Last Hardrock Outsider

DGM - Tragic Separation

„Underrated“, jedno z nejvíce užívaných slov v internetových diskusích o hudbě. Nemám ho moc rád, protože ono nedocenění, resp. podcenění téměř vždy obnáší nějaký (minimálně jeden) objektivní faktor či aspekt, který fanoušek nechce vidět či slyšet. Dokázal bych ho najít asi i u DGM, ale neměl bych z toho radost, protože jejich nová deska znovu přináší neoddiskutovatelnou kvalitu. Nač se rýpat v detailech a „odhaleních“, které ve výsledku nemají žádný význam. Místo toho se radši pokusím přiblížit tvorbu zmíněných Italů posluchačům, kteří o ní dosud neví, a malé stádečko zasvěcených posílit ve víře, že poslední dekádu poslouchají špičku. Novinka „Tragic Separation“ mi k tomu poslouží ideálně. Pokud se vám zalíbí, nezapomeňte se vrátit alespoň ke dvěma předchozím řadovkám a nevynechejte ani famózní živák z Milána, případně starší a o chloupek syrovější, nicméně možná ještě lepší koncert z Atlanty. Agilní Frontiers Records vydali oba záznamy v roce 2017 pod titulem „Passing Stages: Live in Milan and Atlanta“. Obrázek si uděláte takřka dokonalý.


DGM od roku 2009, kdy vyšlo album „Frame“, zosobňují hlavně kytarista Simone Mularoni a zpěvák Mark Basile. První z nich předvádí na svůj nástroj neuvěřitelné věci, druhý má v hlasivkách to nejlepší z konzervativního power/prog metalu a AOR. Ostatní výborně sekundují a užívají si fakt, že hrají s takovými esy. Personální vývoj DGM v sobě zahrnuje více sestav, které se protínají jen částečně. Po kompoziční stránce vůbec. Služebně nejstarším je bubeník Fabio Constantino, ale mezi zakládající členy nepatří ani on. Kvalita DGM nechyběla nikdy, jenže s příchodem shora uvedené dvojice se dokázali posunout o dost výše. Už zdaleka nezní jen jako slušná italská power/prog liga. V případě Mularoniho máme totiž co do činění jednak s kytarovým virtuózem, jednak s profíkem, kterému se s pomocí Basileho daří napumpovat skladby vznosnými melodiemi. Jde o velmi komplexního hudebníka. Přestup k Frontiers a jeho technicko-producentská role v „agendě“ tohoto vydavatelství i jinde hovoří ostatně za vše. Jednoduše řečeno, progres byl u DGM dávno obětován refrénům, Mark se tím pádem cítí jako ryba ve vodě. Konečně může, jak jinak než pěkně po italsku, servírovat euro-americké melodické standardy.



Novinka se poslouchá sama, masivní technické riffy kralují a vokál dodává emoce posluchačům, kteří se potřebují něčeho chytit ještě předtím, než podniknou hlubší průzkum, jehož význam bych nepodceňoval. Jasně, každý bude slyšet SYMPHONY X, jenže DGM jsou už cca deset let minimálně stejně dobří a mně osobně nabízejí dokonce více. Nikoliv v posouvání hranic, které už byly dávno pevně vytýčeny, hluboko zapuštěny a nepropustně uzavřeny, ale v přístupu ke komponování, pro který je příznačný větší důraz na klasický písničkový model. Dotyční vás prostě nebudou ubíjet osm a více minut tlakem vrstveným z ničeho. Nabízejí nápady a AOR cítění, resp. balení. Ono posouvání hranic se zde odehrává spíše na instrumentální úrovni, aniž by tím samotný materiál jakkoliv trpěl. Několik věcí si sice sáhne na sedm minut, nicméně v podstatě si toho ani nevšimnete. Mularoni hraje neuvěřitelně. Exhibuje? No jasně, technickou a pompézní stránku metalové kytary přednáší v tom nejlepším slova smyslu a v každé z písní. My se ilustrativně zaměříme zejména na tu první – „Flesh and Blood“.


Po kratičkém „kosmickém“ electro intru začne vše drtit husté unisono. Děje se tak pod taktovkou Mularoniho riffu. DR mezi 5 až 6 úřaduje. Moderně zhutnělý zvuk, typický pro stáj Frontiers, která má uvedený dynamický rozsah snad ve svých propozicích, neposkytuje prostor pro únik. Ano, „zastaralá“ hudba musí znít „současně“. Podivná a neúprosná daň, otravnější než DPH (také pěkná zkratka), o jejímž smyslu úspěšné(!) firemní vedení bohužel nepochybuje. Faktem zůstává, že i v rámci podobného masakru spolehlivě identifikujete všechny nástroje. Výsledná hudební stěna pak skutečně nabývá formy muzikálního železobetonu, na čemž má lví podíl i kovový zvuk znamenité baskytary Andrey Arcangeliho. Za mne takřka pohoda, vlastně mi vadí jen syntetické nazvučení bicích, typické snad pro všechny moderní (power) metalové nahrávky. Jakmile se však tlaková vlna přežene, nástroje vyměknou a rozleje se harmonická AOR nádhera. Vypjatý vokál, podmáznutý sbory, to vše podmáznuté kytarovou harmonií, podmáznutou klávesami.:-) Střídání tvrdého metalu s jemným, vždy však intenzivním ’O Sole Mio/AOR prvkem a pokládání vrstev, na jejichž vrcholu vždy ční Basile po boku s Mularonim. Dotyčný snad tuší, že by bez „svého“ zpěváka natočil lepší sólové album než John Petrucci. Najisto ovšem ví, že by mu to bylo k ničemu, protože nemá takové jméno a nikdy ho mít nebude. Onen objektivní – „underrated“ – faktor tedy spočívá v tom, že DGM nikdy nemohli natočit, tudíž nenatočili, a ani nenatočí něco jako „Images and Words“ nebo „Awake“. Proto v nich Mularoni také přistoupil na spoluvládu s Basilem, tj. na model spolupráce, který je v daném případě evidentně funkční a díky kterému se začaly dít věci.


Když na vás hned ve druhé skladbě „Surrender“ dýchnou VAN HALEN, nedivíte se už ničemu. Velká výzva; naši Italové ji ustojí a přidávají více metalu. Klávesy zní jen v pozadí, kytara zastane vše. Serafino Perugino z Frontiers musel být extázi. Následující „Fate“ vysublimuje po klasické masáži ve stylu Michaela Romea do ukázkového bridge a refrénu. Napodruhé se daná pasáž dokonce ještě více rozvede a graduje ve virtuózním (jak jinak) sólu. Tohle začíná být vážné, chloupky jdou do pozoru. V „Hope“ kapela zvolený koncept ve zjednodušeném pojetí opakuje, přihazuje však velmi dobré melodie. Nebudu daleko od pravdy, když uzavřu, že Mularoni s Basilem mají v současné době výrazně lepší fazónu než třeba „silou melodie a kytary“ spřízněný stájový kolega Magnus Karlsson, jehož poslední sólovka a tvůrčí příspěvek PRIMAL FEAR podobné úrovně nedosahují. Titulka a většina věcí z druhé poloviny desky mi pro takový závěr poskytly nejen dostatek munice, ale též ověřovací razítko. Kdo si chce poslechnout výborné metalové album, neměl by váhat. Žádné další přívlastky mě ve vztahu k desáté řadovce DGM nenapadají. Férovější doporučení v dnešní době asi vystavit nelze.


01.01.2021Diskuse (6)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Pekárek
08.01.2021 20:37

Nevím, zda více, ale každopádně pro ten důraz na melodii by se ti líbit měli. Zkus to dát a dej pak vědět. Pamatuj také na kytaru, lepší výkon jsem loni neslyšel, a že jsem toho moc neslyšel:-)

 

MichalPuchovsky
08.01.2021 09:44

Čusky, chápem teraz presnejšie, kam si mieril tou poznámkou Karlsson vs DGM. Tým, že nemám DGM napočúvané, tak k tomu nemám veľmi čo dodať. Ale za mňa je Magnus jedným z najväčších majstrov melodického powermetalu súčasnosti (The Ferrymen, sólovky), tak to si už potom neviem predstaviť aké superchytľavé refrény zo seba sypú DGM.

 

Pekárek
07.01.2021 13:27

Čau, ale já je v textu přeci nesrovnávám co do progresivity, ale "síly melodie a kytary", tj. zejména v rovině melodického power metalu.
Ostatně ani DGM nehrají progresivně, využívají jen staré progmetalové postupy. Psal jsem proto o konzervativním power/progu.
Ten citelný průsečík je právě v té melodické a kytarově/virtuózní stránce, ve kterých jsou momentálně, alespoň podle mého názoru, DGM silnější.
Ještě odkaz na starší kapelu Magnuse s jistým "progovým" prvkem:
https://www.metal-archives.com/bands/Last_Tribe/2027

 

MichalPuchovský
07.01.2021 12:05

DGM som už raz skúšal, ale akosi ma nechytili za srdce. Rád dám kapele druhú šancu. Len si nie som istý, či má zmysel porovnávať tvorbu Magnusa Karlssona s DGM, pretože Karlsson hrá power metal bez progových tendencií.

 

Honza H.
01.01.2021 01:35

V očekávání nový fošny DGM jsem během prosince konečně pořádně naposlouchal tu předchozí (jako, dost dobrý!) a těším se na novou,dvojvinyl (doufám, že s poslouchatelnou dynamikou) už je doma připraven :)
Kapela, která si recenzní osvětu rozhodně zaslouží!

 

Carloss
01.01.2021 00:49

Děkkuji za recku novinky DGM.Objevil jsem je díky předchozí desce a letos jsem se těšil a narozdíl od jiných kapel nezklamali!