Last Hardrock Outsider

ARMORED SAINT - Punching The Sky

O tom, že se kalifornští ARMORED SAINT nachází stále ve výtečném laufu, něco napověděla už minulá řadovka „Win Hands Down“, která pro mne představovala jednu z nejlepších nahrávek roku 2015. Po pěti letech jedna z nejstarších a nejklasičtějších amerických heavymetalových formací přichází dnes s další lahůdkou, neboť právě vydaná novinka „Punching The Sky“ v podstatě kvality předchůdce dorovnává a potvrzuje pětici opravdu neobyčejný status. ARMORED SAINT, kteří nikdy nepatřili ve svém ranku k nejpopulárnějším, dnes berou zkrátka eso. Není divu, vždy stáli za skvělým řemeslem a to ve smyslu muzikantském, skladatelském, tak v tom studiovém. Stranou póz a namachrovaných keců pohrdali nadprodukcí. Abych se přiznal, v podstatě nejsem ani moc fanouškem jejich mladické etapy z osmdesátých let, kdy v čtyřčlenné sestavě, s dnes již třicet let zesnulým Davem Prichardem u kytary, šířili prostřednictvím Slagelovi stáje Metal Blade věhlas kovové hudby. Jejich první tři řadovky sice považuji za bytelný vzorek kalifornského heavy metalu dané doby, ovšem nic víc. 



Ten pravý vpád do mého poslechového pole přišel až se čtvrtou deskou „Symbol Of Salvation“ v roce 1991, kdy již v pětici vyučovali zmodernizovaný power metal a sklidili s touhle nahrávkou vynikající ohlasy a navždy se zapsali do metalových kronik. Zpěváku Johnu Bushovi tento materiál posloužil v roce 1992 k získání místa frontmana v řadách slavnějších ANTHRAX, které se mu podařilo v následujících 12ti letech výrazově posouvat a zároveň si zachovat vlastní styl vokální prezentace, bohužel aktivity ARMORED SAINT byly tímto přestupem na mnoho let umrtveny. Jenže ANTHRAX se od druhé poloviny devadesátých let přestalo dařit, přišli o smlouvu a komerčně živořili. Počínaje rokem 2000 již znovuobnovení ARMORED SAINT (pár let byl Bush na palubách obou svých kapel) přicházeli s novým materiálem vždy jednou za mnoho let. Desky sice měly v sobě opět poctivost a kvalitu, ale o kapele šlo tvrdit, že se stala stabilizovanou a trvanlivou až souběžně s vydáním minulého alba „Win Hands Down“ v roce 2015. 


Ostatně baskytarista a nenápadný šéf spolku Joey Vera měl vždy rozpracováno několik projektů, dokonce se v mezidobí stal také napevno součástí sestavy progresivistů FATES WARNING, v jejichž řadách hraje souběžně s aktuálním fungováním v ARMORED SAINT. Od roku 1991 kromě Bushe a Very tvoří jejich pětičlennou sestavu rovněž bratři Sandovalové – mladší Gonzo je od založení v této kapele bubeníkem a poznávacím znamením, starší Phil se v roce 1990 po pěti letech do kapely vrátil, aby pomohl nahradit zesnulého kytaristu Pricharda. Krátce před realizací nejslavnějšího alba „Symbol Of Salvation“ ovšem kapela rozšířila sestavu na kvintet, takže i současný poslední člen, druhý kytarista Jeff Duncan, je součástí ARMORED SAINT již třicet let.



Novinka „Punching the Sky“ má vše, pro co jejich věrní fanoušci milují právě hudbu ARMORED SAINT. Album tvoří jedenáct nabušených a velmi rozmáchlých hymen, které vlastní špičkový zvuk a výrazné melodie. Písně jsou opravdu velmi atraktivní na poslech a vlastní heroický ráz, jaký odpovídá stylovému vývoji kapely. Pozitivní nálada, víra a bojovnost je cítit takřka z každé noty právě vydaného materiálu. Co jiného si lze myslet o kapele, která hned v úvodní skladbě pěje jako o život, že stojí na ramenou obrů? Jde totiž o heavy metal staré americké školy s jemnějšími hardrockovými nádechy, ovšem podaný se současným feelingem, přesvědčivě a bez otáčení se do minulosti. Za vším je znát nadhled. Jestliže jsem u minulého alba tvrdil cosi o znovuzrození, které nebude jen tak překonáno, zde musím oponovat, neboť novinka znamenitou minulou desku minimálně vyrovnala. John Bush opět pěje jako v nejvýkonnějších letech svojí kariéry. Jeho klenutý styl působí tak přesvědčivě, až se nelze ubránit myšlence, zdali náhodou neomládl. I tato energie kapele umožňuje přistupovat k písním z poněkud svěží a rozmáchlejší perspektivy.

 

Zvuk každého nástroje dotváří výsledný mocný sound, jaký nemá na americké žánrové scéně momentálně konkurenci. Zatímco minulou desku produkoval spolu s Joeym Verou hlavně Bill Metoyer a u mixu byl Jay Ruston, nyní vše po stránce produkční obstaral baskytarista sám. Už úvodní hymnus „Standing On the Shoulders Of Giants“ je naladěn velmi hrdě a bojovně, čemuž ve výsledku pomáhají i decentně postavené folkové aranže, připomínající skotskou válečnou hudbu nesoucí se nad krajinou Highlands, jde o zvuky spjaté s tamním naturelem místních a jejich letitým vzdorem. Velkolepá záležitost s kytarovými valy, výtečně šlapající rytmikou a mimořádně pějícím Bushem, takže palec jednoznačně nahoru. Už druhá „End Of Attention Span“ stvrzuje znovuobnovený dynamický potenciál těchto pokročilých padesátníků a rovněž určitou různorodost v rámci tvorby ARMORED SAINT. Jde o rychlý power song, vlastnící v sobě přehršel dravých běsů i skvělou ústřední melodii. Třetí „Bubble“ je další silnou skladbou: klenutá výstavbu tvoří bytelná rytmika, panterovsky zasekávané riffy a na nich vrstvy dalších vyhrávek, no a na vrcholu pak znovu prostor pro výtečný hlas. Dobré je, že se kapele postupem alba i nadále daří udržet si vynikající skladatelský potenciál a dravost, takže i „My Jurisdiction“ nebo „Do Wrong To None“ nedopustí polevení koncentrace posluchače nebo snad jeho oddych.


 

Opravdu velký moment alba přichází s hymnou vedenou poněkud výpravněji a v nižším tempu. Ta má název „Lone Wolf“ a patří k absolutním vrcholům současné nabušené tvorby Kaliforňanů. Song je oslavou individuality a naopak opovrhuje stádovostí. Stejně jako tomu bylo u klipové „End Of the Attention Span“ je i druhá reprezentativní youtube vlaštovka „Missile To Gun“ svižnou jízdou s neuvěřitelně chytlavým refrénem a skvělou gradací, která umožnuje Bushovi (s podporou výtečných spoluhráčů) vyšplhat k vrcholkům. Následuje epická polo-balada „Fly In The Ointment“, během které jsem si vybavil někdejší ponurý monstr flák ANTHRAX „Black Lodge“, skutečně o tak dobrou skladbu jde. Tato píseň uzavře vrcholný triumvirát držící nepřekonatelný střed nahrávky. Myslím si, že jde o výjimečnou věc zejména z toho důvodu, že v sobě nevlastní jen chytlavou melodiku a výbornou instrumentální složku, ale hlavně, že dokáže posluchače uhranout svým zápalem a emoční složkou. Většinový autor hudby Joey Vera se letos opravdu vyznamenal. I další skladby jako hardrockově odlehčenější „Bark, No Bite“, zádumčivá „Unfair“, jinak odhalující melancholičtější tón, akustické vyznění a celkově jemnější rejstříky v rámci tvorby ARMORED SAINT, tak závěrečný divoký úprk „Never You Fret“, se nesou na vítězné vlně a slabší chvilky by tak v jejich případě nalezl jen skutečný hnidopich.

 

ARMORED SAINT zkrátka nahráli naprosto famózní metalový materiál, který se sice drží tradic staré školy žánru, vychází z hudby osmdesátých let, ale vše je podáno moderně, energicky a s bravurou, ať už ve vokální, instrumentální, skladatelské nebo zvukové rovině. Jde sice o klasický heavy metal opepřený tu a tam hardrockovou melodikou a vzdušností, ale dělaný tak, že může rozhodně zaujmout i mnohem mladší ročníky než jen ty, kteří ARMORED SAINT poslouchali v dávných dobách. Tahle kapela nejen že vždy stála za kvalitou, což nový materiál potvrzuje, ale ctila i určitou progresi, tedy že hudebníci nestojí na místě, ale stále dokáží růst a zdokonalovat svůj projev. Za mne prostě výtečné album.

 


12.11.2020Diskuse (31)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

S.C.A.Lytch
22.11.2020 13:18

Věnoval jsem tomu pět poslechů.

1. poslech - Wow.

2. poslech - Super, tohle si snad koupim.

3. poslech - Začíná to být trochu monotónní, ale třeba jen nemám náladu. Dáme pauzu.

4. poslech - Jako dobrý, ale mohlo by to být kratší.

5. poslech - To album drží Bush. Nejvic mě baví jeho zpěv. CD, ale určitě nepotřebuji. Následně odstraněno z playlistu.

Celkové hodnocení - 70%.


 

Zetro
22.11.2020 12:13

Mimochodom recenzia naozaj vyborna

 

Zetro
22.11.2020 12:12

Dlho som rozmyslal ako tento album ohodnotit,Armored Saint je naozaj kapela
u ktorej sa ukazuje aki su vyborni skladatelia,zreju ako vino,to je fakt.
Album je opat vyborny,John Bush skladby vynasa az do atmosfery ,pre mna je tento borec jeden naozaj z najlepsich spevakov minimalne v metalovom svete,ale predsa len jemne pre mna tento album za predoslim zaostava.Mozno,ze mi minuly skvele casovo zapasoval viac alebo sa mi zdal tvrdsi a sviezejsi,na Punching The Sky
vidim trosku viac priklon k historii kapely.Netvrdim,ze je na tom nieco zle,ale Win Hands Down,je skratka pre mna fantasticky.Zatial teda davam len 80% ,casom mozno upravim .

 

Honza Kouřil
18.11.2020 12:07

Armored Saint jsem poznal až díky Bushovi v Anthrax a i když mám doma všechna alba (AS), z těch starších poslouchám maximálně Symbol of Salvation. Bushův hlas jsem od prvního momentu miloval, takže s odstupem času si myslím, že moje závislost na albech Anthrax (1993 - 2004) by zřejmě nebyla taková, kdyby v r. 1992 nenabrali právě Johna Bushe. Ať je tomu jak chce, nové album AS je vynikající, od jeho vydání prakticky neposlouchám nic jiného. Ovšem přichází další pochyby, a to, zda-li bych toto album považoval za tak dobré i bez Bushe. Tím pochopitelně neříkám, že stojí za kočku, je na něm hromada zajímavých a chytlavých momentů, ale na druhé straně se nemůžu ubránit tomu ALE, za kterým ovšem nevím, co doplnit. Zkrátka ať už Bush nazpíval cokoliv, vždycky mně přišlo, že dokázal i prdu udělat kouli velkou jak tele. Možná to bude ono.

 

MichalPuchovský
18.11.2020 11:49

Mám to podobne ako Imhotep. Od Armored Saints som nikdy nič predtým nepočul, nový album som zatiaľ počul raz a na prvé počutie ma nechytil. Bush mi znie ako variácia na Dickinsona, nič výnimočné. Proste dobré od srdca zahrané remeslo. Možno si niekedy nájdem ten čas si aktuálny album vypočuť viackrát a doceniť jeho kvality, ale bavia ma viac mladé heavymetalové kapely ako Traveler, Riot City, Enforcer, Haunt, Stallion, Night či Stälker.

 

jirka7200
15.11.2020 23:48

J.Rose : právě tak jsem to myslel. Dnes nic nového v žádné muzice neobjevíš. Všobecně mě ta snaha na navázání na své nejúspěšnější období u služebně starších kapel moc nebaví, ale je fakt, že občas se i staří pardálové vybičují k poslouchatelným výsledkům. Mě třeba takto oslovilo loňské album Tygers of Pan Tang nebo Queensrÿche.

 

Prowler80
15.11.2020 11:16

O fous lepší než album předchozí. 60%.

 

J.Rose
15.11.2020 01:48

jirka7200: To co píšeš se dá ovšem aplikovat na každý hudební žánr, od country až po debilní drum n bass. Řečeno bylo v zásadě "vše".

Mě je to fuk. Hard Rock potažmo Metal je naštěstí hodně variabilní. Tak to bylo přeci vždy. V zásadě mi stačí když vyjde (vycházejí) dobrá od srdce udělaná deska. Třeba jako tahle a že je to x-tá variace na to samé? Koho to sere když to zní takhle parádně.

 

jirka7200
14.11.2020 19:15

Nepropadejte beznaději, v metalu, progresivním rocku ani v jazzu dnes nic nového (krom všemožných krkolomných fůzí) nenajdete. Nad tím nemá cenu laborovat. Nezbývá se smířit s tím, že nové desky budou jen x tou variací na stěžejní desky průkopníků daného žánru. Známější kapely s nějakou historií většinou dnes vydávají zase rozličné variace na své, v minulosti úspěšné desky.

Já osobně mám s Armored Saint vztah velice vlažný, k nijakým stylotvorným souborům jsem je nikdy neřadil. Nejvíce na mě zapůsobili v roce 1984, kdy jsem jejich medailonek k albu March of The Saint slyšel na zašumněný Svobodný Evropě. Novinku Punching The Sky jsem slyšel, řemeslně dobře odvedená práce, ostatně jako předchozí jejich desky.

 

Stray
14.11.2020 17:26

Poslouchat to klidně nemusíš, ale nebylo vhodné vybrat si zrovna desku, která je u mne tak 1 centimetr pod JUDAS PRIEST Firepower a která nemá letos konkurenci, zvlášť při faktu, když sem dodávám dva až tři články týdně, takže jich bude od ledna zhruba stovka.:-) Kdybys kritizoval u nových BENEDICTION, NAPALM DEATH atd., tak mávnu rukou ("70% max? Dobrá dobrá, je to možné.") a neřeknu ani slovo, ale tady když jsem se s tím vymalovával jak s velikonoční kraslicí bych byl opatrnější. Tomu se říká trefa.