesis...), tam cítím jenom velice okrajově. Zmiňovaná deska je plasticky měkoučká, nápaditá, podaná s nadhledem a jednotlivé melodické formy padají z hůry na diváka s lehkostí jarního deštíků. Další deska je totálním opakem. Nervní tvrdá tempa tě zadupávají pod zem a..........., ne, tohle není moje muzika. Novinku dle testu vidím někde uprostřed, možná se mýlím, ale je tolik jiné, ať už nové, nebo hlavně staré muziky, kterou toužím objevovat, že si v tomto případě říkám - přejdi to, času není až tolik nezbyt.

 

Honza H.
28.07.2020 23:47

Od Haken mám doma jenom vinyl Affinity a cd The Mountain a prozatím jsem je ještě úplně nevstřebal. V rámci snahy o hlubší pochopení jsem na ně před rokem dokonce zašel v Brně na Melodku ....jako živě dobrý (až na slabší zpěv), jiskra sice doutná, ale plamen z ní stále nevzešel...
Ale co není, může být... recenze opět navnadila, začnu důkladnějším poslechem Affinity a uvidíme, kam se to vyvine...

 

Pekárek
28.07.2020 19:57

Měl bys to zkusit. Je to výborná progová deska.

 

Horyna
28.07.2020 06:52

Děkuji za recenzi. Hakken jsem sledoval v období alb Mountain a Affinity. Tady dle mého dosáhli svého vrcholu. Další řadovku jsem nerozdýchal, tam sklouzli ještě pod D. T. a tuto novou už nemám chuť zkoušet. Já totiž tuze rád "hniji" mezi Arena, Magellan a Enchant - to jest má progová mana :-)